Požehnání

Požehnání ve Starém zákoně [hebr. bᵉráká]

Požehnání [hebr. bᵉráká] znamenalo v nejstarších dobách v celém Orientě zvláštní životní sílu, která člověku umožňuje úspěch na světě. Izraelec ovšem nerozeznával mezi touto vnitřní mohutností a jejím vnějším důsledkem, Obojí ztotožňoval, takže mu požehnání znamenalo brzy vnitřní sílu, brzy životní štěstí. Podle jakosti požehnání [tedy jakéhosi daru a nadání pocházejících od Boha] se liší lidé mezi sebou: Juda měl schopnost vládnouti, Leví jako nositel obzvlášť silného požehnání byl nadán schopnostmi kněžskými a prostřednickými mezi Bohem a lidem izraelským. Ale i neživé věci mohou být nositeli požehnání: sobota je dnem požehnanějším než ostatní dny [Ex 20,11; sr. Gn 2,3; Ez.34,26]. Vše, co projevuje nějak život, je nositelem požehnání: Iz 65,8.

Zvláště náčelníci kmene a králové mají býti požehnanými lidmi, aby jejich rady byly dobré. Ideálem izraelského krále je „předivný rádce“ [Iz 9,6], na němž odpočine Duch Hospodinův, Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a síly, Duch umění a bázně Hospodinovy [Iz 11,2].

Typickými postavami v tomto směru jsou David a Saul. David byl požehnaným králem, protože s ním byl Hospodin od samé mladosti. Být požehnán znamená býti s Hospodinem: Gn 26,3; 1S 16,18. Jeho požehnanost se projevila ve vítězství nad Goliášem a hlavně v tom, jak dovedl získávat přátele [1S 18,1-2]. Saul začal stejně jako David: když byl pomazán od Samuela za krále, jakási nová schopnost vstoupila do jeho duše. Ale Hospodin záhy opustil Saule. A tak došlo k boji mezi Saulem a Davidem, kterého Saul musel považovati podle vnějších událostí za uchvatitele požehnání, jež původně patřilo jemu [1S 18,12.28n]. Je ovšem pokořen Davidovou velkomyslností [1S 24,18-22] a na konec musí přede všemi vyznat „Požehnaný jsi, synu můj Davide!“ [1S 26,25].

Stejně jako králové byli nositeli Božího požehnání i patriarchové izraelští. Abraham [Gn 12,1-3; 26,3] přenesl svoje požehnání na Izáka. Pro přísahu Abrahamovi požehnal Hospodin Izákovi [Gn 26,5.24]. Z Izáka přešlo požehnání na Jákoba. S Jákobem šlo požehnání do Hárán. Zde z něho těžil Lában, který před Jákobovým příchodem byl chudým farmářem, za přítomnosti Jákobovy však bohatství jeho jen rostlo. Proto byl Lában velmi nerad, když Jákob chtěl od něho odejít. Z Jákoba přešlo požehnání na Josefa, kvůli němuž Bůh žehnal Putifarovi [Gn 39,2n]. I ve vězení získával Josef přátele [Gn 39,21-23], což bylo zřejmým důkazem toho, že je nositelem požehnání.

Izraelci zdědili požehnání po praotcích a sami se měli stát požehnáním celému světu [Iz 19,24, sr. Gn 12,3; 18,18; 22,18; 26,4; 28,14]. Národové, kteří touží po požehnání, musejí přijíti k Izraelovi [Iz 65,16; Jr 4,2; Ž 72,17]. Ale i jednotlivci se stávají požehnáním celému svému okolí. Popis požehnaného krále je v Ž 72.

Za vší požehnaností člověka stojí Bůh. On je původcem požehnání [Gn 26,3.28; 49,25; 1S 3,19; 10,7; 16,18; 18,12.14 atd.], on může i zlořečenství proměnit v požehnání [Dt 23,5; Neh 13,2], ale požehnání samo je mohutností lidské duše. [K biblické představě duše však sr. *Člověk 6.] V lidské duši pracuje Bůh. Dává-li Bůh Jákobovi bohatství, znamená to, že duše Jákobova je schopna vytvořit bohatství.

