Nebe, nebesa

Nebe ve Starém zákoně

SZ sdílel obecný starověký názor o stavbě vesmíru [souhrnně „nebe i země“ Gn 1,1] a spojoval primitivní představy egyptské a babylonské, ale nepřijímal přitom jejich mythologii a kosmogonii [nauku o vzniku vesmíru z božských elementů]. Vesmír byl trojdílný [nebe svrchu, země dole, vody pod zemí Ex 20,4 sr. Ž 115,15-17]. Země tvořila střed vesmíru ve světovém moři [Ž 24,2], jehož se dotýkaly „končiny země“ [Dt 33,17; 1S 2,10; Jr 16,19; Mi 5,4 a j.], měla podobu kruhovité masy [Kral. „okršlek“ Iz 40,22], podepřené skalnatými sloupy [Ž 104,5], aby se nepohnula. Ale Bůh má ovšem v moci i tyto základy [Jb 9,6] a stačí jen jeho pohled, aby se třásl zemský kotouč [Ž 104,32]. Podle Jb 26,7 však země nespočívá na ničem. Pod ní, ne-li až pod mořem, na němž země plove, bylo podsvětí, šeól. Nad ní byla napjata polokulovitá obloha [nebesa Př 8,27n] jako stanové plátno [Ž 104,2; Iz 40,22]. Opírá se o nejvyšší hory [2S 22,8 „základové nebes“; Jb 26,11 „sloupové nebeští“], má brány [Gn 28,17] a průduchy, jimiž propadává déšť [Gn 7,11; 2Kr 7,2; Ž 78,23n], uschovávaný podle Jb 38,37 v měších, zatím co kroupy, sníh, vítr a manna jsou uloženy ve zvláštních komorách [Jb 37,8; 38,22n; Ž 135,7n]. Na vnitřní straně n. byly upevněny hvězdy, slunce a měsíc [Gn 1,14-18; Ez 32,7n]. Pod nebesy [oblohou] plují oblaka [Ž 147,8], kterých Hospodin užívá jako vozů [Ž 104,3], a proletují se nebeští ptáci [Gn 1,26.28.30; 2,19n; 6,7; 7,3 a j.]. Na vnější straně nebes jsou nahromaděny nebeské vody [Gn 1,6n; Ž 148,4; Jr 10,13; 51,16]. Z výrazu „nebesa nebes“ [Dt 10,14; 1Kr 8,27; 2Pa 2,6; 6,18; Neh 9,6; Ž 148,4] uzavírají někteří badatelé, že také Izrael jako Babyloňané věřil v několik nebeských vrstev, jiní však to pokládají pouze za básnickou hyperbolu. V žádném případě nejde o pokus vytvořiti nějaký „přírodovědecký“ názor, nýbrž o básnicko-náboženské názorné výklady denních poznatků, jejichž základní myšlenkou byl majestát Boží. Proto také nelze uvésti biblický názor o vesmíru v nějaký ucelený systém jako u okolních národů. Izraeli chyběla mythologisující schopnost, jež by vesmír proměnila v soustavu na sobě závislých nebo navzájem bojujících božstev. Užíval sice výraziva okolních náboženství, ale jen k vyjádření svého základního pojetí Boha jako Stvořitele nebe i země [Gn 1,1; 2,4; 14,19.22; Ž 33,6; Př 3,19; 8,27; Iz 42,5; 45,18]. Proto také může bible současně mluvit o vesmíru jako o rozvinutém papyrovém svitku, popsaném souhvězdími jako znaky moudrosti Boží [Iz 34,4], nebo o paláci [Am 9,6; Ž 104,3].

