Eliáš

Eliáš [= Hospodin je Bohem].

1. Tesbitský, nejvýznačnější prorok izraelský za králů Achaba a Ochoziáše [v první pol. 9. stol. př. Kr.]. O jeho rodině a rodišti se nám nic bližšího neudává. Podle některých pocházel z Tesby [Tišbe] v Galileji, ale byl obyvatelem Galádským [1Kr 17,1]. Už svým zevnějškem vzbuzoval pozornost. Nosil pověstný plášť, do něhož zavinoval svou tvář v dobách prorockého vzrušení [1Kr 19,13], a kožený pás, jímž byl přepásán [2Kr 1,8]. Byl zástupcem starší školy prorocké. Z jeho působení vyniká čtvero událostí:

1. Nejprve se proslavil svou horlivostí pro výhradné sloužení Hospodinu [monolatrie 1Kr 17-18] a proti modlářství královských manželů Achaba [875-854] a Jezábel, kteří v zemi zavedli kult tyrského Bála, Melkarta, božstva podsvětí, jehož družkou byla Ašera, bohyně plodnosti, a tak ohrožovali jedinečnost Hospodinovu. Předpověděl hlad v zemi jako Boží soud nad bálismem. Sám se však musel skrýt u potoka Karit [1Kr 17,3] a později, když potok vyschl, v Sareptě Sidonské [1Kr 17,9-24]. Třetího roku navrátil se do země izraelské a smluvil s Achabem shromáždění lidu i všech Bálových kněží k obětní slavnosti na hoře Karmél. Zde přesvědčil shromážděné, že hladová pohroma je následek Božího hněvu nad modlářstvím. Kněží Bálovi byli pobiti a toužebný déšť se dostavil [1Kr 18,1-40; sr. Dt 13,13-16; 17,2-5].

2. Jezábel však, když se dověděla o pohromě, jež stihla její kněze, začala krutě pronásledovati E. i jeho stoupence. Oltáře Hospodinovy byly pobořeny a proroci pomordováni. Tímto obratem událostí bolestně sklíčen a na duchu zlomen, utíká E. před Jezábel a žádá si smrti. Ale Hospodin, který sám u něho tento stav způsobil [1Kr 19,4–7], aby mu ukázal lidskou slabost, zjevil se mu na Orébě v posvátné jeskyni [sr. Ex 24,18; 34,28; Dt 9,9.18; Mt 4,2] jako Bůh všemohoucí, který má své plány. Možná, že vidění, které měl E. před jeskyní, bylo také jakousi výčitkou: Bůh není ani v podvracejícím hromu, ani v ničivém blesku, ale v hlasu tichém a temném. Je to dokonalá změna v nazírání, srovnáme-li je s Ex 19,16-18! Na Orébu přijal E. tři rozkazy, aby pomazal Hazaele v Damašku za krále nad Sýrií, Jehu za krále izraelského a Elizea, syna Safatova, za proroka místo sebe. Hospodin „dlouhočekající a shovívající“ jest E-ovi tedy víc než jen národním Bohem; stojí nad národem, má k němu své naprosté požadavky, od nichž mu nelze ustoupiti, byť národ měl i zahynouti. Nepřátelé Izraelovi se stanou nástrojem Boží vůle i proti Izraelovi. E. tím zachránil jahvismus v Izraeli před rozkladem, jenž hrozil se strany kultu Bálova.

3. Třetí význačná událost z doby E. je úkladná vražda Nábotova, kterou zosnovala Jezábel pro samolibou choutku Achabovu po vinici, kterou mu Nábot nechtěl prodati, protože dědictví po otcích mělo také význam kultický a zbaviti se ho svévolně bylo totéž jako pohrdnouti Hospodinem [sr. *Ezau a Jákob!]; 1Kr 21,7–20. Tu se znenadání objevil E. před Achabem a ohlásil jemu i jeho domu smrt pro tuto nešlechetnost [1Kr 21,21-24 sr. 22,1-40]. E. tu statečně hájí Bohem stanovený právní řád. Bůh vyžaduje spravedlnost a mstí nevinně prolitou krev. E. se zasazuje o stará izraelská práva i proti králi a jeho božnosti, jež má docela jiné kořeny, než je dovoleno v Izraeli.

4. Menšího významu je vypravování o *smrti Ochoziášově [2Kr 1,2-8.17]. Ochoziáš stonal a poslal posly do Akaron k Belzebubovi s dotazem, zda se uzdraví, ale E. vrátil posly zpět se vzkazem, že Ochoziáš jistotně umře, protože posílá do Akaron, jako by nebylo Boha v Izraeli. Tento vzkaz pak králi osobně potvrdil [2Kr 1,1-17]. Bylo to asi brzy po smrti Ochoziášově, když E. poslal list králi judskému Jehoramovi s výtkou, že se přichycuje modlářství, a s předpovědí jeho smrti [2Pa 21,12-15]. E. podle Božího rozkazu uvádí Elizea v úřad prorocký. Poté byl podle 2Kr 2,1–12 na ohnivém voze vzat do nebe [srov. Gn 5,24].

