Věčně [věčnost, věčný]; věk [věky, na věky]

Úvod

Všecka tato slova je možno a radno probrati v jednom článku nejen proto, že jsou odvozena od téhož českého kořene, nýbrž nadto proto, že v biblickém, zejména starozákonním podkladu k sobě těsně patří po obsahové stránce. Vždyť v hebrejštině není přídavných jmen, takže na př. „Bůh věčný“ nelze říci jinak než „Bůh věčnosti“, ještě přesněji „Bůh věku“.

1. Starý zákon: věk a věčnost

a) Věk jako časový úsek a Boží věčnost

Českého „věk“, které v běžné mluvě označuje předně životní dobu člověka, jeho stáří, je i v Starém Zákoně někdy užíváno v podobném smyslu. Je jím překládáno na př. slovo chajjîm [život] Gn 7,11; 2S 19,34; jôm [jámîm] = den [dny] Gn 18,11; 24,1; 1Kr 3,11; Jb 14,1; 15,10 nebo dôr [pokolení, generace] Gn 6,9; Ex 16,32n; Dt 2,14; 29,22; Jb 8,; Ž 22,31; 48,14. V některých z těchto míst se však už přechází k obecnějšímu významu českého „věk“, které může označovat také neurčitý, obyčejně však dlouhý časový úsek. V tomto smyslu bývá „věk“ překladem několika hebrejských slov, z nichž nejčastější, významově nejobsáhlejší a nejdůležitější je ‘ólám. Jím se označuje obecně doba velmi odlehlá, takřka nedohledná. V první řadě dávná minulost, tak Př 8,23; Ž 24,7.9; Kaz 1,10; Iz 63,9; Jr 28,8; Mi 5,2 a na mnoha jiných místech, kde Kraličtí namnoze překládají jinými českými slovy [dny staré Dt 32,7; dny starodávní Am 9,11 sr. Př 22,28; 23,10; lid dávní Ez 26,20 sr. Ž 77,6 a j.]. Někdy se zřejmě myslí na události dějinné minulosti [tak Iz 58,12; 61,4], jindy však na pravěk, který se ztrácí v mythickém nedohlednu, ale který právě proto má zvláštní hodnotu, závaznost a trvalost: dny staré Dt 32,7 jsou něčím, nač se Izrael má rozpomenout a k čemu se má vrátit, brána chrámu jakožto „vrata věčná“ [Ž 24,7] má při sobě zvláštní moc, pahrbky věčné [Gn 49,26; Dt 33,15] jsou svědky spolehlivosti Hospodinovy. Tato představa pravěku jako zřídla pravého a závazného jsoucna, společná celému starému východu, bývá vyjadřována také slovem kédem, které Kraličtí obyčejně překládají starodávní, dávní, starý a pod., někdy však také věčný [Dt 33,27] nebo věčnost [Ž 55,20]. Obě slova se vyskytují vedle sebe Mi 5,2, kde je zvlášť jasně vyjádřeno, že starodávný, t. j. odvěký, ve věčném úradku Božím založený původ betlémských Davidovců je základem a zárukou jejich budoucího poslání. Častěji než na pravěkou minulost ukazuje však slovo ‘ólám na nepřerušenou, jistou budoucnost. Někdy je to budoucnost omezená obzorem pozemského života lidského; tak když se o otroku říká, že bude v jistém případě „služebníkem na věky“ [Dt 15,17 a j.], t. j. natrvalo, bez možnosti dojít osvobození. Podobně můžeme výrok, že Samuel bude před Hospodinem na věky [1S 1,22], chápat v tom smyslu, že bude zasvěcen jeho službě po celý svůj život. Zde však už také zaznívá hlubší a zásadnější význam slova ‘ólám. Myslí se při něm nejčastěji na budoucnost neomezenou, protože je to budoucnost Boží. Pro SZ je příznačný pohled obrácený do budoucnosti a důraz na to, že budoucnost má ve svých rukou Bůh a že proto všecko, co On činí a mluví, je nezničitelné, trvalé neboli věčné. On sám je Bůh silný, věčný Gn 21,33 sr. Dt 33,27; Iz 40,28; Dn 12,7, skála věčná Iz 26,4, král věčný Jr 10,10. Proto je věčná i jeho smlouva Gn 9,16; 17,7; 2S 23,5; Iz 24,5; 55,3; 61,8 a j., věčné je jeho jméno Iz 56,5, jeho cesta Ž 139,24, jeho milosrdenství Iz 54,8. Někdy to bývá vyjádřeno jinými hebr. slovy, tak ‘ad = neohraničená budoucnost, věčnost: Otec věčnosti Iz 9,5 sr. 57,15, hory věčné Abk 3,6. Častý je obrat „až na věky“. Správnější by vlastně bylo říkat „na věčnost“, po př. ještě přesněji „na věk“, protože příslušná hebr. slova jsou vždy v jednotném čísle: lá‘ad Iz 26,4; 65,8; Ž 83,18; 92,8 a j., ‘ad-’ólám Gn 13,15; Ex 12,24; Dt 12,28; Ž 30,7 a mn. j. Jindy čteme v tomto smyslu la-nésach = natrvalo, tak Ž 13,2; 16, 11; 49,20; Jr 3,5 a j. Vždy je tímto obratem vyjadřována jistota, že je spolehlivě, nevývratně a trvale zajištěno to, co je rozhodnuto Božím skutkem a zaslíbeno jeho slovem. Na věky je jeho jméno Ž 92,19, jeho milosrdenství Ž 89,3; 100,5; 103,17; jeho pravda a slovo Ž 117,2; 119,89, jeho království Ž 9,8; 29,10; 146,10. Tyto výpovědi jsou obsahově blízko SZ pojetí *pravdy a *věrnosti je právě Hospodinova svrchovanost nade všemi proměnami časů.

