Klíčové biblické a teologické pojmy

Označuje božské bytosti nebo ctitele Boží v Starém zákoně a v Novém zákoně se vztahuje především k Ježíši Kristu.

Označuje lidskou nebo Boží volbu, v náboženském smyslu hlavně vyvolení Izraele za zvláštní lid mimo všecky národy, které je výrazem Boží vyvolující lásky.

Označuje závazné a v jistých pevných formách uskutečněné dojednání mezi jednotlivci, pospolitostmi nebo Bohem s člověkem.

Celkový název pro veškerost jsoucna, nejprve prostorově v řeckém myšlení jako uspořádaný celek, později časově v biblickém pojetí ve vztahu k eschatologické perspektivě.

Označuje člověka oznamujícího autoritativně vůli Boží, stojícího v mimořádné Boží blízkosti a pod mimořádným jeho vlivem.

Osvobození od moci zákona a hříchu, dosažené obětí Ježíše Krista, jenž naplnil spravedlivý požadavek zákona.

Je harmonie člověka s objektivním řádem života vyjadřující spolehlivost, stálost a věrnost v osobních vztazích, zejména mezi Bohem a člověkem.

Shromáždění nového lidu Božího založeného na nové smlouvě v Kristu Ježíši jako pravý Izrael.

Základní význam tohoto pojmu je Boží vláda, panování, označuje stav věcí, v němž Bůh plně a zjevně projevuje svrchovanou moc a autoritu nad člověkem i světem.

Výrazy označují vše, co je přímé, pevné, správné, náležité, co odpovídá předpokládané a uznávané normě, co je ve shodě s právem a pravdou.

Označuje původně fysickou, animální, organickou existenci na této zemi, patrnou v samočinném pohybu a omezenou smrtí.

Označuje jednak tělesný orgán, jednak vnitřní podstatu člověka, střediskem osobního jednání, rozhodování a náboženského života.

Označuje člověka jakožto konkrétní bytost se zvláštním důrazem na jeho odlišnost od Boha.

Podle biblického pojetí je celostní bytost stvořená Bohem k obrazu Božímu pro stání před ním.

Výraz označoval původně každého ctitele Hospodinova, později proroky, kněze a významné osobnosti náboženského života, zvláště pak trpící postavu u Izaiáše.

Víra v příčinnou souvislost mezi činy člověka a jeho životními osudy, podle níž spravedlivý Bůh odměňuje dobro a trestá zlo.

Nejrozšířenější způsob a výraz náboženského života ve styku člověka s Bohem, výraz osobní důvěry.

Znamená oddělení od obecného užívání pro Boha, spojené s kultickou čistotou.

Způsob uctívání božstva, výrazová forma zbožnosti a věrouky, tvořila od nepamětných dob podstatnou část náboženství.

Je v biblickém pojetí původně tvořeno Bohem, symbolizuje požehnání, spravedlnost, pravdu a spásu, zatímco tma znamená hřích a smrt.

Nejde o pouhé rozumové pochopení, nýbrž o poznání plynoucí z praktické zkušenosti a zúčastněného prožívání skutečnosti.

Posel zprostředkující styky mezi Bohem a lidmi, v pozdějších představách prostředník mezi Boží transcendencí a člověkem.

Vyjadřuje zvláštní vztah Boží k lidem a odpověď člověka na tuto lásku, projevující se poslušností a láskou k bližnímu.

Označuje konec pozemského života, ale v bibli dostává zvláštního teologického zabarvení jako důsledek hříchu a překážka pro společenství s Bohem.

Znamená nejen změnu smýšlení a cítění a lítost nad hříchem, nýbrž proměnu celého života a přijetí nových norem mravních a náboženských, odvrácení od hříchu a obrat k spra...

Označuje v Novém zákoně vnitřní úsudek o tom, co je dobré a zlé, tedy mravní vědomí zakořeněné ve víře.

Znamenalo zvláštní životní sílu umožňující člověku úspěch na světě a vnitřní mohutnost s vnějšími důsledky, jejímž původcem je Bůh.

Biblický výraz pro polokulovitou oblohu nad zemí a sídlo Boží, kde mu slouží nebeské vojsko a andělé.

Označuje dobrovolné vzdání se jídla z náboženských důvodů, které může být průvodcem modlitby a pokání nebo projevem žalu.

Označuje osobu, která vychovává a učí, původně především rodiče, později kněží a zákoníci vyučující ve znalostech Zákona.

Odvětví biblického učení, jež se zabývá posledními věcmi člověka i světa, tedy skončením tohoto věku, dnem soudu, druhým příchodem Kristovým, zmrtvýchvstáním, tisíciletým k...

