Heslo
Ježíš Kristus
1. Prameny
Prameny naše pro poznání osoby, života a působení Ježíšova jsou výhradně biblická evangelia, a to především první tři nazývaná „synoptická“ [Matouš, Marek, Lukáš]. Apokryfní mimobiblická evangelia přiměšují mnoho legendárních, zázračných rysů a neobohacují naše vědomosti. Z mimokřesťanských spisovatelů má stručnou zmínku o Kristu Tacitus [Annales 15,44, psány kolem 110 po Kr.], že tento původce jména křesťanů byl za císaře Tiberia pod prokurátorem Pilátem Pontským popraven. Pravděpodobně se vztahuje na Krista jméno Ghrestus u Suetonia [v životě Claudiově kap. 25]. Zmínky ve Starožitnostech Josefa Flavia [18,3.3] se pokládají za křesťanskou vložku nebo nesou aspoň stopy křesťanského přepracování, ale na jiném místě téhož spisu [20,9.1] je pravá zmínka o Jakubovi, bratru Ježíše, nazývaného Kristus. Také starší [t. zv. tannaistická] vrstva talmudu svou polemikou proti Ježíši Nazaretskému dotvrzuje historičnost Ježíšovu, i když podává jen skreslený a neucelený obraz. Pavel nám ze života J-ova zdůrazňuje několik základních spasitelných skutků [narození z ženy Ga 4,4; Večeře Páně 1K 11,23-25; smrt na kříži pro naše hříchy Ř 4,25; 1K 1,23; Ga 3,1 a j., vzkříšení pro naše ospravedlnění Ř 1,4; 4,25; 1K 15,4nn a j., slova Páně 1K 7,10; 9,14; 1Te 4,15], ale podrobností ze života J. si snad všímal jen ve svém misijním kázání. – Biblická synoptická evangelia nejsou spisy, které by měly úmysl psáti historii ve vlastním a zvláště v moderním smyslu. Jsou svědectvím víry v Krista-Mesiáše-Spasitele, ale jsou sepsána na základě ústní tradice odvozované od očitých svědků a na základě pramenů již písemně ustálených [L 1,1]. Janovo evangelium má ovšem také historický základ s mnohými jednotlivostmi, ale jest ještě mnohem více než synoptická evangelia svědectví věřící duše o vtěleném slovu Božím, svědectví určované Kristem oslaveným. Ovšem, ani synoptická evangelia nejsou přímým pramenem pro život J., nýbrž jen pro zvěst a víru prvotní církve. Napsat skutečný život J. v dnešním slova smyslu je nemožné. J. v NZ je oslavený Pán, jenž jest přítomen skrze Ducha a jenž přijde na konci dnů ustaviti království nebeské v moci. Ovšem, tento Pán je pro NZ totožný s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým J.
2. Jméno
Ježíš je pořečtěný tvar hebr. Jesua, což je zkrácené Jehošua = Jozue = Hospodin je spása. Tímto jménem je označen lidský zjev J., [L 1,31], kdežto Kristus je hodnostní titul, označení mesiášské funkce [Mt 16,16. Christos = Pomazaný, překlad hebr. Mášiach = mesiáš]. Ježíš Kristus, Pán Ježíš je vyznáním křesťanské církve [Sk 2,36. 38; 5,42; 16,31; 2K 4,5; F 2,11]. Na rozlišení od jiných současných „Ježíšů“ je přidáno přízvisko „z Nazareta Galilejského“ [Mt 21,11], Nazaretský [Mt 26,71], syn Davidův [Mk 10,47]. S přízviskem Nazaretský, jež původně označovalo místo původu Ježíšova [Mt 2,23; 4,13; 21,11; Mk 1,9; 6,1; L 1,26; 2,4.39; J 1,46; Sk 10,38], byly spojeny i jiné představy, vznikající z výroků podobného znění [nazirejský Sd 13,5; nésár = výstřelek Iz 11,1; nózír = oddělený Dt 33,16]. Jméno J. bylo dáno dítěti z Nazareta na přímý rozkaz Boží [Mt 1,21; L 1,31], právě proto, že jeho posláním byla spása člověka, i když v pozdním židovstvu Jozue nikdy nebyl prototypem Mesiáše.
