Pán

1. O člověku

[Hebr. 'ádón] společensky, autoritou a mocí výše postaveném [opak služebníka], o veliteli proti podřízenému, o majiteli otroků [Gn 24,9.12.27; Mt 18,25; L 16,8; Ef 6,5]. Ádón znamenalo původně „vládce“, „velitele“ [Gn 45,8]. Podle Ž 8,7 je člověk p-em přírody [sr. Gn 1,26]. Při oslovení bylo slovo p. výrazem úcty [Gn 24,18; 31,35; 44,18; Nu 11,28] a podřízenosti [Gn 32,18]. Na rozdíl od hebr. ba'al [= vlastník, Kral. hospodář Sd 19,22n; muž ve smyslu manžel Ex 21,32; Dt 24,4; 2S 11,26; Př 12,4 a j.], je ádón absolutní p. [Gn 45,8n; Ex 21,4; Ž 105,21]. Je jistě výjimkou, když Sára nazývá Abrahama svým p-em [Gn 18,12], takovou výjimkou, že ještě v NZ je připomínána [1Pt 3,6]. Výrazem p. byl oslovován král [1S 24,9; 26,17; Ž 12,5; Jr 22,18; 34,5], ale tu už záhy proniká do titulu vliv staroorientální představy o božnosti králů. V Egyptě na př. byl král pokládán za vtělené božstvo a ještě v době prvokřesťanské byly tam přinášeny oběti Augustovi, „božstvu a císařskému pánu“. První římští císařové si zakazovali titul p. na západě, na východě však se s ním museli smířit. Teprve se vzrůstem absolutní moci císařovy se dostával tento titul, spojený s názorem o božnosti panovníků, i na římský dvůr. Pronásledování křesťanů souviselo také s tím, že odpírali božnou úctu císařům.

V NZ je podobně jako ve SZ užíváno většinou výrazu kyrios (= pán), v některých případech despotés [1Tm 6,1n; 2Tm 2,21; Tt 2,9; 1Pt 2,18] k vyjádření svrchované moci, jednak k označení p-a v protikladu k otroku [Kral. služebníku Mt 6,24; 10,24n; 15,27; L 12,46; Sk 16,16.19; Ga 4,1; Ef 6,5.9; Ko 3,22; 4,1; 1Tm 6,1; Tt 2,9], jednak k označení majitele, vlastníka [Mt 15,27; 20,8; Mk 12,9; 13,35; L 19,33], jednak toho, jenž má pravomoc nad něčím [Mt 9,38; Mk 2,28] a konečně k vyjádření úcty v oslovení [Mt 21,30; 27,63; J 12,21]. Festus nazývá římského císaře svým p-em [Sk 25,26]. Poněvadž šlo o Římana, neměl patrně tento titul žádného náboženského přízvuku. Poněkud jiné je to už v titulu „páni“, který dává strážný žaláře ve Filippis Pavlovi a Sílovi [Sk 16,30 sr. v. 29; Gn 19,2]. Anděl je oslovován „Pane“ [Sk 10,4; Zj 7,14, sr. Gn 19,2; Joz 5,14]. Tu však už přicházíme k náboženskému významu výrazu p., s nímž se setkáváme už ve SZ.