b) Věčnost jako jednota časů v Božím panství

Poznání tohoto Božího panství nade všemi časy je také předpokladem toho, aby SZ myšlení dospělo k vystižení jednoty časů, kterou nazýváme věčností. Toto slovo samo poněkud vybočuje z vlastního SZ obzoru, protože je příliš abstraktní. Kdekoli je nalezneme v Kralickém překladu, je hebrejským podkladem vždy některé ze slov, jindy překládaných „věk“ [obvykle ‘ólám nebo ‘ad], a to veskrze v jednotném čísle. Také přídavné jméno „věčný“ je nejčastěji překladem ‘ólám v singuláru. Tím neříkáme, že překlad „věčnost“ a „věčný“ je nesprávný. Myšlenka věčnosti v SZ vskutku jest. Ne ovšem jako abstraktní představa nekonečné linie uplývajícího času, nýbrž právě v konkrétní podobě Božího panství nade všemi časy. SZ totiž vidí každý čas v nedělitelné jednotě s událostmi a poměry, které jej naplňují, ne jako prázdnou myšlenkovou kategorii. Protože pak Hospodin je Pánem všech událostí a poměrů, je v tomto jeho panství svorník, který spojuje minulost nedohledného pravěku s nejzazší budoucností a ovšem i s přítomnými projevy jeho vlády. Toto SZ poznání věčnosti je vyjádřeno známými slovy o Hospodinu, který jest od pokolení do pokolení, dříve než země a hory, od věků až na věky, t. j. od pravěku do nedohledné budoucnosti [Ž 90,1-2, sr. Ž 10,16; 102,26]. To je také smyslem prorockého výroku, že Hospodin je první i poslední [Iz 41,4; 44,6; 48,12], který se ozývá i v NZ [Zj 1,11.17; 2,8; 22,13]. Je-li věčnost pojata takto konkrétně jako průrazné prosazení Božího jednání nade všemi rozdílnostmi časů, nepřekvapí, že v SZ výpovědech o věčnosti má zřetelnou převahu pohled obrácený do budoucnosti. Jde přece v podstatě o to, že nic nezmaří jeho cíle, že on bude mít poslední slovo, že se jeho zaslíbení a jeho pravda osvědčí jako trvalé a spolehlivé.

