Vzkřísiti, vzkříšení

Vzkřísiti, vzkříšení. *Křísit mrtvé [2Kr 4,31-36; Mt 9,25nn; 10,8; 11,5; Mk 5,41; 6,14; L 7,14; J 5,21; 11,17nn; 12,1.9.17; Žd 11,19]. Ve spojení s osobou Ježíšovou bylo kříšení mrtvých znamením mesiášské doby a předjímkou budoucího zmrtvýchvstání [sr. Mt 27,52]. *Smrt. Ve SZ-ě máme vlastně jen dva docela jednoznačné výroky o vzkříšení z mrtvých, nepočítáme-li mezi ně Jb 19,25n v reformačních překladech, jež přesně neodpovídají hebr. textu. Iz 26,19 prohlašuje, že spravedliví mrtví oživnou a jejich mrtvá těla vstanou, aby se mohli podílet na budoucím vysvobození Božím. Také Dn 12,3 mluví o procitnutí jedněch k věčnému životu, druhých k pohanění a věčné potupě. V době NZ věřili Židé ve vzkříšení z mrtvých až na Saduceje, kteří prohlašovali, že tuto víru nelze opřít o Pentateuch. Na rozšíření této víry působilo hlavně prohloubení apokalyptického přesvědčení, že Bůh jednou ospravedlní a odmění své věrné, kteří snášeli tak ukrutné utrpení od pohanů, zvláště v době Makkabejců. Poněvadž pak pro Izraelce skutečný život bez těla byl nepředstavitelný, věřilo se – někdy v hrubě fysickém smyslu – ve vzkříšení těla. Mrtví spravedliví i nespravedliví vstanou z mrtvých, aby se podrobili poslednímu soudu.

1. Vzkříšení Kristovo

NZ stojí na přesvědčení, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, a to ‚třetího dne‘ po ukřižování, t. j. v neděli ráno. [Mt 28,1; Mk 16,1; L 24,1; J 20,1]. Vypravování v evangeliích byla ovšem napsána 30 až 60 let po události. Starší je svědectví Pavlovo v 1K 15. Nejdůležitějším dosvědčením této události je sama existence církve a její rychlý vzrůst po nepředstavitelném ztroskotání všech nadějí v Ježíšově potupné smrti [sr. Sk 2,23n.32; 3,14n; 4,10]. To, že se prvotní církev shromažďovala od samého počátku k ‚lámání chleba‘, jež by bylo nesnesitelně smutnou památkou, kdyby nebyla za ní jistota Kristova vzkříšení, je dalším dokladem jedinečné skutečnosti, kterou učedníci prožili [L 24,13nn. 35]. Bylo to naplnění SZ proroctví [‚podle písem‘ 1K 15,4], jež předpovídalo nejen jeho utrpení a smrt, ale i jeho zmrtvýchvstání jako neodlučitelnou součást Božího spasitelského plánu [L 24,46; Sk 2,25-36]. Podle evangelií Ježíš sám předpověděl nejen svou smrt, ale i své zmrtvýchvstání [Mt 16,21; 17,9.23; 20,19. Mk 8,31; 9,31; 10,34; 14,28; L 9,22]. NZ pisatelé se ovšem nepokoušeli popisovat ani vysvětlovat zmrtvýchvstání Kristovo, jež na základě svého očitého svědectví zvěstovali jako skutečnost. Také jim to bylo něco, co se vymyká lidskému chápání. Evangelisté předpokládají, že Ježíš Kristus vstal v těle [L 24,39-43; J 20,6n.27], jež ovšem mělo mimořádné schopnosti [J 20,26]. Mluví o prázdném hrobě. Židé ovšem rozšířili pomluvu, že učedníci ukradli mrtvé tělo Ježíšovo [Mt 28,13], ale je těžko představitelné ukrytí mrtvého těla, zvláště v době, kdy odpůrci Ježíšovi se snažili popřít zvěst učedníků o Kristově zmrtvýchvstání. NZ zdůrazňuje, že v-í Kristovo bylo činem Božím [Sk 2,24.32; 5,30; 10,40; 13,30.37; Ř 4,24n; 8,11; 10,9; 1K 6,14; 15,15; 2K 4,14; Ga 1,1; Ef 1,20; Ko 2,12; 1Te 1,10; Žd 13,20; 1Pt 1,21 aj.], a to spasitelným činem Božím [Ř 4,25; 8,33n; F 3,9nn], zaručujícím konečné vítězství nad hříchem, smrtí a ďáblem [Ř 6,9; 1K 15,26]. Bůh se přiznal k Ukřižovanému tím, že jej vzkřísil a tak jej oslavil [F 2,9-11]. U J je vzkříšení připisováno vlastní síle Kristově [2,19.21; 10,17n; sr. Ř 6,4.9; 7,4; 8,34; 1K 15,4.12]. I Pavel patrně předpokládá prázdný hrob [1K 15,4, sr. Ř 6,4, kde se mluví o pohřbení], ale podle jeho slov vzkříšené tělo Kristovo bylo zvláštního druhu, tělo duchovní, ne přírodní, pozemské [sr. 1K 15,42nn]. Vzkříšený Kristus se ukázal ovšem jen věřícím [Sk 10,41]. Teprve při druhém příchodu jej uzří všeliké tělo [Zj 1,7]. Jinými slovy: vzkříšení Kristovo je počátkem eschatologického konečného vítězství Božího [1K 15,20-28], znamením toho, že vykoupení, které přinesl Kristus, zahrnuje nejen ‚duchovní‘ prvky světa, nýbrž celé stvoření po všech jeho stránkách [Ř 8,22n].