2. O Bohu

Ve SZ se setkáváme s trojí představou Božího panství. Theologicky nejzávažnější je ta, již vyjadřuje hebrejský výraz ᵃdónáj, ve skutečnosti plurál, tedy = moji Páni ve smyslu moje Panstvo, k vyjádření neobsáhlosti velikosti Boží lidskou řečí. V židovstvu zatlačilo nadobro jméno Hospodinovo [Jahve], vyskytující se ve SZ asi 6700 x. Bylo vyslovováno místo něho, ba později, když byly zavedeny též značky pro samohlásky [původně se v hebrejštině psaly jen souhlásky!], byly k souhláskám od Jahve [JHVH] připojovány samohlásky od [ᵃdónáj] z čehož vznikl nikdy neexistovavší a Židy neužívaný netvar Jehova. Septuaginta na tuto praxi židovstva navazuje a překládá téměř bez výjimek jméno Jahve řeckým Kyrios = Pán, jehož se v NZ pak užívá o Kristu k vyjádření jeho jedinečného, božského poslání. S hlediska SZ pak lze říci o Hospodinu, že vskutku je Pánem, a to ve smyslu velitele, který vládne nad tím, co si vydobyl. Sr. už vyvedení lidu z Egypta [Ex 3 nn]. Kraličtí proto nejednou správně místo Pán překládají Panovník, zvláště ve vazbě Panovník Hospodin [na př. Abd 1,1] na zdůraznění jeho panovnických nároků [sr. Abd 1,21]. V tom se stýká představa Hospodina-Pána [ᵃdónáj] s druhou představou, kdy uplatňuje svoje panství jakožto Král [melek]. Tato představa mohla v Izraeli zdomácnět až po usazení v zemi Kananejské, zvláště pak po vytvoření vlastního státu. Náběhy z doby soudců [kralování Abimelechovo, Sd 8 n] spíše ukazují, že šlo tehdy ještě o představy Izraelovi celkem cizí. Představa Hospodina-Krále obsahuje dvojí významný rys: jednak oddaluje Boha z všednosti každodenního života [i k lidskému králi se poddaný uchyluje jen výjimečně!], jednak zdůrazňuje svrchovanost jeho nároků, vyžadujících naprostou poslušnost [s orientálními králi se nedalo vyjednávat!]. Titul Boha-Krále si zjednává pevné místo v kultu [čti Iz 6 a často v Ž], zvláště v novoročních nastolovacích slavnostech [sr. Bič II. 161n], odkud přechází do nadějí eschatologických a byl převzat i křesťanstvím. – Naproti tomu třetí typ panství, spojený s označením ba'al [Bál], se pro Hospodina neudržel. Tento hebrejský výraz sice znamená pána ve významu vlastníka, ale byl příliš těsně spjat s náboženstvím kananejským s jeho uctíváním přírodních sil, kde rozdíl mezi božstvem a přírodou mizel a stvořitel splýval se stvořením [pantheismus], takže nutně jeho užívání o Hospodinu se pravověrným kruhům jahvistickým jevilo jako nebezpečí pro čistotu víry a vskutku zásluhou proroků bylo vymýceno. Proto jen ze starší doby po usazení v Palestině [ne předtím!] výjimečně nacházíme vlastní jména složená s božským jménem ba'al [Ezbál 1Pa 8,33], jež později nahrazováno potupným bóšet [kralicky bozet, = ostuda, hanba; Izbozet 2S 2-4]. – Všude tam, kde Hospodin předstupuje před svůj lid jako Pán, stojí věřící před ním jako služebník, přesněji jako otrok [hebr. 'ebed]. Sloužiti Bohu, uctívati jej vyjadřuje se v hebrejštině stejným slovesem jako otročiti, t. ábad. Bázeň Boží, t. j. bázeň před ním, jest základem všeho [Př 1,7]. Toto nevidět znamená nerozumět Starému Zákonu. Nedívejme se ovšem na věc očima dnešního člověka, kterému jakákoli představa otroctví je tak protimyslná. Ne tak starému Izraelci, zvláště když si uvědomíme, že Bůh jako svrchovaný Pán byl jeho největší nadějí ve všech souženích a úzkostech. [Ž 46,2 a často]. Panství zavazovalo i jeho, aby se svého lidu zastával. To vyjadřuje SZ zvláště představami Hospodina jako soudce a vojevůdce. Obojí tato činnost v posledu byla souznačná s vysvobozováním – a tak plným právem i NZ užívá označení Pán [řec. Kyrios] o Vykupiteli Kristu.

NZ na základě řeckého překladu SZ [LXX] převzal výraz kyrios [= Pán], jímž LXX tlumočí jednak hebr. 'ádón, ᵃdónáj, jednak Jahve [Hospodin], k označení Boha především v citátech ze SZ [Mk 1,3; 12,36; L 4,18n; J 12,38; Sk 2,20n.25; 4,26; 13,10; Ř 4,8; 9,28; 11,3.34; 1K 1,31; 3,20; 10,26; 2Te 1,9; Žd 1,10; 7,21; 8,8-10; 10,30; 12,5n; 13,6; Jk 5,11; 2,3; 3,12 a j.], při čemž je někdy připojen výraz „praví Pán“ [Ř 12,19; 2K 6,17; Žd 8,8.9.10; Zj 1,8], ale i v běžných obratech jako „ruka Páně“ [L 1,66; Sk 11,21; 13,11], „anděl Páně“ [Mt 1,20.24; 2,13.19; 28,2; L 1,11; 2,9; Sk 5,19; 8,26; 12,7.23], „jméno Páně“ [Jk 5,10.14], „duch Páně“ [Sk 5,9; 8,39]. Několikrát je Bůh oslovován jako despotés [= svrchovaný Pán, Stvořitel, L 2,29, sr. Sk 4,24; Zj 6,10]. Podle evangelií Ježíš jen zřídka mluvil o Bohu jako o Pánu [Mk 5,19; 13,20; sr. Mt 11,25]. I v 1K 10,9 čtou lepší řecké texty Pán ve smyslu Bůh [ne Kristus]. Na Boha myslí i 1Tm 6,15; 2Tm 1,18; Žd 8,2; Jk 1,7; 5,11; 2Pt 3,8; Ju 1,5; Zj 1,8; 4,11; 18,8. Tak jako ve SZ, tak i v NZ je Bůh jako Pán označením toho, který má svrchovanou moc na nebi i na zemi [Mt 11,25]; je Pánem panujících, tedy ředitelem dějin [1Tm 6,15], jako Stvořitel je Pánem vesmíru [Sk 17,24], a tudíž jemu samému přísluší sláva a čest i moc [Zj 4,11]. Je Pánem i misijní činnosti [Pánem žně Mt 9,38], jenž vyvoluje pracovníky podle své vůle [Sk 1,24].