c) Věčnost náleží jen Bohu

Věčnost, t. j. vynětí z časových mezí a svrchovanost nade všemi časovými rozměry, náleží toliko Bohu samému, jeho spravedlnosti Ž 119,142, jeho soudům Ž 119,52, jeho milosrdenství Ž 136,1-26, jeho království Dn 3,33; 4,31; 7,27. Člověk je však na rozdíl od věčnosti slova Božího pomíjející jako tráva [Iz 40,8; Ž 90,3-10, sr. Ž 39,5-7; 49,11-13 a j.]. Nikde se v SZ nemluví o věčnosti nějaké nejhlubší složky lidské bytosti. A přece tento pomíjející člověk slyší slovo Hospodinovo [Iz 40,8], smí a má očekávat na Hospodina [Ž 39,8], má Hospodina za svůj příbytek uprostřed proměnlivosti věků a pomíjejícnosti pokolení [Ž 90,1]. K tomu třeba přiřadit i slova, jimiž se ve zdánlivém vybočení ze SZ střízlivosti přisuzuje věčnost králi, povolanému a pomazanému Hospodinovu [2S 7,13.16.29; Ž 45,3.7 a j.]. Srovnání 1Kr 1,31 s Neh 2,3 a Dn 2,4; 3,9 by naznačovalo, že tu snad jde o pouhé přizpůsobení přemrštěnému, až devotnímu staroorientálnímu dvorskému ceremonielu. V rámci celkového SZ pohledu je však nepochybné, že tato slova mají býti chápána jako výraz nepohnutelnosti smlouvy Hospodinovy s Davidem a jeho potomky. SZ proroci chápali tato ujištění jako zaslíbení pro poslední dny, v nichž bude potvrzena smlouva věčná, učiněná s Davidem a s celým Izraelem [Iz 55,3; Ez 16,60; 37,26]. Zevšeobecněním těchto výhledů je možno zaslibovat všem věrným, že bydliti budou až na věky [Ž 37,27-29], že srdce jejich živo bude až na věky [Ž 22,27]. Nebylo by správné viděti v tom jen poněkud přemrštěný výraz trvalosti, která je ve skutečnosti omezena individuálním lidským životem. Jde o skutečnou věčnost, ovšem o věčnost smlouvy Hospodinovy s Izraelem [Gn 9,16; 17,7; Ex 31,16; Lv 24,8; 2S 23,5; Iz 24,5; 61,8; Jr 50,5.] Na této smlouvě budou míti podíl všecky po sobě jdoucí generace synů Izraelských Jde o věčnost Izraele jakožto účastníka smlouvy Hospodinovy. Ale Dn 12,2 dotahuje tuto linii ještě o krok dále, když mluví o procitnutí k životu věčnému čili vzkříšení. Není to bez paralel v jiných výrocích SZ [Iz 26,8; Ž 49,16, kdežto Ez 37 mluví o vzkříšení Izraele jako celku]. Ocitáme se tu však na samém pokraji toho, co je možno říci v mezích SZ, jsme tu u výhledu, jehož plnost bude odhalena teprve tam, kde zaslíbení daná Izraelovi budou uskutečněna v pravém Pomazaném Izraele, v Ježíši Kristu.

