Jákob

Jákob

1. Syn Izákův a Rebeky, o němž čteme v druhé části Gn [25,21-50,13]. Jsou tu patrně zpracovány rozmanité tradice v jedno vypravování. Jeho narození bylo vymodleno [Gn 25,21]. Spatřil světlo světa nedaleko Bersabé spolu s prvorozeným Ezauem. Jejich povahy byly naprosto rozdílné: J. byl pastýřem a pěstitelem dobytka; Ezau lovcem. Bratrovi uchvátil právo prvorozenství, což mu dávalo určité výhody už za života otcova [sr. Gn 43,33], po smrti pak Izákově dvojnásobné dědictví [sr. Dt 21,17] a především snad i hodnost kněžskou. Později však uchvátil i požehnání otcovo [Gn 27,11n], maje při tom pomocníka ve své matce. Když byl podvod objeven, Izák nejen požehnání neodvolal, ale znovu je potvrdil [Gn 27,33-37]. Podle židovské tradice měla tato okolnost odraz i v zeměpisných podmínkách: Jakob se měl státi pánem úrodné krajiny Kananejské [Dt 11,14; 33,28], Ezau suché a skalnaté pouště Idumejské, nutící k loupežím a k válce. Ovšem, je možný i výklad obrácený, že zeměpisné okolnosti těchto dvou kmenů lákaly k náboženskému vysvětlování, což se právě stalo ve vypravování o J. Nepřehlížejme však, že tu jde především, ne-li výhradně o otázky náboženské, jako je praedestinace [předurčení] a pod.

Po tomto podvodu utekl J. k svému strýci Lábanovi do Cháran [Gn 27,44], jednak aby se skryl před Ezauem, jednak prý aby se uchránil sňatku s hetejskými ženami [Gn 27,46]. Na cestě do Cháran setkal se J. s Bohem ve zvláštním snu v Bethel. J. tam vztyčil posvátný sloup a zavázal se obětovati Bohu desátky ze všeho svého zisku [Gn 28,13n]. Bethel se tím stalo proslulou svatyní, jíž J. sám znovu navštívil [Gn 35,1; sr. Oz 12,4].

V Charán byl J. donucen ke čtrnáctileté službě [Gn 29,27; Oz 12,12], ale stal se po dvacetiletém pobytu majitelem značného majetku, s nímž ve vhodné době prchá z Cháran. Lában pronásleduje uprchlíky zvláště proto, že mu s nimi zmizely i domácí bůžkové. Spor byl urovnán na zásah Hospodinův přátelskou smlouvou, utvrzenou pamětními hromadami kamení a posvátným hodováním [Gn 31,45n. 54]. Přitom stanoveny hranice mezi územím Lábanovým a J. Nové setkání s anděly Božími [Gn 32,1] utvrzuje J. o Boží přízni.

Bylo ovšem nutno smířiti i bratra Ezaua, který se blížil se 400 muži [Gn 32,6]. J. poslal nejprve vzkaz. Když to nemělo účinku, obrátil se v úzkosti k Bohu. Pak táhne dál. Svůj majetek rozdělil J. na dva díly, doufaje, že v nejhorším případě unikne aspoň jeden houf před hněvem Ezauovým. Nakonec poslal Ezauovi veliké dary. Noc nato nastal obrat v životě J. Na březích potoka Jabboku konečně poznává, že jeho pravým odpůrcem není Ezau, nýbrž Bůh sám. To, čeho nejvíce potřeboval, nebylo usmíření bratrovo, ale požehnání Boží. Jeho zápas o toto požehnání byl tak živý, že se vypravuje, jak bojoval se skutečným mužem po celou noc. Teprve při východu slunce dosáhl, po čem toužil [Gn 32,28], příslibu požehnání. Na potvrzení toho mu Bůh změnil jeho jméno z Jakoba v „Izraele“, t. j. „Bůh bojuje“ [*Izrael], t. j. snad ve smyslu „knížecky se potýkal s Bohem“ [Oz 12,3n]. Změna jména byla symbolem změněného charakteru. Ezau přijal J. laskavě [Gn 33,4]. Když J. odmítl Ezauovu ochotu doprovázeti jeho houfy, vrátil se Ezau do Seir. Jakob se usadil v Sochot [Gn 33,17] východně od Jordánu, patrně nikoli daleko od Jabboku. Zde snad Dína, jedna z nejmladších dětí J. [Gn 30,21], dosáhla věku, v němž se mohla vdávat [Gn 34,2n].

Později J. překročil Jordán a usadil se u Sichem, kde koupil pozemky. V pozdějších dějinách Izraele má toto místo značný význam [Joz 24,25.32; 1Kr 12,1; 2Pa 10,1]. Zde vystavěl J. oltář [Gn 33,20], vykopal studnici [J 4,6.12] a měl rodinné potíže [Gn 34,19n], jež ho nakonec donutily k další pouti.

Bral se na jih do Bethel. Tato cesta byla spojena s jakýmsi druhem náboženské reformace. Amulety a cizí bůžci, pokud byly v majetku příslušníků J. kmene, byly zakopány pod dubem v Sichem [Gn 35,4; sr. Joz 24,26; Sd 9,6]. V Bethel k posvátnému sloupu přidal oltář [Gn 35,7]. Od Boha dostal znovu ujištění o zvláštní přízni. Nato vztyčil J. nový sloup [Gn 35,14.20], snad na památku Debořinu. Na další cestě zemřela Ráchel při porodu. Bylo to nedaleko Bethel, na sever od Jerusalema [1S 10,2n; Jr 31,15], Putování Jákobovo skončilo v Hebronu [Gn 35,27], kde se opět setkal s Ezauem, s nímž pochoval svého otce Izáka.

Nyní přestává býti J. hlavní osobou vypravování. Vše se začíná točit kolem jeho syna *Josefa: Josefovo prodání do Egypta, pouť synů J. k nakupování obilí v Egyptě a konečně přestěhování celé rodiny do země faraónů tvoří podklad vypravování [Gn 46,1-7]. J. se usadil v zemi Gesen [Gn 47,6] ve východní části deltovitého vyústění Nilu [Gn 47,11], Tím začíná předehra k velkým dějinám lidu Božího, končícím ve vykoupení celého světa [Dt 26,5n; Sk 7,14]. J. žil v Egyptě 17 let [Gn 47,28]. V posledním pořízení nařídil, aby byl pochován v zemi Kananejské, přijal za vlastní své dva vnuky, syny Josefovy [Gn 48,19; Žd 11,21], a pokolení Josefovu přidělil úrodnou krajinu kolem Sichem [Gn 48,22; J 4,5]. Na konec svým synům požehnal [Gn 49,2–27] a zemřel. Tělo J. bylo nabalzamováno a pochováno v Hebronu v jeskyni Mach-pelah [Gn 50,13]. Požehnání J. je umělou básní, v níž se obrážejí vlastnosti jednotlivých kmenů a příčiny, proč byly usazeny v určitých územích po dobytí země zaslíbené.

Vypravování o J. je vlastně kázáním, ústně zachovávajícím tradice lidu Božího o svém praotci od pokolení k pokolení. Životní dráha J. ukazuje, jak kázní a milostí si Bůh vede svoje vyvolené k svým cílům. Ř 9,13 užívá Pavel J. a Ezaua, aby dokázal, že Boží vyvolení není závislé ani na rodovém původu, ani na zásluhách, nýbrž na svobodné milosti Boží. *Ezau. Sr. Žd 11,20; 12,16.

2. Otec Josefa, manžela Marie [Mt 1,15n].