Označuje odborný biblický výraz k označení jakéhokoli milostivého vysvobození způsobeného Bohem, zvláště duchovního vysvobození z hříchů a jeho důsledků.

Počeštěný název hebrejského slova znamenající doslova pomazaný, označuje ideálního krále jako nástroj Boží svrchovanosti a důkaz Boží věrnosti k zaslíbení.

Označuje člověka, který byl poslán a zplnomocněn jako zástupce pověřovatele, především nositele novozákonní zvěsti.

Označuje spolehlivost, pravdivost a trvalost, když se užívá o lidech znamená naprostou pravdivost a poctivost, o Bohu vyjadřuje, že je ručitelem náboženských norem a plní svá zaslíbe...

Deset slov Božích vytesaných do kamenných desek, závěrečná podoba smlouvy Hospodinovy s lidem na Sinai.

Trpělivost je výsledek spolehnutí na Boha a věřícího očekávání na něj, nikoli vlastnost lidské statečnosti a sebeovládání.

Označuje vládce, který byl pomazaný Hospodinův a jehož úkolem bylo udržovat Boží řád a uplatňovat spravedlivý soud.

Obřad připojení k lidu, který zdědí království Boží, neboli přijetí do církve s účastí na spasitelném dění Božím.

Označuje říši mrtvých, oblast zkázy, do níž sestupují bez rozdílu všichni zemřelí a kde přestává jakýkoli styk s Bohem.

Označuje v biblickém pojetí život založený na obecenství s Bohem a na Božím oslovení, nikoli na vrozeně nesmrtelné duši.

Označuje vysvoboditelský čin, kterým Bůh vysvobozuje z bídy, otroctví a hříchu ze své svrchované moci.

Výraz označuje především přímého mužského potomka, ale biblicky také vzdálenějšího potomka, adoptovaného člověka, duchovní původ a příslušnost nebo určení života.

Označuje zjevení Boží, jež ovšem zároveň znamenají jeho splnění a naplnily se teprve v Ježíši Kristu.

Nezasloužená přízeň výše postaveného k níže postavenému, ve vztahu Boha k člověku jde vždy o nezaslouženou přízeň, která je výrazem svrchované moci Boží.

Označuje podrobení zkoušce a stavění před rozhodnutí, nejčastěji Boží zkoumání člověka, aby se ukázalo, zda jej miluje a co je v jeho srdci.

Označuje popírání a zesměšňování vyvýšenosti a moci Boží, mluvení a jednání proti Bohu z nadutosti.

Označuje Boží přijímání oběti, modlitby či člověka, lidské přijímání Božího slova a darů, jakož i přijímání hostů a vstupování do obecenství.

Označuje přání, zalíbení nebo požadavek, přičemž vůle Boží znamená jeho milostivou radu a plány spásy, které má člověk poznávat a plnit v poslušnosti.

Označuje osobu pečující o ovce a stal se symbolem nejvyšších služebníků Božích, včetně Mesiáše a Ježíše Krista.

Označuje pomlouvače a odpůrce, žalobce před Božím soudem, který má za úkol zkoumat pravou zbožnost člověka a vykonávat zkušební soudy.

Označuje především Boží činnost zachraňování svého lidu z ohrožení a osvobozování od nepřátel, hříchů a smrti.

Znamená pospolitost, zavázanost, solidaritu očekávané při smlouvě a je výrazem Boží podstaty.

Pevné očekávání budoucích věcí a živá touha po jejich uskutečnění, založené na důvěře v Boha.

Základní vlastnost Boží lásky – Bohu trvá dlouho, než se rozzlobí; projev jeho milosti, nikoli přehlížení hříchu.

Označuje Boha jako odpouštějící a smiřující, později ducha vylit v posledních dnech a principem církve nového stvoření Božího.

Modlitba Páně, vzorná modlitba, kterou dal Ježíš svým učedníkům, dochovaná ve dvou versích.

Zkouška věrnosti, jíž Bůh podrobuje své věrné, ale také svod ke zlému a odpadnutí od Boha.

Uctívání přírody jako božstva nebo předmětů představujících božstvo, v bibli trvale potírané jako smilstvo.

Ochotné snášení ponížení a útlaku ve víře v Boha, nikoli jen opak pýchy; vyrůstá z poznání vlastního hříchu.

Katastrofa postihující lidstvo, zachovaná v tradicích starověkých národů; biblické podání o Noemovi užívá běžných obrazů s jedinečnou teologií.

Systém znaků a symbolů, který se vyvinul z obrázků představujících určité předměty a umožňoval lidem dorozumět se s osobami nepřítomnými a vzdálenými.