2. Pojem věk a věčnost ve Starém zákoně

Viděli jsme, že pojem „věk“ [‘ólám a pod.] v SZ původně nevyjadřoval abstraktní představu věčnosti, nýbrž označoval dlouhé a odlehlé časové úseky, které jsou v jedno ponětí věčnosti spojeny teprve na základě toho, že jsou všechny podrobeny téže svrchovanosti Boží. Proto je také možno užívat slova „věky“ v množném čísle, i když je to v SZ poměrně řídké [Iz 26,4; 45,17; Ž 145,13]. Konkrétně se tím mohou myslit dlouhé periody dějinné nebo také naddějinné úseky svrchovaného jednání Božího, odlišená období jeho vztahu k člověku a proto i rozličné řády bytí člověka i světa. Praví-li se Kaz 1,4, že věk pomíjí a jiný věk nastává, mohlo by se tomu sice rozumět ve smyslu střídání dějinných ér, ale celá souvislost i srovnání s Kaz 3,1nn ukazuje, že tu je spíše ohlas staroorientálních představ o koloběhovém střídání kosmických period, jehož odleskem je i proměnlivost a nestálost osobního života lidského, která však nepřináší nic vskutku nového, nýbrž právě jen neměnný koloběh vzniku a zanikání, rození a umírání. SZ víra v cílevědomé jednání Hospodina, svrchovaného Pána a Soudce všech věků, vzpírala se však této v podstatě bezútěšné představě věčného koloběhu. Proto byla myšlenka stálého střídání věků v postarozákonním židovstvu přetvořena v představu dvou věků [‘ólám]. Na jedné straně je starý „tento věk“, zahrnující v sobě všecku pomíjejícnost, porušenost a hříšnost života i světa, tak jak jej člověk zná ze své osobní i dějinné zkušenosti. Na druhé straně je přicházející čili budoucí věk, v němž budou uskutečněna všechna zaslíbení, jednání Boží bude dovedeno k svému cíli a bude nastolen nový řád pokoje, života, vysvobození od pomíjejícnosti a hříchu. Tento přicházející věk už nebude cyklicky vystřídán jiným věkem, nýbrž bude definitivní, věčný. Tato představa dvou věků, které mají býti odděleny katastrofálním zánikem starého, vzkříšením všeho lidského pokolení ke konečnému soudu a stvořením věku nového, je základní myšlenkou židovské *apokalyptiky i do rabínského židovství. Je to představa svým původním smyslem časová – jde právě o věky, o dvě periody naddějinného dění. Protože však SZ a židovské myšlení o času nikdy není abstraktní, nýbrž chápe každou dobu v nerozlučné spojitosti s jejím obsahem, nabývá pojem starý a nový věk nutně také významu starý a nový *svět. Starší hebrejština nemá vůbec žádného slova pro pojem „svět“, v pozdější hebrejštině se pro tento pojem užívá právě slova 'ólám, věk. To zapůsobilo i na řečtinu židovských apokryfních [pseudepigrafních] spisů, kde aión [věk] také začíná nabývat významu „svět“, ač řečtina měla pro tento pojem už dávno pohotový výraz kosmos.

3. Nový zákon

a) Návaznost na Starý zákon

Nový Zákon navazuje na SZ i pozdější židovské pojetí věků i věčnosti.

Slovo aión tu předně znamená totéž co SZ 'ólám: dávnou, ano předvěkou minulost i věčnou budoucnost. Tak se mluví o prorocích, kteří byli od věků, t. j. od prvopočátku Božích cest s lidmi [L 1,70; Sk 3,21]. Praví-li se, že „od věků nebylo slýcháno“ [J 9,32], chce se tím v prvé řadě říci, že se o něčem takovém neslyšelo nikdy v lidské zkušenosti, v pozadí je však i myšlenka, že se nic podobného nestalo od samého prvopočátku světa. Ve všech ostatních místech ukazují slova „od věků“ na pravěkou, ano věčnou minulost, která přesahuje hranice časného obzoru. Tak se Sk 15,18; 1K 2,7 myslí na odvěké poznání Boží a na jeho úradek, Ef 3,9 i Ko 1,26 na věčné tajemství Boží, které nebylo zjeveno po všecky věky až do Krista. Na druhé straně je i v NZ velice často užíváno rčení „na věky“, dobře známého ze SZ. Jím se ukazuje na budoucí neomezenost Božího jednání. Asi v polovině případů je i v řečtině množné číslo eis tús aiónas [tón aiónón]. Tohoto znění v plurálu se užívá zvláště v doxologiích [chvalořečích], jimiž se vyjadřuje sláva a věčnost Boží [Mt 6,13 podle pozdějších rukopisů; Ř 1,25; 9,5; 11,36; 16,27; 2K 11,31; Ga 1,5; Ef 3,21 a j.]. Jindy se však v těsnějším přimknutí k SZ způsobu čte jednotné číslo eis ton aióna, doslova „na věk“ čili „na věčnost“ [Mt 21,19; Mk 3,29; L 1,55; 2K 9,9 a jinde, zejména ve všech případech, kde se obrat „na věky“ vyskytuje u J.]. Někdy, zejména kde je tento obrat spojen se záporkou, nemíní se věčnost v pravém slova smyslu, nýbrž se prostě říká, že je něco natrvalo nebo naopak, že k tomu nikdy nedojde, ale jen v mezích lidské, pozemské budoucnosti. Tak tomu je 1K 8,13, ale patrně i J 13,8. Ve čtvrtém evangeliu je ovšem nutno počítat se záměrnou dvojznačností výroků: často je obratu „na věky“ užito tak, že povrchní posluchač či čtenář vyrozumí toliko poukaz na pozemskou trvalost, hlubšímu pohledu je však zřejmé, že jde o obraz života věčného. Tak tomu jasně jest J 4,14; 6,51; 8,35.51; 10,28; 11,26.

