Smrt

Smrt. Hebr. výraz mávet a řecký thanatos obvykle označují konec pozemského života, fysickou smrt, ať násilnou [Lv 20,11; Nu 35,30; 1S 26,16 aj.], ať přirozenou, tj. pozorovatelný rozklad všeho živoucího, ať už jde o člověka [Gn 35,18; 1Kr 2,1; Ž 18,5; 55,5 aj.] nebo zvíře nebo rostlinstvo. Ale v bibli dostává s. tak jako jiné výrazy zvláštního teologického zabarvení.

SZ především zdůrazňuje smrtelnost, pomíjitelnost člověka [2S 14,14; Jb 28,4.13; Ž 9,21; Iz 51,12]. Člověk byl sice stvořen k *obrazu Božímu a Bůh jej „navštěvuje“ [Ž 8,5], zná se k němu, ale člověk se liší od Boha tím, že sdílí se zvířaty pomíjitelnost [Ž 49,8nn; 89,49; 144,3n]. Gn 2,17 je možno chápati tak, že člověk i před pádem měl povědomost o nutnosti s-i a že hrozba spočívala v bezprostřední smrti po činu [„v kterýkoli bys den z něho jedl, s-í umřeš“]. Přelud o přirozené nebo vrozené nesmrtelnosti je biblí pokládán za ďábelskou lež [Gn 3,4].

Izraelci tak jako jiní orientálci neviděli ve s-i naprostý zánik existence. „Být připojen k lidu svému“ [Gn 25,8; 35,29; 49,29.33; Nu 20,24.26; Dt 32,50] znamenalo odejít tam, kde žijí zemřelí, tj. do šeolu [*Peklo]. Podle jednoho názoru, běžného i mezi Izraelci, tito zemřelí jsou nazýváni jidᵉ'óní [= vědoucí; Kral. „duch věští“; Lv 20,27], s nimiž se podle domnění stýkali věštci [hebr. také jidᵉ'óní; Lv 19,31] a hadači [1S 28,3]. U Iz 8,19 a 19,3 [sr. Iz 29,4] nejde ve skutečnosti o hadače a věštce, nýbrž o duchy zemřelých, kteří „šepcí a šveholí“ a jsou dotazováni na osudy živých. Živé vylíčení tohoto názoru máme v 1S 28 [čarodějnice v Endor]. Iz 14,9n popisuje vzrušení v pekle nad příchodem babylonského krále. 1S 28,13 označuje mrtvé jako „bohy“ [ᵉlóhím]. Podle druhého názoru mrtví vedou jen jakýsi položivot v polospánku, zapomenutí a v mlčení [Ž 88,11nn; 94,17; 115,17]. Není divu, že dotazování mrtvých bylo přísně zakázáno, protože narušovalo výhradnost důvěry v Boha [Ex 22,18; Lv 19,31; 20,6.27; Dt 18,10; 1Pa 10,13]. Na rozdíl od tohoto položivota je přítomný svět označován jako „země živých“ [Ž 27,13; 116,9 aj.]. To, čeho se věřící Izraelec hrozil, nebyl zánik, ale to, že v místě, kde živoří mrtví, nebude možný styk s Bohem [sr. Iz 38,9nn.18n]. Jen lidé v hrozném utrpení touží po s-i, protože se jim zdá šeol oblastí naprostého klidu [Jb 3,17nn; Kaz 9,10]. Ale už u Joba pronikají jiné názory [Jb 19,25nn a snad i Ž 16,10, kde „nenecháš duše mé“ = neopustíš duše mé], jež vyvrcholily u proroků, kteří zdůrazňovali vztah smlouvy mezi Bohem a jeho lidem [Jr 31; sr. Ez 18] a vzhledem k hrozícímu zániku izraelské pospolitosti na půdě zaslíbené země vyzdvihovali význam jednotlivce.