Staročeský výraz pro prozíravost; v teologickém smyslu Boží svrchované řízení všech věcí podle jeho plánů.

Symbolické oddělení olejem pro zvláštní Boží službu; pomazáváni byli kněží, králové i proroci jako znamení Ducha a radosti.

Okamžik zrodu něčeho; Bůh na počátku stvořil nebe a zemi, čímž začal čas a jeho spasitelné dílo.

Dech, životní princip a podstata Boží; Bůh dává svého Ducha lidem různým způsobem jako sílu, horlivost i proroctví.

Pomocník a vysvoboditel, titul přenesený ze starozákonních vůdců na Boha a Mesiáše.

Bůh s námi; jméno podivuhodného dítěte prorokovaného Izaiášem kolem roku 735 př. Kr.

Ten, kdo se pomocně slitovává; v bibli především Bůh a v Novém zákoně Ježíš Kristus a Duch svatý.

List, dopis; jméno 21 novozákonních knih psaných apoštoly nebo uznaných za apoštolské.

O přesnicích 10. nisanu vybrán bezvadný beránek, 14. nisanu zabit v chrámě za zpěvu levitů.

Jméno nad každé jméno; představuje nejvyšší moc, hodnost a slávu ve vztahu k lidem.

Sžírající úsilí, spojené ve Starém zákoně obyčejně s Božím jednáním a výrazem Boží svatosti.

Zlořečení, prokletí, opak požehnání; pokládáno za jakousi jedovatou, stravující látku.

Předpověď nebo zvláštní obdarování Duchem svatým k vykládání pravdy Boží a budování církve.

Být příznivě nakloněn, mít soucit; opak hněvu; spása záleží v Božím svrchovaném smilování.

Bůh jako Stvořitel má nárok na důvěru, vděčnost a poslušnost svého stvoření a panuje nad světem.

Radikální změna poměru Boha a člověka; Boží dílo skrze smrt Ježíše Krista.

Odpůrce Kristův, Vzdorokristus, uchvatitel jména Kristova a jeho práv, nakonec bude potřen.

Dávání desátého dílu ze všeho, co člověk měl; velmi starý náboženský zvyk nejen u Izraelců.

Hospodinova je základním pojmem biblickým; jádrem zbožnosti a mravnosti, počátkem moudrosti.

Řecky charismata; zvláštní dary Boží milosti k budování církve, odlišné od ovoce Ducha svatého.

Odvozeno od Kristus, nikoli od křest; jméno poprvé použité v Antiochii Syrské ve 40. letech.

Zvěstovatel dobrého poselství o Kristu jako Mesiáši; především cestující kazatel.

Duchovní proces prokazování příslušnosti k Bohu, cíl věřícího; povolování Duchu svatému.

Pohyb vzduchu, dech, vítr; princip života; v Novém zákoně Duch Boží, Duch svatý.

První zralé a nejlepší ovoce stromů, obilnin a révy, odevzdávané Hospodinu jako projev díků.

Vyrostla z eschatologických nadějí Izraele; upíná se na konec věku, který zajde strašným soudem.

Řecky diakonos; křesťanský církevní úřad pro péči o chudé a pomocnou službu v bohoslužbě.

Hebrejsky kᵉtûbîm; třetí část Starého zákona zahrnující Žalmy, Jóba, Přísloví, Rut a další.

Označení Ježíše u Jana Křtitele; symbol zástupného utrpení a smírčí účinnosti sebeoběti.

Zvláštní okřídlená bytost sloužící Bohu; strážce posvátných míst a nositel Božího trůnu.

Označení biblických spisů jako autoritativní vyjádření vůle Boží; Písmo, písma.

Z řeckého arciotec; hlava rodové čeledi, nejvyšší kněz přinášející oběti a vedoucí války.

Důrazná forma aramejského výrazu znamenajícího otec; Ježíš tak často oslovoval Boha.

Odmítavé stanovisko k osobě Ježíše Krista nebo k evangeliu; ve SZ jen akty nedůvěry a neposlušnosti.

Víra v duchy provázela Izraelce od nejstarších dob; zvláště poušť se jimi hemžila.

Z latinského světlonoš; ve Vulgátě označuje jitřenku; od 3. století po Kr. označení ďábla.

Nějaká služebná bytost nebeská s třemi páry křídel; oslavovala Boha v chóru a zprostředkovávala.

Článek apoštolského vyznání víry; Ježíšovo pohřbení dokládá lidskou složku spasitelného dění.

Ve Starém zákoně se výraz nevyskytuje; Pavel v 1Te 4,16 mluví o hlasu archanděla při příchodu Kristově.

Stav, v němž činnost smyslů je zastavena; ve Sk o Petrovi a Pavlovi; trans, extase.