Míti úspěch znamená v řeči SZ míti požehnání. Komu se nevede šťastně, není požehnán [Jr 22,30]. Ale k tomu, aby měl někdo úspěch, musí být obdařen moudrostí [1S 18,14; Jb 12,13-15; Jr 3,15]. Pak ovšem prýští z něho požehnání na všecky strany. Je člověkem požehnaným, na němž závisí prospěch rodiny i kmene, po případě národa. Před svou smrtí může přenésti požehnání na nejstaršího svého syna. Neboť přenášeti požehnání nelze na kohokoliv, nýbrž jen na toho, kdo je schopen přijmouti požehnání. Balám měl dar udíleti požehnání [Nu 22,6], ale ne na každého [Nu 22,12 sr. 23,20]. Stejně přechází požehnání s otce nejčastěji na nejstaršího syna: Gn 48,15n. Protože jde o přenášení, je třeba, aby při požehnání žehnající a žehnaný byli v nejužším styku: Izák před žehnáním Jakoba požívá Jakobovy krmě, Jakobova vína, líbá Jakoba a pak teprve ho žehná. Odtud zvyk vzkládání rukou na hlavu žehnaného: Nu 27,18-20. Aron, dávaje lidu požehnání [Nu 6,22-27], byl k němu obrácen tváří v tvář s pozvednutýma rukama do výše ramenou, jako by vkládal na lid žehnající jméno Hospodinovo. Je-li žehnání přenášením určité síly, pak lze žehnati i předměty, na př. prorockou hůl [2Kr 4,29], kámen nebo oběť [1S 9,13]. Truhla úmluvy byla zvláštním nositelem Božího požehnání. Každý dar je kusem požehnání, částí vlastní duše dárcovy: Joz 14,13; 15,19; Sd 1,15; Gn 33,11; 1S 25,18.27; 30,26; 2Kr 5,15. Požehnání se přenáší i *pozdravy na rozloučenou [Gn 47,10; Joz 22,7; 2S 6,18; 1Kr 8,66], neboť i slovo se může stát nositelem požehnání právě tak jako kletby.

Je-li kdo požehnaným, jeví se to podle výkladů Pedersenových zvláště v jeho schopnosti míti mnoho potomků [Gn 1,22; 12,2; 13,16; 26,24; 28,14; 35,11; 48,4]. Při tom nebylo hlavním vodítkem to, že početná rodina nebo kmen se snadněji ubrání nepříteli a vykoná více práce, nýbrž spíše to, že člověk s mnoha potomky prospívá v duších svých potomků; jeho duše se rozšiřuje. Čím více potomků, tím větší je duše otcova. Míti rozsáhlou rodinu nebo „dům“ je vrcholem požehnání podle názoru staroizraelského [2S 7,11-16.29; 1Kr 2,24; 11,38 atd.]. Požehnaná žena rodí děti. Proto izraelské ženy všecko vynaložily na to, aby měly co největší schopnost plodivou [Gn 30,14n *Jablečka; 1S 2,20n]. Je zřejmo, že žena mohla být požehnanou jen ve styku s mužem. I sebevětší její požehnání sloužilo vlastně jen rozšíření duše mužovy.

Požehnání se jeví i v bohatství stád a v úrodě [Gn 26,12-14; 27,27n; Lv 25,21; Jb 29,1-6, sr. 21,8-13; 42,12]. Nejkrásnější popis toho, co Izrael rozuměl požehnáním, je v Dt 28,1-13; Gn 49,8-12.22-26. I pozdější proroci mluví podobně: Jl 2,14; Za 8,12n; Mal 3,10n. Samo sebou se rozumí, že k požehnání patří i vítězné vedení válek [Gn 27,29; Nu 24,17n; Dt 33,11].

Ve SZ význam p. záhy zduchovněl. Souviselo to s tím, že Bůh byl svrchovaným dárcem p. [Dt 28,12; Ž 90,17], jež bylo vázáno na poslušnost člověkovu [Dt 28,1nn; sr. 11,26nn; 30,1nn.15nn; Lv 26,3nn; Ž 24,4n] a jeho doufání v Hospodina [Jr 17,5.7], takže každé žehnání bylo nakonec vyprošováním p. od Hospodina [Gn 48,15n; 2S 7,29; 1Pa 16,2]. Poněvadž pak p. Hospodinovo je možno ztratit, bylo třeba za ně prosit, znovu je přijímat a znovu se o něm ujišťovat. Před svou smrtí žehná Mojžíš lidu, aby jej ujistil Boží přízní [Dt 33,1nn]. Stejně tak činí Jozue [Joz 22,6n], velekněz Eli [1S 2,20], David [2S 6,18], Šalomoun [1Kr 8,14.55n. *Dobrořečiti] a j. Teprve ponenáhlu se stalo žehnání výsadou kněžskou [Lv 9,22n; Dt 10,8; 21,5; 1Pa 23,13] a jednou z hlavních součástí kultu [Nu 6,22-27; v době Ježíšově směl jen kněz, a to pouze v jerusalemském chrámě žehnati těmito slovy, při čemž vyslovil i jméno Jahve, jež se jindy nesmělo vysloviti]. Při tom je příznačné, že nejen Bůh žehná, nýbrž i věřící žehnají Hospodina. Kral. tu hebr. bárak překládají dobrořečiti [Gn 24,48; Dt 8,10; Sd 5,2.9; Ž 16,7; 34,2]. Původně snad šlo při tom o názor, že zdroj požehnání, který je v Bohu, může být žehnáním rozhojněn, zlořečením umenšován. Ale v kultickém životě Izraelově žehnati Hospodina znamenalo vzdávati mu čest, dobrořečiti mu na výraz vděčnosti za přijaté milosrdenství [Jb 1,21; Ž 113,2; Dn 2,20]. Požehnaný Hospodin [Gn 9,26; 14,20; 1Kr 8,56; Ž 28,6; 66,20; 72,18 a j.] = chvályhodný Hospodin, který je zdrojem požehnání [sr. Ř 1,25; 9,5; 2K 1,3; Ef 1,3; 1Pt 1,3]. Každá modlitba před jídlem a po jídle počínala formulí „Požehnaný Hospodin“ [Dt 8,10] a ovšem i jiné modlitby. V t. zv. Šᵉmóné – 'esré, hlavní modlitbě židovstva, jíž se modlil každý Žid třikrát denně, je 18krát opakována tato formule.