Všecky otázky, souvisící s prázdným hrobem a se zjevováním Vzkříšeného učedníkům, s tělem Kristovým a s případnou odlišností vzkříšení a nanebevstoupení jsou obšírně prohovořovány ve spise J. B. Součka: Utrpení Páně podle evangelií, 1951. Sr. také Součkův exkurs o Vzkříšení Kristově ve Výkladu 1K, str. 161n.

2. Vzkříšení věřících s Kristem

Naděje na vzkříšení věřících je založena na skutečnosti Kristova vzkříšení. Kristus totiž je NZ-em pokládán za representanta celého lidstva, v němž byla v zásadě přemožena smrt. „Jakož v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu všichni budou oživeni“ [1K 15,21n v překladu Žilkově]. Kristus je ‚posledním Adamem‘ [1K 15,45], který potřel hlavu hada [Gn 3,15]. A ti, kteříž jsou ‚v Kristu‘, mají podíl na novém lidství posledního Adama [sr. 2K 5,17; 1Pt 1,3]. Ve svém křtu zemřeli s Kristem [sr. L 12,50; Mk 10,38n, kde Ježíš označuje svou smrt jako křest, jímž projdou i jeho učedníci], aby spolu s ním vstali, aby se podíleli na jeho životě [Ř 6,3nn; Ef 2,1.5n; sr. 2K 4,10nn; Ko 2,12nn]. Neboť křest podle NZ názoru je exodem nového Izraele z domu otroctví [sr. 1K 10,1n], je vtělením do těla Kristova, novým zrozením, přechodem z hříchu do spravedlnosti. Pro takto pokřtěného ztratila smrt svou nadvládu. Žije věčným životem přesto, že musí projít ještě tělesnou smrtí, jež však je pouhým spánkem [1Te 4,13nn]. Žije Bohu v Kristu Ježíši [Ř 6,11] a Kristus žije v něm [Ga 2,20]. Má už nyní věčný život [J 5,24]. Ovšem, takový křest předpokládá víru; i nový život v Kristu je možný jen v víře [2K 5,7; sr. Ga 2,20]. Jinak i křest je pouhým obřadem. Vzkříšení a ospravedlnění, a tedy víra, jsou dvěma póly jedné události. Vírou byli věřící přeneseni do docela nové situace. Celé toto pojetí je čistě eschatologické: věřící už nyní mají věčný život, ale jen v víře. Přešli ze smrti do života [1J 3,14], protože už nyní mají ‚závdavek‘ Ducha [2K 5,5], jenž je první splátkou konečné spásy [1J 4,13; sr. Ř 8,11]. A tak smrt pro věřícího je ziskem, protože ‚být s Kristem‘je něco mnohem lepšího [F 1,21.23] než život na této zemi, i když pro Krista.

3. Všeobecné vzkříšení z mrtvých

Přes jistotu, že se věřící již nyní podílejí na věčném životě, že byli přeneseni ze smrti do života, označuje NZ tvrzení, že ‚se již stalo vzkříšení‘, za blud [2Tm 2,18; sr. Ř 8,11]; F 3,10n, kde Pavel mluví o budoucím v-í. NZ očekává všeobecné vzkříšení [Mk 12,26; L 20,37; 1K 15,15-52; 2K 4,14]. Toto očekávání bylo vnitřně připraveno některými eschatologickými výroky SZ-a [Iz 26,19; Dn 12,2; sr. Iz 53,10 a zvl. Ez 37,1-14], a jak bylo už řečeno, apokalyptickou literaturou, jež se rozvinula ne bez vlivu parsismu [náboženství Zarathustrova]. Ale teprve vzkříšení Ježíše Krista dalo pevný základ této víře. On byl první ze vzkříšených [Sk 26,23; 1K 15,20n; Ko 1,18]; podle J 6,39n.44.54 slíbil věřícím, že je vzkřísí, ‚v nejposlednější den‘. J 5,29 rozeznává vzkříšení k životu a v-í k soudu [sr. Ř 14,9; 2K 5,10], při čemž podle Zj 20,5n v-í k životu je prvním aktem všeobecného v-í [sr. L 14,14] a počátkem t. zv. *tisíciletého království. 1K 15,23 jasně dovozuje, že oživení nenastane najednou, nýbrž postupně v určitém pořádku: Kristus je první, později ti, kteří jsou Kristovi při jeho příchodu, pak teprve bude konec. Někteří vykladači se kloní k názoru, že tento ‚konec‘ označuje nikoli konec světa, nýbrž zbytek mrtvých. Podle 1Te 4,16 a se zdá, že spojení vzkříšených a dosud žijících věřících s Kristem se stane před posledním soudem. Jinak je tomu podle Ř 2,16; 1K 4,5; 2K 5,10; 2Te 1,9n. Je vidět, že NZ představy jsou značně plynulé, a že tedy, nechtějí být chápány jako přesný popis budoucího bytí, nýbrž jako výraz jistoty že Bůh, který se přiznal k Ukřižovanému jeho vzkříšením, má ve své ruce i budoucí život všech věřících i všeho světa.