Poněvadž hřích tak jako s. vytvářely překážku pro obecenství s Bohem, dostalo biblické pojetí s-i zvláštní zabarvení. S. a hřích, s. a nenávist vůči Bohu byly viděny v úzkém vztahu [Př 8,36]. Nejjasněji je tento vztah vyjádřen ve vypravování o *pádu člověka [Gn 3,19: „Prach jsi a v prach se navrátíš“; Ez 18,20.24]. S. není ve SZ pojetí něčím „přirozeným“, nýbrž nepřirozeným, ač SZ nezná tohoto výrazu. S. je zlo [Dt 30,15], zlořečenství [Dt 30,19], hořkost [1S 15,32; Kaz 7,26], hrůza [Ž 55,5, Kral. „strachové“], doprovázená bolestí a úzkostmi [Ž 116,3], tmou a stínem [Ž 107,10] s. má svá osidla [2S 22,6; Ž 18,6; Př 13,14; 14,27]. Mezi životem a s-í je sotva krůčej [1S 20,3]. S. je personifikována jako nenasytná bytost, jež musí ustavičně požírat své oběti [Ab 2,5]. S. je zkrátka něco cizího podstatě Boží a v pojetí proroků nebyla v původním stvořitelském plánu Božím a dostavila se jako Boží soud, ačkoli Bůh nemá zaslíbení ve s-i hříšníka [Ez 18,23.32; 33,8]. Bible však nespekuluje o tom, jak se smrt [nebo zlo], „ten poslední nepřítel“ [sr. 1K 15,26] dostal do světa stvořeného Bohem. Zato však se čím dále tím více ozývá naděje, že Bůh má možnost vyzdvihnouti z bran smrti [Ž 9,14], vyprostit od s-i duše [Ž 33,19], vytrhnout ze s-i [Ž 56,14; 116,8], vyvést z ní [Ž 68,21]. Bible je přesvědčena, že spravedlnost vytrhuje od smrti [Př 10,2; 11,4.19; 12,28; sr. 13,14; 14,27.32] a s. spravedlivého se podstatně liší od s-i hříšníkovy [sr. Nu 23,10]. Proroci očekávají dobu, kdy Bůh vítězně sehltí s. [Iz 25,8] a svůj lid vykoupí od s-i [Oz 13,14].

SZ sice nikde nehovoří výslovně o smrti *věčné na rozdíl od časné, ale dobře tuto představu zná a vážně s ní počítá. Vyjděme ze slov žalmistových: „Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno“ [Ž 73,16]. Lidský rozum nemůže překonati meze stvořeného světa. Bude tedy vidět rození a umírání jako přírodní zákon, v podstatě nezávislý na mravních nebo náboženských hodnotách. „Až jsem vsel do svatyní Boha silného, [tu] jsem srozuměl poslední věci jejich“ [v. 17], zrakem víry poznal, že tělesná smrt není věčným zánikem a že časný prospěch není záchranou před věčným zahynutím. Odtud také teprve porozumíme slovům svůdcovým v ráji: „Nikoli nezemřete smrtí!“ [Gn 3,4]. Adam s Evou opravdu nezemřeli na místě. A přece právem dovozuje Pavel, že „odplata za hřích [jest] smrt“ [Ř 6,23], neboť platí Hospodinovo: „smrtí umřeš“ [Gn 2,17]. Had poukázal na to časné a tím oklamal člověka a odvedl jej od slov Stvořitelových, která ukazují za tento svět smysly postižitelný. Odloučení od Hospodina znamená ztrátu spojení s kmenem, ze kterého větve berou mízu. Odříznutá větev může i rozkvést, ale květy nedozrají v plody. Hříchem přišel člověk právě o ten život, který je z Boha a tedy nepodléhá časným změnám. Ani tělesná smrt na něm nic nezmění. Ta je prostě přírodním zákonem, jemuž podléhá všechno stvoření. Věčná smrt naproti tomu může stihnout jen člověka – ostatní tvorstvo není předmětem zaslíbení o životě věčném – a to jako trest za svévolné odloučení od Hospodina. Proto např. trpící Job odmítá návrh své bláznivé ženy [*Blázen 3.], aby zlořečil Hospodinu [Jb 2,9n], protože věřil, že jeho Stvořitel je Pánem i smrti [sr. Jb 19,25]. Tuto jistotu vyjadřuje i víra starých Izraelců, že po smrti [tělesné] budou připojeni ke svému lidu [např. Gn 25,8] či ke svým otcům [Sd 2,10]. Zůstane-li však v obecenství s nimi, zůstává i v ruce Hospodina, Boha, který s tímto lidem uzavřel nezrušitelnou smlouvu. SZ tu jasně ukazuje k NZ.

Také NZ vidí příčinnou souvislost mezi s-í a hříchem [Ř 6,23 „odplata za hřích je s.“, sr. Ř 1,32; 5,12.17.21; 6,16; 7,13; Jk 5,20]. „Osten s-i jest hřích“ [1K 15,56], tj. skutečnost, že s. souvisí se vzpourou proti Bohu a odloučením od něho, dodává s-i hrůzu. S. je vládnoucí mocí ve světě [Ř 8,2; Žd 9,27], takže i *přisluhování mojžíšskému Zákonu je přisluhováním s-i [2K 3,7; sr. Ř 7,5]. Při tom nutno míti na paměti, že s. v NZ většinou neznamená jen konec pozemského života, nýbrž stav člověka propadlého Božímu soudu [Mt 4,16; L 1,79; J 5,24; 1J 3,14; Ř 8,6], takže s. a soud Boží, Boží odsouzení mohou být souznačné pojmy [J 5,51n; Ř 5,12.14.17.21; 6,21; 2K 2,16; 3,7; 7,10; 2Tm 1,10; Jk 1,15; 1J 5,16n „hřích k s-i“, tj. hřích, jímž člověk propadá Božímu odsouzení, sr. Ř 6,16; „tělo si“, tj. tělo, propadlé Božímu odsouzení, Ř 7,24]. V tom smyslu lidé, kteří jsou ve hříchu, jsou mrtvi už za svého pozemského života [J 8,21. 24; Ef 2,1.5, sr. 5,14; Ko 2,13; Zj 3,1 a snad L 9,60, sr. 1Tm 5,6; Jk 1,15; Ju 1,12]; nemají života v sobě zůstávajícího. Snad by se tu mohlo mluvit o duchovní s-i [sr. J 11,25n]. Zvláště u Jana s. neznamená po pravidle fysickou s., nýbrž následky hříchu a odcizenosti od Boha, opak „života“, „věčného života“ [J 11,25n; 5,24n; 6,50; 8,24; sr. Ř 6,23; 1J 3,14].