b) Tento věk a přicházející věk

Slovo aión však v NZ stejně jako v apokalyptickém dualismu [viz oddíl 2] často znamená „věk“ ve smyslu velké periody eschatologického jednání Božího. I v NZ se jako v židovství mluví o „tomto“ a o „přicházejícím“ čili budoucím věku. Oba výrazy jsou vedle sebe Mt 12,32; L 20,34-35; Ef 1,21 a vlastně i Mk 10,30; L 18,30; i když se v těchto posledních místech mluví o tomto čase a přicházejícím věku. Výraz „tento věk“, po př. „přítomný věk“, „nynější věk“ sám o sobě je také dosti častý [Mt 13,22; Mk 4,19; L 16,8; Ř 12,2; 1K 1,20; 2,6; 3,18; 2K 4,4; Ga 1,4; 1Tm 6,17; 2Tm 2,12]. Míní se vždy celková přítomná existence člověka i světa, která je poznamenána pomíjitelností, utrpením a zejména hříchem. Podle 2K 4,4 je tento věk dokonce podřízen zvláštnímu bohu, jímž se patrně míní *ďábel. Proto je tento věk určen k tomu, aby byl ukončen příchodem království Božího čili nového věku. To je vyjádřeno pojmem „ukončení věku“ [Kral. : „skonání světa“ Mt 13,39; 24,3; 28,20; Žd 9,26]. Tentýž přelom věků však může být vyjadřován i jinými slovy a obrazy, zejména absolutně užitým pojmem *„konce“ [Mt 10,22; 24,6.13.14; Mk 13,7.13; L 21,9; 1Pt 4,7]. Stejný smysl má také podobenství o starých měších a novém víně a o nových záplatách trhajících staré roucho [Mt 9,16-17 a paralely] i výroky o pomíjitelnosti tohoto světa [1K 7,31; 1J 2,17]. – O přicházejícím [Ef 2,7] čili budoucím [Žd 6,5] věku čteme méně často. Ne snad proto, že by NZ svědkové nebyli dosti soustředěni na skutečnost nového věku. Nemluví však o něm zpravidla tímto obecným a poněkud abstraktním výrazem, nýbrž raději konkrétně o *království Božím, o *dnu Páně, o novém *stvoření *smlouvě anebo ještě konkrétněji o přicházejícím Kristu. Nadto se v NZ svědectví o novém věku nemluví jen jako o budoucím, nýbrž se ví o tom, že jsme již okusili mocí věku budoucího [Žd 6,5], že v Kristu již jsme novým stvořením [2K 5,17], že v Duchu svatém již máme *prvotiny [Ř 8,23] čili závdavek [2K 1,22; 5,5; Ef 1,14] budoucího vykoupení. Lze říci, že v kříži Ježíše Krista byl již zlomen, ano v zásadě ukončen starý věk [sr. Ko 2,12-15; 6,14], že v jeho vzkříšení nastal průlom věku budoucího Království. Oddíly jako Ř 8,12-24 nebo F 3,12-16 ukazují, že apoštolové chápali přítomnost jako mezidobí, v němž pospolu existují oba věky, ne ovšem v klidu, nýbrž v