Požehnání v Novém zákoně

NZ značně prohloubil SZ pojem p. tím, že jej uvedl v úzké spojení s Mesiášem, v němž se plně uskutečnilo p., dané Abrahamovi [Mesiáš je onen tajemný Melchisedech, jenž dal požehnání už požehnanému Abrahamovi Žd 7,1.6n], a s vírou, t. j. důvěrou v Boží zaslíbení [Žd 11,20n sr. L 2,34]. Je příznačné, že na rozdíl od SZ [Gn 12,2; 26,29; Dt 28,3nn; Sd 17,2; Rt 2,20] člověk nikdy není nazván požehnaným [řeckým eulogétos = ten, jenž má být veleben. Tohoto výrazu se užívá jen o Bohu Mk 14,61; L 1,68; Ř 1,25; 9,5; 2K 1,3; 11,31; Ef 1,3; 1Pt 1,3 sr. Zj 5,12.13; 7,12]. Je však o lidech užíváno slovesného tvaru [participia pasivního perfekta eulogémenos]; na př. Maria je nazvána eulogémené = ta, jíž Pán požehnal; [L 1,42 sr. Dt 28,3n; Sd 5,24], požehnaná mezi ženami, protože je matkou Mesiášovou. Mesiáš je vítán jako požehnaný [Mt 21,9; Mk 11,9n; L 19,38; J 12,13], protože přichází „ve jménu Páně“ a přináší království Boží. Ježíš žehná dítkám [Mk 10,16] a učedníkům [L 24,50n], a Petr shrnuje poslání Ježíšovo slovy: „Poslal jej (Bůh), aby vám žehnal tím, že se každý z vás odvrátí od svých špatností“ [Žilka Sk 3,26]. Pavel pak je přesvědčen, že přijde do Říma „v plnosti Kristova požehnání“ [Žilka Ř 15,29 podle lépe dosvědčených rukopisů].

Tam, kde jde o SZ a židovský zvyk žehnání před jídlem, překládají Kral. dobrořečiti [Mk 6,41; L 24,30] nebo požehnati [Mt 14,19; Mk 8,7] ve smyslu děkovati. Stejně tomu bylo u poslední *Večeře [Mt 26,26; Mk 14,22 Kral. „dobrořečil“, Žilka: „požehnal“; sr. 1K 10,16, kde Pavel připomíná, že při Večeři Páně „dobrořečíme kalichu dobrořečení“, protože jím se stáváme účastni na krvi Kristově].

Mluví-li Mt 25,34 o „požehnaných Otce“ Ježíšova, jsou tu míněni ti, kterým Otec požehnal, t. j. u nichž v Kristu došlo splnění ono požehnání, jež bylo kdysi dáno Abrahamovi [Ga 3,8n.14; Žd 6,14; Ef 1,3]. Jsou to ti, kteří byli povoláni, aby dědičně obdrželi požehnání; pro ně platí už v tomto životě zákon Ježíšův: dobrořečit [žehnat] a nezlořečit [L 6,28; Ř 12,14; 1K 4,12]. Tito požehnaní se kryjí s těmi, jež Ježíš obyčejně nazývá *blahoslavenými.

Ve Sk 18,21 a 2K 2,13 překládají Kral. řecké apotassesthai [= rozloučiti se] výrazem požehnati.