3. Život a působení
Podle úvodů u evang. Matoušova [1,18] a Lukášova [1,26] narodil se Ježíš z matky Marie zázračně působením Ducha Božího [L 1,35; Jan ani Pavel neznají tuto tradici; zdá se, že je to tradice druhotná], za časů krále Heroda Velikého a za císaře Augusta. Herodes zemřel r. 4 před naším letopočtem. Datum narození Ježíšova v církevním kalendáři bylo zřejmě vypočteno mylně. Správněji je klásti je do r. 4 před naším letopočtem, ale ani to není zajištěno. Místem jeho narození je Betlem [L 2,4-7]. Vyrostl v Nazaretě [L 2,39]. Z mládí známe jen výjev o dvanáctiletém v chrámě [L 2,41-52]. Asi ve třicátém roku svého věku [L 3,23] v době císařství Tiberiova [L 3,1] přijal křest od Jana Křtitele [Mk 1,9-11], byl vyzkoušen pokušením na poušti [Mt 4,1-11] a vyzbrojen Duchem Božím [Mt 4,16n], začal v Galileji činnost, jejíž ústřední myšlenkou byla blízkost království Božího [u Matouše „nebeského“ Mt 4,17]; jako podmínku a přípravu pro ně hlásal pokání, změnu smýšlení. Působil jako lidový zvěstovatel Boha, jeho vůle, vyšší spravedlnosti a lásky, dokonalosti a soudu Božího; kázal v podobenstvích a zhuštěných poučkách. Jádrem jeho zvěsti je bezvýhradná láska k Bohu a současně s ní láska k bližnímu [Mk 12,28-34]. Bližním rozuměl každého člověka bez rozdílu [Samaritán L 10,33n.]; i nepřítele [Mt 5,44]. Uzdravoval nemocné, jmenovitě posedlé. Vybral si dvanáct učedníků, které připravoval za své posly [„apoštoly“]. Jim zjevoval své synovství Boží a mesiášství [Mt 16,16n]. Srazil se pro celé své duchovní pojetí neobřadnického poměru k Bohu s představiteli judaismu [zákoníky, farizeji, saduceji, „vysokou radou“, kněžstvem] a byl od nich jako ruhač a buřič odsouzen [Mt 26,57n], vydán římské vrchnosti [Pilát Mt 27,11], ukřižován na Golgotě v Jerusalemě [Mt 27,33], třetího dne vzkříšen [Mt 28,1] a vzat do nebe [Mt 28,16-20; Sk 1,9-11].
4. Zvěst Ježíšova
Základním pojmem J. zvěsti je *království Boží [Mk 1,15; L 10,9-11; 21,31], v němž J. sám je mesiášským králem, i když na čas skrytým [Mk 8,30; 14,61-62; syn Davidův Mk 10,47; Mt 12,23; 15,22; syn Boží Mk 1,25.43-44; 3,11-12; 7,36], a zákonodárcem [Mt 5,22.26.28 a j., Mt 5,1-12], jenž žádá víru [Mt 8,10; Mk 5,34; Mt 10,32n] a uděluje odpuštění hříchů [Mk 2,1-12; L 7,36-50; 15; Mt 11,28-30]. V Ježíši Kristu se vlomilo v podstatě budoucí království Boží [Mt 22,1nn; L 14,16-24; 13,29; Mk 14,25] do tohoto světa [L 17,20-21; 10,17nn; 11,20; Mt 13,16n]. Z těchto základních zvěstí plyne všecka theologie a ethika Ježíšova. Hlavní myšlenkou je Boží otcovství [Mt 5,16.48] a lidské synovství Boží [Mt 5,45]. Z toho plyne láska k Bohu i k lidem. Bůh je Bohem lásky a svatosti, spravedlnosti a milosrdenství, Bůh, který žádá poslušnost své vůle, trestá zatvrzelou hříšnost, odpouští kajícímu hříšníkovi [L 18,10nn]. Člověk třeba hříšný zůstává synem Božím, který se pokáním může navrátiti k Otci [L 15,11-32]. Bůh hledá člověka zbloudilého. Na to byl poslán Ježíš. Cena lidské duše je nevyrovnatelná [Mt 10,39; 16,26]. Při obřadech a obyčejích [jako postu] kladl důraz nikoliv na formy, nýbrž na duchovnost, upřímnost smýšlení a neokázalost [Mt 6,16nn]. Lásku k lidem spatřoval v činech milosrdenství [almužna, rozdání jmění chudým– Mt 19,21]. O obětech, obřízce atd. se nevyslovil odmítavě, ale nad oběti kladl milosrdenství [Mt 9,13; 5,23nn; Mk 7,11]. Odsuzoval náboženskou neupřímnost a domýšlivost, mravní formalismus [Mt 6,1-8]. Z ctností cenil nejvýš pokoru, mírnost, čistotu srdce, mírumilovnost. Vědomě se věnoval kleslým a hříšným, aby je vysvobodil z hříchu. Prohlašoval se za Mesiáše, Pomazaného Božího, Krista, Syna člověka [Mt 9,6] a Syna Božího [Mt 16,16], který musí projít utrpením [Mk 8,31; Mt 17,22], ano i smrtí, který však na konci bude soudcem světa [Mt 24,27]. V jeho pojetí Mesiáš není slavný panovník národa a světa, nýbrž poslušný a věrný služebník Boží, který obětavě koná své poslání a jehož sláva je v službě [Mt 20,28], v utrpení [L 9,22] a v lásce jdoucí až k sebeoběti, která je výkupným za mnohé [Mk 10,45]. Ježíš se cítí poslán především k svému lidu, především ke zbloudilým a ztraceným [Mt 15,24], Ale neomezil se ve svém poslání nacionalisticky a partikularisticky na vyvolený národ; pomáhal i pohanům [universalism Mk 7,26]. Podmínky pro vstup do království Božího stanovil tak, že z nich vymizelo všecko zevnější a mechanické, formální a strojené, a převládly zásady čistě duchovní a mravní, platné věčně pro všecky lidi bez rozdílu a dostupné každému. – Na Zákonu, jehož vzácnou cenu plně uznával jako Božský dar [Mt 5,17; 7,12], odmítal pouhou obřadnost, která sváděla k povrchnosti a tvrdosti naproti lidem [Mk 3,5], a zdůrazňoval složky duchovní a mravní [Mt 5,3-16]. Bůh jest mu ovšem všemohoucím stvořitelem a pánem [Mt 11,25], vládcem a svatým i spravedlivým soudcem, ale nade všecko dobrým otcem [Mt 7,21], prozřetelným ochráncem [L 12,6-7] a dárcem všeho dobrého [Mt 7,11]. Víra v Boha je silou, která činí i zázraky [Mt 17,20]. K Bohu se obrací Ježíš sám a jiné učí obraceti se k němu v důvěrné modlitbě, jejíž vzor dal v modlitbě „Otčenáš“ [Mt 6,9; L 11,1]. Naléhavé modlitbě slibuje vyslyšení [L 11,5-13].