Představa n. jako sídla Božího se zprvu prolínala, později však nabyla poznenáhlu převahy nad představami sídla Božího v stánku, na Sinaji, ve svatyních s truhlou smlouvy, v chrámu [1Kr 8,12; 2Kr 19,14] a p. Už Ex 24,9-11 ukazuje tímto směrem. Také výrazy, že Bůh „sestoupil na Sinai“ [Ex 19,11.18.20 sr. Gn 11,5.7; 19,24; 24,3.7; Dt 33,26; Ž 18,11; 68,5; Iz 19,1] nebo že má „popatřit s nebe“ [Dt 26,15 sr. 1Kr 8,30; Iz 63,15], nebo že dá „s nebe slyšeti svůj hlas“ [Dt 4,36], nebo že „nebesa panují“ [= Bůh panuje Dn 4,23 sr. Jb 20,27; Ž 73,9], nebo konečně zvyk zdvíhati [rozprostírati] při modlitbě ruce k nebi [Dt 32,40; sr. Ex 9,29.33; Mk 6,41; 7,34; J 17,1] ukazují na nebeské božstvo. Není to ovšem myšlenka jen biblická. V textech, nalezených v Ras Šamra, mluví se také o nebeském Bálu, [Ba'lu šamima]. Ale v biblickém náboženství nabyla převahy. Bůh je Králem, jenž si zřídil paláce na nebesích [Ž 104,3], jež jsou nebeskou svatyní, kde mu slouží „vojsko nebeské“, synové Boží [1Kr 22,19-22; Jb 1,6-12; Dn 7,9nn], andělé [sr. Mt 24,30; Mk 13,32; L 2,15; 15,10; 22,43; Ga 1,8, dokonce i zlí andělé aspoň do určité doby L 10,18; Zj 12,7n], a vykonávají jeho rozkazy [sr. Gn 2,1; Joz 5,14; Sd 5,20; 2Kr 2,11]. Zvláště od doby Dt je Hospodin chápán jako nadsvětné božstvo, jež dává ve svatyni bydlet jen svému *jménu [Dt 12,5.11.21; 14,23n; 16,2.6.11; 26,2]. Aby prorok měl vidění Boží, musí se otevřít nebesa [Ez 1,1 sr. v. 25]. To však neznamená, že by Bůh byl naprosto oddělen od země [Dt 4,39; 10,14], ale jeho nadsvětnost je taková, že ani „nebesa nebes jej nemohou obsáhnout“ [1Kr 8,27], a musí se snižovat, aby spatřoval všecko na nebi i na zemi [Ž 113,5n]. Tato nadsvětnost někdy znepokojovala i věřící [Iz 64,1 sr. Jb 22,13nn; Pl 3,44] a vedla někdy až na samý pokraj deismu [Božího nezájmu na světě. „Bůh je na nebi a ty na zemi“ Kaz 5,2]. Přesto však Izrael nikdy neztratil vědomí, že tento „Bůh nebeský“ prosazuje na této zemi v lidských dějinách své plány [Ezd 5,11n; 6,9n; 7,12.21. 23; Dn 2,18.28.37.44].

Je jen důsledkem víry v nebeského Boha, že všecko dobré bylo nejen očekáváno s n. [Gn 49,25; Dt 33,13], ale také lokalisováno na n. Slovo Boží trvá na věky v nebesích [Ž 119,89] právě tak jako jeho pravda [Ž 89,3]. Podle Ex 25,9.40 vidíme, že Izrael sdílel všeobecně staroorientální přesvědčení, že v nebi vše pozemské už nějak praeexistuje a že tedy věci pozemské jsou jen odleskem nebeských. Proto v n. byl i model [Kral. „podobenství“] stánku úmluvy, podle něhož měl Mojžíš zhotovit stánek na zemi. V nebi byla vyhotovena i kniha soudů a zaslíbení Božích [Ez 2,9n], i Boží meč [Iz 34,5], dokonce i království Boží, jež má sestoupiti na zem [Za 6,1-13] se *Synem člověka [Dn 7,13nn]. – Do n. byl též vzat Enoch [Gn 5,24] i Eliáš [2Kr 2,11 sr. Ž 73,24]. Ale to jsou ve SZ mimořádné výjimky.

Na druhé straně však i nebe je pojato do Božího soudu. Myslí se tu ovšem jen na vesmír, stvořený Bohem podle Gn 1-2,4a, který zanikne [Jr 4,23-26; Am 8,9] jako dým [Iz 51,6 sr. 13,13; 34,4; 50,3; Jl 2,30n; Ag 2,7.22, Ž 102,26n]. Bůh nato stvoří nové nebe a novou zemi [Iz 65,17; 66,22], jež se stanou výrazem eschatologické spásy.