Ovšem s. Ježíše Krista způsobila převrat v nazírání na s. u NZ věřících. Ježíš sice už za svého pozemského života křísil mrtvé [Mk 5,35nn; L 7,11nn; J 11,4.40] a tak v předjímce odkazoval na konečné uskutečnění spásy; sliboval také některým, že neokusí s-i, dokud neuzří království Boží přicházející v moci [Mk 9,1; J 8,51n], a věřící ujišťoval, že neumřou na věky [J 11,25n], ale teprve jeho s-í a zmrtvýchvstáním byl zahlazen nejen hřích, ale i „ten, kterýž má moc nad s-í, tj. ďábel“. Tím byli osvobozeni ti, „kteří jsou strachem před sí po celý život zotročeni“ [Žd 2,14n v překladu Žilkově. Sr. 1K 15,55nn; 2Tm 1,10]. Věřící v Krista byli jeho s-í zbaveni odsouzení Božího [Kral. „potupení“, Ř 8,1n; sr. 5,12nn; 6,23]. NZ žije tímto novým a svrchovaným okoušením vítězství nad smrtí. Stará zkušenost, že „v Adamovi všichni umírají“, je nahrazena novou: „Tak i skrze Krista všichni obživeni budou“ [1K 15,22]. Jako kraloval hřích k s-i, tak milost, dobytá poslušnou s-í Kristovou na kříži, kraluje k životu věčnému [Ř 5,12-21]. Věřící byl křtem uveden do Kristovy s-i [sr. Mk 10,38n; L 12,50], stal se účastníkem jeho s-i, ale právě tak se stává účastníkem jeho vzkříšení, což se jeví novotou života, neotročícího hříchu [Ř 6,1nn; Ko 2,12; 1Pt 2,24], už na této zemi, jednou však i vzkříšením z mrtvých. Ježíšova s. je vyvedením nového Izraele z Egypta, domu otroctví. Je Pavlem přirovnávána průchodu Rudým mořem, jenž je mu obrazem křtu. Je příznačné, že Mojžíš a Eliáš, kteří se zjevili Ježíšovi na hoře proměnění, mluví [v řeckém textu] o jeho exodu [L 9,31], jako by navazovali na exodus z Egypta. Ti, kteří byli pokřtěni v Krista v jeho s-i, mají vlastně už s. za sebou, ačkoli fysická s. je dosud před nimi. Ale tato fysická s. je pro věřící už jen spánkem, z něhož budou probuzeni [1Te 4,13-18, sr. Mk 5,39; J 11,11-13; Ž 13,4] při druhém příchodu Kristově. Pak ovšem bude zahlazen i „nejposlednější nepřítel, s.“ [1K 15,26; Zj 21,4], a tím bude dokončeno dílo spásy. Sluší ještě poznamenat, že NZ mluví sice o věčném životě, o věčném ohni [Mt 18,8], o věčném trápení [Mt 25,46], nikde však o věčné s-i jako o naprostém zániku života, leda by výraz „druhá s.“ [Zj 2,11; 20,6.14; 21,8], o níž mnoho mluví rabínská literatura, ukazoval tímto směrem. Jde o ty, kteří nejsou zapsáni v knize života a po všeobecném vzkříšení propadnou druhé s-i [Zj 20,12-15]. Ale tento výraz lze vykládat také jako druhé, a to konečné odsouzení, jež bude vyneseno při druhém *vzkříšení [sr. Zj 20,13]. Ale věřící, vítězové, nemusejí se tohoto druhého odsouzení bát [„Vítězi nebude ublíženo druhou s-í“, Zj 2,11 v překladu Žilkově].

Výrazy „hněvati se až na s.“ [Jon 4,9], „býti smutný až k s-i“ [Mt 26,38; Mk 14,34], „roznemoci se až k s-i“ [2Kr 20,1] = na nejvyšší míru. *Nebe. *Nesmrtelnost. *Peklo. *Spáti. *Zemříti.