5. Víra v Krista
Víra v živého Ježíše Krista, který vzkříšením zvítězil nad smrtí, stala se základem náboženství křesťanského. Prvotně se upínala víra přívrženců k jeho mesiášství, s nímž souvisela i víra v nový jeho příchod k soudu a v slávě. Tato víra v brzký příchod byla po nějaký čas živou vzpružinou náboženství [*eschatologie], ale již v prvním pokolení přecházela ve víru v oslavenou působnost Kristovu u Boha, a očekávání soudu se promítalo do budoucnosti na nevypočítatelném konci světa. Smrt Kristova na kříži se příčila všem představám a nadějím o Mesiáši; kříž byl a zůstal pro Židy pohoršením a pro Řeky bláznovstvím, ale věřícím již v jerusalemském sboru a pak skrze apoštoly širším kruhům i pohanstva byl ústřední skutečností spásy, dílem Božím, Ježíšovou dobrovolnou obětí lásky, v které se dokonalo smíření hříšného člověka s Bohem, odpuštění hříchů a základ nového života z Božího Ducha. Na tomto základu byla vybudována křesťanská církev.
O *církvi se zmínil Ježíš jen dvakrát; jednou po vyznání Petrově [Mt 16,18: „Ty jsi Petr, a na té skále vystavím církev svou, a brány pekelné ji nepřemohou“], po druhé při návodu, jak postupovati při provinění mezi bratry [Mt 18,15–18, obě zmínky jen u Matouše]; kruh jeho učedníků vírou v jeho mesiášství povzbuzen a působením Ducha Božího vyzbrojen utvořil církev, která zakotvila napřed v Jerusalemě, prošla ohněm zkoušky a pronásledování, rozšířila se až za hranice Palestiny a v Antiochii obdržela jméno „křesťanů“ [Christiani od slova „Kristus“, ne – jak by se v češtině zdálo – od slova „křest“]; po začátečních bojích o platnost obřadního zákona [jmenovitě o obřízku] se zbavila rázu židovské sekty, odloučila se od židovství, pronikla, hlavně misií ap. Pavla, mezi pohany a rozrostla se ve světové náboženství. Východiskem i středem církevního kázání byl Kristus a spása jím způsobená. Svátosti křtu a Večeře Páně byly přímo odvozovány od Krista. Kristus byl její hlavou, církev Kristovým duchovním tělem.
6. Dogmatické pojetí Krista
Dogmatické pojetí jedinečné osobnosti Kristovy bylo po staletí ústředním problémem theologického myšlení. Vycházejíc od vlastních výroků Ježíšových [„Syn člověka“, „Syn Boží“] a od víry jeho současníků [„Mesiáš“], od svědectví doby apoštolské [„Pán“ u Pavla] a poapoštolské [„velekněz“ v ep. k Židům], křesťanská theologie po mnohých sporech [Arius – Athanasius] vyústila ve zřetelné přiznání církve k jeho božství i lidství a k pojetí Krista Syna Božího jako druhé božské osoby v Trojici. Víra v Krista stala se odlišujícím znamením křesťanství. Ježíš Kristus je pro křesťany východiskem a normou víry a života. Ústřední linie křesťanské víry i theologie jest „christocentrická“ [Kristus jejím středem]. Jen výjimkou je theologie a náboženská skupina, kde se Kristus cení jen jako svědek a zjevovatel Boží s odmítáním metafysického pojmu jeho božství [unitáři]. Viz též hesla: *Církev, *Evangelia, *Hřích, *Kristus, *Kříž, *Odpuštění, *Pán, *Spasitel, *Svátosti.