Ovšem, větší část NZ vyhrazuje titul Pán pro Ježíše Krista, a to nikoli teprve pro zmrtvýchvstalého a oslaveného. Tak u L je toto označení v Kral. textu desetkrát [L 7,13; 10,1; 11,39; 13,15; 17,5n; 18,6; 19,8; 22,61; 24,34], v řeckém třináctkrát; u J šestkrát [J 4,1; 6,23; 11,2; 20,2.13]. Ježíš je oslovován jako Pán [Mt 7,21; Mk 7,28; 9,24; L 5,8; 6,46; 7,6; 9,54; 11,1; J 6,34.68; 9,38; 11,21.34; 13,13], ale zdá se, že většina těchto oslovení má vyjádřiti pouze uctivý postoj, jaký byl obvyklý mezi učitelem a žákem. Nesmíme však zapomínat, že evangelia byla napsána těmi, kteří prožili anebo uvěřili zmrtvýchvstání Ježíšovu, že tedy měli před očima zmrtvýchvstalého Pána, když psali o jeho pozemském životě.

Ježíš sám ovšem dvakrát vztáhl na sebe povědění Ž 110, kde se o Mesiáši mluví jako o Pánu [Mk 12,35nn; 14,62]. Jisto je, že na některých místech v titulu Pán už za pozemského života Ježíšova prokmitá úcta, která bývá prokazována jen Bohu [L 5,8n; Mk 9,24; L 23,42; J 6,68; 9,38]. Také Pavel mluví o pozemském Ježíšovi jako o Pánu [1K 7,10; 12,25; 9,5.14; Ga 1,19; 1Te 4,15. Podobně Sk 11,16; 20,35; Žd 2,3].

Většinou však je titulem Pán [kyrios] označován zmrtvýchvstalý Kristus. [Dvakrát jde o překlad řeckého despotés, 2Pt 2,1; Ju 1,4 v polemice proti bludařům]. Podle F 2,6-11 Bůh sám dal Kristu toto „jméno nad každé jméno“ v odpověď na jeho poslušné ponížení až do smrti na kříži [sr. Sk 2,36; Žd 2,9; Zj 5,12], aby se ve jménu Ježíše „sklánělo každé koleno bytostí nebeských, pozemských i podzemních“, t. j. aby mu byla prokazována božská úcta a pocta ke slávě Boha Otce [v. 11]. Vzkříšením mu byla dána všeliká moc na nebi i na zemi [Mt 28,18], od té chvíle sedí na pravici Boží jako spoluvládce [Sk 2,34nn; Ef 1,20; 1Pt 3,22]. On je hlava všeho „knížatstva i mocnosti“ [Ko 2,10], on jest přede vším a všecko jím stojí [Ko 1,17], on panuje nad živými i mrtvými [Ř 14,9], skrze něj Bůh vládne tímto světem [1K 15,27], až jej konečně usmířený a ovšem také souzený položí k nohám Otcovým, aby Bůh byl všecko ve všech [1K 15,28].

Tento zmrtvýchvstalý Pán je hlavou těla církve [Ko 1,18] a svrchovanou autoritou každého jejího úda [„bude-li Pán chtíti“, 1K 4,19; 16,7 sr. Jk 4,15]. Na něm jsou věřící naprosto závislí [1K 8,5n], takže u nich přestává závislost na těch, kteří „slovou bohové na nebi i na zemi“. Jemu věřící slouží [Ř 12,11] podle darů, které obdržel [1K 3,5; 7,17; 12,5; 2K 10,8; 13,10; Ko 3,23], v jeho očích věřící stojí nebo padá [Ř 14,4-8], v něm žije a pracuje [Ř 16,12.22; 1K 15,58], jemu obětuje sama sebe [2K 8,5], a to i v soukromém životě [1K 7,39], v něm přijímá pracovníky v církvi [Ř 16,2], kteří jsou jeho služebníky a konají jeho dílo [1K 16,10]. On svým pracovníkům otvírá dveře [2K 2,12 sr. Zj 3,8]. Tohoto Krista jako Pána zvěstoval Pavel [2K 4,5], a to jako toho, který opět přijde [1Te 4,15nn; 1K 11,26; F 4,5] jako soudce [1Te 4,6; 2Te 1,9; 2K 5,10n; sr. 1K 4,4; 11,32]. K tomuto vyvýšenému Pánu, jenž je Duchem [2K 3,17], se Pavel modlí [2K 12,8]. Pavel ovšem ví, že vyznání „Ježíš je můj Pán“ je možné jen tomu, kdo má Ducha sv. [1K 12,3]. Ale Ježíš Kristus jako Pán je společným vyznáním církve [„Pán náš“ Ř 15,30; 16,18; 1K 1,7.8.10 a j.], i když Pavel dovede říci také „Pán můj“ [F 3,8], aby naznačil své osobní spojení s tím, jenž ho za věrného soudil, aby ho postavil v službu [1Tm 1,12]. Toto společné vyznání, jež je výrazem, že církev přijala Krista za jediného Pána, zavazuje k vzájemné službě [Ř 15,30; 1K 1,10], ale také odděluje od těch, kteří Kristu neslouží [Ř 16,17n].