Přijímání, přijíti (nč. = přijmouti)

Přijímání, přijíti (nč. = přijmouti). V nábožensko-kultickém smyslu o Bohu, který přijímá oběť, protože je mu příjemná [Gn 33,11; Ž 51,18; Ez 20,40n; 43,27; Mal 1,10. 13 *Příjemnost, příjemný], nebo modlitbu tím, že se jí zaměstnává [Ž 6,10; 39,13], nebo člověka [Jb 42,8], po případě lid [Iz 41,8; L 1,54]. Přijímá-li Bůh, znamená to, že vyvoluje [*Vyvolení]. Také člověk p-á požehnání od Hospodina [Ž 24,5], ale také trestající a výchovné uložení Boží, jako kázeň [Jr 2,30; 5,3; 7,28; 17,23; Sof 3,2.7, sr. Jb 2,10; Žd 12,6], jeho slovo ve smyslu pokorného sebepodrobení a uznání [Jr 9,20; nejde tu jen o sluchové vnímání, sr. Př 2,1; 4,10; 8,10; 10,8; 15,32; Kaz 4,13; Ez 3,10]. Žalmista je přesvědčen, že Bůh jej vysvobodí z moci *pekla a přijme ve svou slávu [Ž 49,16; 73,24, sr. Gn 5,24]. Přijímání hostí, pohostinnost byla v celém starověku, a ovšem i ve SZ a NZ pokládána za samozřejmou povinnost [Gn 18; Sd 19,18; 1Kr 17,10n; 1Pa 12,18; sr. L 9,53; J 4,45; 2K 7,15; Ga 4,14], později zvláště pokud jde o pronásledované pro víru [3J 1,5-8, sr. 1Tm 5,10]. Toto přijímání je zvláštním způsobem zdůvodněno v Žd 13,2, sr. Mt 25,35. Jde o přijetí do nejužšího společenství.

Na SZ pozadí pochopíme význam NZ výrazů dechesthai, lambanein a jejich složenin. Mt 10,40nn navazuje na starověkou představu, že přijmout posla je totéž jako přijmout toho, který jej vysílá, a tak vstoupit s ním do obecenství. Kdo přijímá proroka nebo spravedlivého, vstoupí s nimi do tak úzkého obecenství, že se s nimi bude podíleti i o jejich odplatu, která je jim připravena od Boha. Kdo přijme [t. j. vstoupí do poslušného obecenství Mt 10,24] učedníka Kristova, přijímá [t. j. vstupuje do obecenství] Krista a s ním i toho, kdo jej poslal, Boha. Apoštolové do určité míry zprostředkovávají obecenství s Bohem pro ty, od nichž jsou přijímáni. Zvláště *Evangelium Janovo zdůrazňuje význam přijetí Krista za Pána a Spasitele [J 1,12; 5,43], o p-í jeho svědectví [J 3,11.32n; 12,48; 17,8], jeho poslů [J 13,20]. Kdo jej přijímá, dostává se do obecenství s Otcem, od něhož Kristus přijal čest a slávu [2Pt 1,17; sr. Zj 5,12]. U Mt 18,5 [Mk 9.37; L 9,48] slibuje Ježíš svým učedníkům, že i ten, kdo v jeho jménu přijme [t. j. svým poselstvím a jinak se ujme] pacholátko, přijme Krista. Tím právě osvědčuje učedník Kristův svou odhodlanost, neměřit svou práci velkými výsledky na těch, kteří jsou mocní a urození, nýbrž „spokojí se úspěchem“ na malých, potřebných pomoci a nevzdělaných.

Zvláště často se mluví v NZ o přijímání slova Božího [Sk 2,41; 8,14; 11,1; 17,11; 1Te 1,6; 2,13; Jk 1,21] anebo toho, co tvoří obsah tohoto slova [Mk 10,15; L 18,17]. Nejde tu jen o rozumové přisvědčení k tomuto slovu, nýbrž o pokorné, důvěřivé sebepodrobení, jakého je schopno jen dítě. Přijmout slovo = přijmout lásku pravdy [2Te 2,10], přijmout milost [sr. 2K 6,1] = uvěřit. Je to patrné i na tom, že některé z rukopisů zaměňují sloveso p. za uvěřiti [na př. Sk 2,41]. Bůh sám musí toto přijetí umožnit skrze Ducha sv. [1Te 1,6; 2,13]; člověk ovšem může toto přijetí slova odmítnout [sr. J 1,11; 1K 2,14].

To, co věřící přijímá od Boha nebo Krista, je především Duch sv. [J 7,39; 20,22; Sk 1,8; 2,38; Ř 8,15; 1K 2,12], takže být křesťanem a přijmouti Ducha sv. je jedno a totéž [Sk 10,47; 19,2]. Právě Duchem sv. se odlišují věřící od světa, který není s to jej přijmouti pro svou nenávist a zatvrzelou nevědomost [J 14,17]. Jen vírou lze přijmouti Ducha sv. [Ga 3,2.14], což je totéž jako přijmouti milost [Ř 1,5], dar spravedlnosti [Ř 5,17], zaslíbení věčného dědictví [Žd 9,15 sr. 12,28], známost pravdy [Žd 10,26], odpuštění hříchů [Sk 10,43 Kral. : vezme, sr. Sk 26,18] a pod. Věřící nemá nic, co by býval nepřijal, a to darmo [sr. Mt 10,8; 1K 4,7]. „Býti přijat vzhůru“ [1Tm 3,16] je NZ formulí pro nanebevstoupení, nastolení Kristovo v slávu [sr. Mk 16,19; L 9,51; Sk 1,2.11.22; 3,21; 1Pt 3,22].

V Žd 2,16 má sloveso p. [epilambanesthai] význam pomocně se ujímati, pevně k sobě přivinouti a tak dávati podíl na sobě. Podobný význam má p. [proslambanesthai] v Ř 14,1.3; 15,7: Tak jako Bůh nebo Kristus každého úda církve přijal bez výhrad do svého obecenství, tak mají navzájem věřící přijímat do svého křesťanského obecenství, a to bez jakýchkoli vnitřních výhrad, plynoucích z různých náboženských obyčejů. U Mt 11,14 p. = rozuměti, uznati.

Na mnohých místech naznačuje sloveso p., že jde o to, co bylo přejato od předků a zase dále předáváno a odevzdáváno, tedy o tradici [Mk 7,4]. Pavel ujišťuje, že to, co připomíná korintskému sboru o sv. Večeři Páně, přijal „od Pána“ [1K 11,23], t. j. nikoli „v nějakém přímém zjevení, nýbrž prostřednictvím tradice, která se držela v církvi o oné poslední noci“; dále že jeho posluchači přijali přesně formulované evangelium [1K 15,1.3, sr. Ga 1,9. 12; 1Te 2,13], jež sám přijal od jiných a zase je věrně odevzdával ostatním, že přijali i způsob života [1Te 4,1; 2Te 3,6; F 4,9]. Ovšem, nejde tu o mrtvou tradici, protože i učení i způsob života u křesťana plyne v posledku z přijetí živého Krista za Pána [Ko 2,6], a to na základě určité, přesně formulované zvěsti o spasitelných událostech [sr. L 1,2; 1K 11,2; F 4,9 na rozdíl od falešných tradic židovského zákonictví Mk 7,3. 5n.13; Ga 1,14; Ko 2,8].

Ostatní výskyty sloves přijímati, přijíti, přijmouti jsou srozumitelné ze souvislosti. *Vzíti.