Teprve židovstvo mezi SZ a NZ pod vlivem babylonských spekulací přijalo názor o několika [2-10] nebeských vrstvách a hledalo pro to doklady ve SZ [„nebesa nebes“ Dt 10,14; 1Kr 8,27; 2Pa 2,6; 6,18]. Nejčastěji byla představa sedmera nebe; v sedmém přebývá Bůh, ve druhém sídlí zlí duchové a andělé, očekávající zatracení, třetí nebe bylo považováno za ráj [sr. 2K 12,2.4] a p. Při tom se n. stalo opisem pro jméno Boží [království nebe, sláva nebe, v ruce nebe, jméno nebe].

Nebe v Novém zákoně

Také NZ chápe výraz n. jednak ve smyslu fysickém, jednak přeneseném, obrazném. Ve smyslu fysickém nutno chápat rčení „pod nebem“ [L 17,24; Ko 1,23; Sk 2,5; 4,12], jež označuje jednotu všeho stvoření i s hvězdami [Mt 24,29; Žd 11,12; Zj 6,13], s oblaky [Mt 24,30] a se vším, co má nějak vliv na lidský život na zemi [Mt 16,2n; 24,29; Sk 14,17; 26,13; Jk 5,18]. „Nebe i země“ jako ve SZ je označením vesmíru [Mt 5,18; 24,35; Mk 13,31; L 12,56; 16,17; Sk 14,15], stvořeného Bohem [Sk 4,24] skrze Krista [Ko 1,16.20]. I tento vesmír jednou pomine [2Pt 3,5.7.10.12]. Bůh stvoří nové n. a novou zemi [2Pt 3,13].

V náboženském smyslu je n. označením příbytku Božího, jeho trůnu [Mt 5,34; Sk 7,49; Zj 11,19] a ovšem i jeho moci [Mt 11,25; Sk 17,24], svrchovanosti [Ř 1,18; Ko 4,1], vznešenosti, velebnosti [Žd 8,1] a jinakosti ve srovnání se stvořením [Mt 5,16.45.48; 6,1.9; 7,11.21; 10,32n; 12,50; 16,17; 18,10.14.19; 23,9; Mk 11,25n; L 11,13]. Tak jako v židovství i v NZ, zejména v evangeliích, se výrazu „nebesa“ někdy užívá na označení Boha, jehož jméno nebylo vyslovováno z obavy, aby nebylo přestoupeno 3. přikázání. V tomto smyslu je třeba chápat zejména výraz „království nebes“ čili „nebeské“ u Mt. Syn člověka sestoupil s nebe [1K 15,47], je vzat na n. [Mk 16,19; L 24,51; Sk 1,10n; 2,34] a je v nebi [J 3,13; Žd 4,14; 8,1; 9,24; 12,25; 1Pt 3,22]. Je to znamením jeho vznešenosti, slávy a vůči člověku naprosté svrchovanosti [Sk 2,34-36; Ef 1,20-22; F 2,9-11]. Proto žádali farizeové a saduceové znamení s n. [Mt 16,1 sr. 24,30; L 9,54].

N. představuje vyšší životní řád, odlišný od řádu tohoto světa [Mt 22,30], řád neporušitelný a nepomíjející, jehož hodnoty nutno hledat a shromažďovat už na zemi [Mt 6,20; Mk 10,21; L 12,33; 2K 5,1n; F 3,20; Žd 10,34]. Tělesný, „přirozený“, nekající člověk ovšem je od n. odloučen a nemůže od n. očekávat nic než soud [L 15,18.21; 18,13; Ř 1,18; Zj 18,5]. Ale pro kající a věřící v Krista jsou už nyní ukládány poklady v nebi, t. j. tam, kde je Bůh [Ko 1,15; 1Pt 1,4 sr. Mt 5,12; Mk 10,21; L 10,20; Žd 12,23]. Ovšem tyto nebeské spásné hodnoty se příchodem Kristovým začaly prolamovat na tuto zem [J 6,31-35], jednou však sestoupí celý nebeský řád na zem jako město s nebe [Zj 21,2.10]. N. je tedy místem spásy. V něm se vedou rozhodující boje o spásu člověka [sr. Zj 12,7]. Zdá se, že Pavel, jak už byla zmínka, rozeznával tři souběžné sféry nebeské: n. ve fysickém smyslu slova, n. v náboženském smyslu jako protiklad země a v tomto n. ráj, v němž jest patrna Boží přítomnost [2K 12,2; sr. Zj 2,7] a sláva [sr. Zj 21,23]. Tentýž názor má patrně i Žd 4,14; 9,24. *Království nebeské.