5. Hrdinná postava E. zanechala po sobě mocný a trvalý dojem. Souviselo to jistě s jeho tajemným odchodem [2Kr 2,11], jehož způsob byl pokládán za odměnu jednak jeho horlivosti pro Hospodina, jednak jeho svatosti, jež byla zdůrazňována zvláště v době pozdního židovství. Ale i proroctví o jeho novém příchodu [Mal 4,5n] jako předchůdce Mesiášova [Mal 3,1] přispělo k tomu, aby byl pozdním židovstvem zařazen mezi anděly-pomocníky v nejvyšší nouzi [Mk 15,35n]. Jako připravovatel cesty Hospodinovy bude mít hlavně dvojí úkol: zmírňovati hněv Hospodinův před zahájením soudu [Mal 4,5] a „obrátit srdce otců k synům“ [Mal 4,6]. Mimobiblické knihy pozdního Židovstva zdůrazňují však více funkci E. jako předchůdce Mesiášova, jehož úkolem bude náprava všech věcí [Mk 9,12; Mt 17,11], pozůstávající jednak ve vnitřní obnově Božího lidu [L 1,16n], jednak v obnově vnější jeho existence, a konečně v ohlášení času spásy a uvedení Mesiáše v jeho úřad po potření Antikrista.

6. V NZ se připomínají čtyři události ze života E. Především jeho úkol v době sucha [L 4,25; Jk 5,17 sr. Zj 11,6], při čemž Jk 5,17n ilustruje na E., jenž byl „člověk jako my“, moc modlitby spravedlivého člověka. Dále se připomíná pobyt E. u vdovy v Sareptě, jako doklad, že Bůh může poskytnout spásu pohanům a odebrat ji vyvolenému národu [L 4,25n]. Ujištění, dané E., že Bůh má v Izraeli 7000 věrných [1Kr 19,18], dává Pavlovi jistotu, že Bůh má i v lidu izraelském nové doby vyvolený svatý ostatek [Ř 11,2–5]. Konečně u L 9,54 se učedníci dovolávají Božího soudu, který se uskutečnil prostřednictvím Eliášovým [2Kr 1,10.12]. Ježíš to odmítá jako něco neslučitelného s duchem evangelia a jeho posláním.

O některých pozdně židovských představách, jež se dostaly i do NZ, jsme se už zmínili [Mk 15,35n; Mt 27,47.49]. Jan Křtitel byl některými pokládán za Eliáše [J 1,21.25], jiní však za E. považovali Ježíše [Mk 6,15; L 9,8; Mk 8,28; L 9,19]. Na druhé straně však zákoníci potírali mesiášství Ježíšovo poukazem na to, že E. ještě nepřišel [Mk 9,11]. Ale tradice, udržovaná patrně mezi učedníky Jana Křtitele [L 1,14-17], ukazuje, že Jan Křtitel byl pokládán za předchůdce Mesiášova, kdežto podle J 1,21.25 Jan Křtitel jasně odmítá sebeztotožnění s Eliášem. Chce zůstati jen hlasem volajícího na poušti [J 1,23; Iz 40,3].

Ježíš sám prohlašuje, že v Janu Křtitelovi se naplnilo proroctví Malachiášovo [Mt 11,10.14; L 7,27; sr. Mk 9,13], ovšem ne v tom smyslu, že by Jan Křtitel byl vtělením E. [sr. Mk 1,2; L 1,16n.76]. Smyslem tohoto funkčního ztotožnění Křtitele s Eliášem jakožto bezprostředním předchůdcem dne Hospodinova je nepřímé, náznakové, ale přece zřetelné prohlášení mesiášství Ježíšova. Ve vypravování o proměnění Páně [Mk 9,4-5; Mt 17,3-4; L 9,30.33] se mluví o tom, že Mojžíš a Eliáš se zjevili, aby rozmlouvali s Kristem. Snad tu Mojžíš a Eliáš představují Zákon a Proroky, kteří se sklánějí před něčím vyšším, co přišlo v Kristu; anebo je tu zachycena tradice pozdního Židovstva, že Mesiáš bude míti dva předchůdce [měli to být Enoch a Eliáš nebo Mojžíš a Eliáš, neboť i Mojžíš podle tradice byl vzat k Bohu podivuhodným způsobem]. Jejich zjevení má eschatologický význam: oznamuje počátek „posledního času“, jenž bude zahájen utrpením Ježíšovým [Mk 8,31n; L 9,31].

Zvláštní tradici máme ve Zj 11,3n, kde se mluví o utrpení navrátivšího se E. Zdá se, že i u Mk 9,12 je naznačena tato myšlenka trpícího předchůdce Mesiášova.

2. Syn Jerochamův z pokolení Benjaminova, bydlící v Jerusalemě [1Pa 8,27].

3. *Eliah.