Ďábel

Ďábel [z řeckého diabolos = pomlouvač, překlad hebr. sátán, t. j. pomlouvač, odpůrce, protivník, nepřítel, žalobce, obviňovatel, svůdce].

1. V právním životě izraelském znamenal satan žalobce před soudem, takže Kraličtí často tento pojem překládají do češtiny jako „protivník“ [Ž 109,6.20.29], jehož úkolem je sepsati „obžalobu“ [Ezd 4,6]; jindy nechávají pojem nepřeložený, ježto v něm už neviděli jen pozemského žalobce [Za 3,1; 1Pa 21,1]. Před soudem stál žalobce po pravé straně obžalovaného [Za 3,1; Ž 109,6]. Podle 1Kr 11,14n jsou Adad Idumejský a Rázon Eliadův „protivníky“ [v hebr. satany] Šalomounovými. Jejich úkolem bylo žalovati u Hospodina na lid Boží, který se provinil proti Bohu. Tato místa ukazují už na 2. přenesený význam tohoto pojmu, jak jej známe z knihy Jobovy. I Boží nebeská vláda má svůj soudní tribunál se žalobcem [satanem], který je počítán mezi „syny Boží“. Jeho úkolem je procházet a obcházet zemi a zkoumat pravou zbožnost člověka. Bývá Bohem pověřen vykonávat zkušební soudy nad lidmi [Jb 1,6.12; 2,1; sr. Za 3,1] a jsou mu svěřeny životu nepřátelské síly [nemoc, přírodní živly a p.]. Naproti tomu „anděl Hospodinův“ je obhájcem u Božího soudu [Za 3,1], ačkoli v Nu 22,22 vystupuje jako satan [v hebr. textu]. Nutno zdůraznit, že v knize Jobově i u Zachariáše představa s. je naprosto nedualistická [t. j. není to rovnocenný odpůrce Boží, stojící s ním na jedné úrovni], i když v 1Pa 21,1 je zřejmá snaha rozlišit vnuknutí Boží od vnuknutí satanových [sr. 2S 24,1, kde slůvko satan je vsunuto až Kralickými]. Satan je naprosto závislý na moci Boží [Jb 1,12; 2,6].

3. V lidových představách se ovšem názor na ďábla shodoval s obecnými představami starého Orientu, t. j. s názorem, že určité předměty, místa a bytosti jsou trvale anebo na čas obývány duchy zemřelých nebo zlými duchy vůbec. Tak na př. v kozlu sídlil zlý duch, že se až kozel stal jeho představitelem [odtud pravděpodobně pozdější představa ďábla jako bytosti páchnoucí, chlupaté, s kozími nebo koňskými kopyty]. Bydlil s oblibou na poušti; je příznačné, že kozel, určený pro *Azazela [Lv 16,8n], i pták, který měl očistiti od malomocenství [Lv 14,7.53], měli býti posláni na poušť [Iz 13,21; 34,14], patrně sídlo ďáblů. Zdá se však, že tato představa hrála v izraelském náboženství celkem malou úlohu. Proti dualismu se chránila SZ zbožnost tím, že pokládala s. za padlého anděla, odpadlého od Boha, jak je patrno zvláště v pozdějším židovství ve spisech mezi S a NZ [sr. 2Pt 2,4; Ju 1,6; Zj 12,9; jako příčinu jeho pádu uvádí 1Tm 3,6 pýchu].

V pozdějším židovství je s. představován jako bytost, jež narušuje poměr mezi Bohem a člověkem [Bohem a vyvoleným národem], aby přivodil zahynutí člověka. Je škůdcem člověka i církve, zlý duch, který svádí k nevěře a k neposlušnosti. Není však pánem světa; je mu možno odolat a „na konci dnů“ prostě zmizí.

4. V NZ je s. [ďábel] nepřítelem Boha i člověka [1Pt 5,8; 1J 3,8], pánem tohoto světa, který může rozdávat světské říše [L 4,6], takže v 2K 4,4 je nazýván „bohem světa tohoto“; je „silným“ [oděncem], který si hlídá své „nádobí“ [Mt 12,29; Mk 3,27], vchází a vychází z člověka [L 8,30; Mt 17,18] nebo do zvířat [Mt 8,32], rozsévá koukol do pšenice [Mt 13,39], vynímá símě [L 8,12], ponouká ke zradě [J 13,2], působí lež a vraždy [J 8,44], je původcem každého hříchu [1J 3,8.10], i bludů [1Tm 4,1]. V jeho moci jsou nevěřící [J 6,70; 8,44; 1J 3,8.10; Sk 5,3; 13,10; Zj 2,9; Sk 26,18; Ko 1,13]; je to „ten zlý“, kterého nás může zbavit jen Bůh [Mt 6,13]. Pokud je člověk v moci ď., koná skutky ď. [1J 3,8], jež nemohou přinésti nic jiného než zahynutí a zkázu všeho druhu [J 8,44; L 13,11.16; 1K 5,5; 2K 12,7; 1Tm 1,20]. V jeho moci je i smrt [Žd 2,14]. Je ovšem také i žalobníkem [Zj 12,10] a hlavou říše zlých duchů [Mk 3,22].

Ježíš Kristus však přišel, aby „kazil skutky ď.“ [1J 3,8]. Zvítězil nad ním v pokušeních [Mt 4,1n], svázal „silného“ a zbavil ho jeho „nádobí“ [Mt 12,29], Jako ten, který přinesl království Boží, svrhl moc satanovu [L 10,18; J 12,31], takže už nemůže obviňovat věřící, protože soud byl odevzdán cele v ruce Kristovy. Satanova moc příchodem Kristovým byla už v tomto eonu podstatně omezena [na „krátký čas“, „až do času“ Zj 12,12; L 4,13; 22,31.53]. Ještě sice může tříbit církev Sk 5,3, takže je nutno proti němu bojovat [Ř 16,20; 1K 7,5; 2K 2,10; 1Te 2,18; Ef 4,27; 6,11.12.16; 1Tm 3,6n; 5,15; 2Tm 2,26; Jk 4,7; 1Pt 5,8n], tím spíš, že se proměňuje v „anděla světlosti“ [2K 11,14]. Ovšem, církev Kristova už nad ďáblem zásluhou Kristovou zvítězila [1J 2,13], i když může ještě jednotlivé členy svést [1Tm 5,15] a v „posledních časích“ vezme na sebe podobu *Antikrista [1J 2,18; 4,3; 2J 1,7; 2Te 2,9n; Zj 13,2], na čas přemůže církev a uvrhne některé do vězení [Zj 2,10]. Ale v tisíciletém království bude ď. svázán a nakonec zahyne v ohnivém moři [Zj 12,9.12; Mt 25,41]. Vítězství Kristovo, na němž mají podíl i vy volení Boží, je zajištěno [J 16,11; 1J 4,4; Ř 16,20]. *Antikrist, *Beliál, *Posedlý.