zápase, v němž má nový věk převahu a jistotu vítězství a v němž člověk Kristův, veden a posilován Duchem zápasí u sebe i ve světě proti mocnostem hříchu a smrti. Nepřipodobňuje se věku tomuto [Ř 12,2], nemiluje jej [2Tm 4,10], nechce býti moudrý jeho moudrostí [1K 2,6; 3,18], nýbrž je uprostřed tohoto věku živ střízlivě, spravedlivě a pobožně [Tt 2,12]. Tím vším je již vytržen z přítomného věku zlého [Ga 1,4]. Jeví se to tím, že má tvář obrácenu v snažném běhu k cíli, který sám nezůstává v nehybnosti, nýbrž se přibližuje v očekávaném příchodu Ježíše Krista [F 3,12-20]. Není vyloučeno, že toto pochopení přítomnosti je vysloveno i 1K 10,11, kde se v původním textu čte nezvyklý obrat, že se při nás setkaly konce věků. Snad se tím myslí na to, že žijeme v období, v němž do sebe zasahují jakoby výběžky obou věků, konec starého a počátek nového. Tento výklad ovšem není zajištěn. Je možné, že plurál „konce“ nechce vlastně říci nic jiného než sing. „konec“ a že se tu tedy vlastně mluví jen o tom, že žijeme na konci starého věku. Naznačené pojetí přítomnosti jako soudobé existence obou věků se však neopírá o jednotlivý verš, nýbrž o celou stavbu novozákonního myšlení, jak je rozvinuto zejména v listech Pavlových. Proti tomuto pojetí se někdy namítá, že myšlenka současnosti dvou věků, po př. přítomnosti věku budoucího, je nejen nezvyklá, nýbrž přímo protismyslná: přítomná budoucnost je prý prostě protimluv. To však platí toliko při formálně abstraktním, čistě chronologickém pojetí času. Při biblickém konkrétním nazírání, jemuž každý věk je nerozlučně spjat se svou náplní, představa soudobosti věků sice nepřestává být mimořádná, snad paradoxní, není však prostě protismyslná. – Kraličtí překládají slovo aión v místech, která vykládáme v tomto oddílku, většinou *svět. Slovo věk tam čteme jen Mt 12,32; Mk 10,30; L 18,30; 20,34-35; Ga 1,4; Ef 1,21; Žd 6,4; 9,26. Překlad „svět“ má jisté oprávnění. Vždyť v pojmu aión je vždy míněna také obsahová náplň toho kterého věku. Jinak řečeno, slovem aión se vždy míní také svět, t. j. úhrn jsoucna ve svém nynějším nebo budoucím stavu. Přesto by bylo lépe vyhradit slovo svět pro řecké kosmos, kdežto aión důsledně překládat „věk“. O překladu „svět“ by se dalo uvažovat nejspíše ještě tam, kde se mluví o stvoření aiónů [Žd 1,2; 11,3]. Kraličtí však ku podivu právě zde překládají „věky“.

