Jméno

Jméno bylo výrazem buď nějaké význačné vlastnosti osoby, jíž bylo dáno, nebo nějakých zvláštních okolností, za nichž se ona osoba zrodila, nebo konečně i nadějí, jež s narozeným člověkem byly spojovány, většinou snad v souvislosti s božstvem, jež ve jméně bylo skryto. Tak: Lía = druh kozy; Ráchel = ovce [bahnice]; Debora = včela; Tamar = palma; Noe = pokoj, odpočinutí; Jozue = Hospodin-spása a p. Jména zvířecí, dávaná lidem, prozrazují stopy někdejšího totemismu. Dáti jméno dítěti bylo obyčejně právem matčiným nebo otcovým. Dalo se tak pravděpodobně hned při zrození [Gn 4,25.26; 16,15; 17,19; 19,37; 21,3; 29,32; 30,6n; 35,18; Ex 2,21; 2S 12,24; Oz 1,4n], někdy i jinými osobami [Rt 4,17; L 1,57-63].

Některá jména starozákonní vyjadřují úzký vztah k Bohu nebo božstvu, jakousi příbuznost [na př. *Abiáš = Otec je Hospodin, nebo Ahiáš = Bratr je Hospodin nebo *Eliáš = můj Bůh je Hospodin]. Po exilu se těší veliké oblibě zvláště jména, vyjadřující vyvýšenost a svrchovanost Boží [Adoniáš – Hospodin je Pánem; Malkiáš = Hospodin je Králem atd.]. Hojně se v Izraeli i v židovstvu vyskytují složeniny s Božím jménem Él: Daniel, Samuel atd. Ze symbolických jmen nejvýznačnější jsou jména synů *Izaiášových [Šear-jášúb = ostatkové navrátí se, Lemahéršálál-cháš-baz = k rychlé kořisti pospíchá loupežník]. To ovšem nejsou běžná jména, dávaná dětem! Teprve od 4. stol. před Kr. bylo zvykem dávati dětem jména po blízkých příbuzných [L 1,59–61]. V době, kdy se v zemi mluvilo několika jazyky, bylo j. překládáno, takže osoby měly nakonec dvě jména. Na př. Kéfas [aram.] = Petr [řecky]; Tomáš Didymus [obě jména znamenala dvojče]. Příjmení byla v židovském starověku neznáma. Osoba byla označována buď místem rodiště [Jozef z Arimatie] nebo jménem otcovým [Šimon, syn Jonášův] nebo povoláním [Matouš celný] a p. Římané mívali tři jména: praenomen [osobní jméno], nomen [rodinné jméno] a cognomen [příjmení], na př. Marcus Antonius Felix. Někdy osobní jméno bylo vynecháno, na př. Julius Caesar [plné jméno Gaius Julius Caesar].

Ovšem nesmíme zapomínat, že ve SZ mělo j. hlubší význam než dnes. Znamenalo víc než pouhé pojmenování. Jméno tam bylo přímo součástí duše, tělem, jímž se duše projevovala. Ve j. bylo cosi skutečného, kus podstaty pojmenované osoby [viz Pedersen, Israel I-II, str. 245nn; Bič I,160nn]. Sr. Gn 11,4; 12,2; 2S 7,23. Jméno znamenalo totéž co moc a síla. Dostat nové jméno znamenalo dostat novou moc a nové požehnání [Gn 17,5; 32,28; 41,45] anebo ztrátu moci [2Kr 23,34; 24,17]. Odtud pochopíme i SZ oblibu v rodokmenech [1S 1,1; 9,1], která svými jmény mají vystihnout podstatu člověka, jež přechází z předků na potomky. Člověk může zemřít, ale jeho podstata zůstává v jeho j-u. [Iz 66,22]. Vyhubení j-a znamená největší pohromu [Joz 7,9; 2Kr 14,27; sr. Dt 7,24; 9,14; 12,3; Iz 14,22n]. Vyhlazení j. znamená naprosté zničení [1S 24,22; 2S 14,7; Nu 27,4; Rt 4,10], protože znamená zničení duše. Tento zvláštní názor na j. u starého Izraele musíme mít na paměti, chceme-li pochopiti, co znamená *jméno Hospodinovo.