c) Aión ve smyslu osobního démona věku

Zvláštním problémem je význam slova aión Ef 2,2, kde se doslova říká: „v nichž [hříších] jste kdysi chodili podle aionu [Kral. : obyčeje] světa tohoto“. Někteří vykladači mají za to, že tu slovo aión pod vlivem gnostických spekulací označuje osobního démonského vládce tohoto věku, čili že vlastně znamená totéž co následující zmínka o vladaři moci vzduchu, po př. co „bůh tohoto věku“ 2K 4,4. Není to však jisté. Možná, že aión i zde znamená prostě věk; a že se poněkud složitým obratem Ef 2,2 míní nynější věk, jak je charakterisován stavem tohoto hříšného světa.

d) Aiónios – věčný

Přídavné jméno aiónios je třeba spojovat spíše s původním smyslem slova aión = nedohledný čas, věčnost než s významem „světová perioda“, jehož nabylo teprve v židovské apokalyptice. Je proto nejpřiměřenější překládat aiónios českým „věčný“. Jak odpovídá vyloženému biblickému pozadí [odd. 1 b], nejde ani při tomto slovu o pouhý formální pojem časově nekonečného. Věčnost je vždy také pojem obsahový, kvalitativní. Věčné je to, co má podíl na Boží svrchované vládě nad časem, na jeho spasitelném i soudním jednání. V tomto smyslu se NZ pojem „věčný“ blíží tomu, čemu novodobým odborným výrazem říkáme „eschatologický“. Není však správné upírat proto slovu aiónios jakýkoli vztah k neohraničenosti zejména budoucího času a chápat je jen jako poukaz na okamžik budoucího přelomu věků. K takovému chápání docházejí někteří vykladači při úvahách o NZ výpovědích, které mluví o věčném ohni, věčném trápení a pod. [Mt 18,8; 25,41-46; Ju 7, sr. Mk 3,29; 2Te 1,9; Žd 6,2; Zj 14,11; 19,3; 20,10]. Je myslitelné, že by někteří lidé byli definitivně vyloučeni z dosahu Boží milosti? Nebylo by ulehčením, kdyby se místo „věčný oheň“ a pod. mohlo překládat „oheň budoucího věku“ nebo nějak podobně? Tím by se však ve skutečnosti mnoho nezískalo – vždyť budoucí věk nemá již býti cyklicky vystřídán jiným, nýbrž má při sobě míti znak definitivnosti [viz odd. 2], i když jsou v něm ještě myslitelné rozličné etapy [1K 15,23-28]. Správné pochopení nutno hledat jinak než obměněným překladem řeckého aiónios. Výroky o věčném ohni či trápení nemají být podkladem spekulací o údělu jiných lidí, nýbrž jsou jako všecky podstatné výpovědi biblické obráceny do svědomí každého z nás a přímo nás varují před falešným spekulováním. Zejména před spekulací na to, že bychom snad v nějakém budoucím životě mohli najít náhradu za příležitost, kterou ze své hříšné lehkovážnosti nebo tvrdosti srdce promeškáme, když se v tomto životě osobně setkáme s povoláním Ježíše Krista a nepřijmeme je. Rozhodnutí, před které jsme takto stavěni, je nejzávažnějšího, ano věčného dosahu; nemůžeme si je zlehčit tím, že bychom si slibovali náhradu čili únik v budoucím životě. Celé Písmo je zajedno v důrazu na tuto závažnost a rozhodující povahu příležitosti poznati Boha a sloužiti mu, která je nám dána právě v pozemském životě. Proto je třeba se vší závažností slyšet, že nemáme právo spoléhat na druhou příležitost. Milost Boží není ani tím omezena ve svých možnostech. Jistě je jejím posledním cílem, aby bylo smířeno všechno [Ko 1,20] a aby Bůh byl všecko ve všech [1K 15,28]. To však nás má vést toliko k tomu, abychom nikoho ze svých bližních definitivně nepočítali k zavrženým, nýbrž pro všechny měli dobrou naději, nikoli však k tomu, abychom pokoušeli Pána Boha lehkovážným spoléháním na jeho milost, jímž bychom si chtěli ulehčit plnou váhu své současné odpovědnosti před tváří věčnosti.

e) Život věčný

Častěji a v ústřednějších výrocích než o věčném ohni nebo trápení se v NZ mluví o životě věčném. Je to život, kterého se nám dostává v Ježíši Kristu a který přesahuje všecky meze naší pozemské zkušenosti [sr. Mt 19,16. 29; 25,46; Sk 13,46-48; Ř 2,7; 1Tm 6,12.19 aj.]. Je to život vítězící nad smrtí [J 3,15], je založen na Kristově vzkříšení a na milostivém daru jeho spravedlnosti [J 10,28; 17,12; Ř 5,21; 6,22n], spočívá na víře v Krista [J 3,16; 1Tm 1,16]. Nejde jen o překonání vnějších hranic pozemského života. Je to život nového rázu, nové kvality. Je žit z Ducha [Ga 6,8], ze slova Božího [J 6,68]. Proto o tom, kdo věří v Syna Božího, lze říci, že už nyní má život věčný [J 3,36; 5,24; 6,47; 1K 5,11.13.20], i když tento život bude dovršen teprve vzkříšením v den nejposlednější [J 6,40.54]. Život věčný je tedy podstatnou složkou křesťanské zvěsti [1J 1,2], jistá naděje čili dědictví věčného života [Tt 1,2; 3,7] je cílem křesťanovy víry, bez něhož by z ní zmizela všecka nadějnost, radostnost a síla [sr. 1K 15,19].