Kristus

Kristus je přepis řeckého Christos, což je překlad hebr. mášijach [aram. mᵉšíchá = *Mesiáš, Pomazaný]. Byl to přívlastek izraelských *králů [1S 24,7 a j.], také *kněží [sr. Lv 4,3.16]. V souvislosti s poznáním nedokonalosti, neuspokojivosti, ano často zvrácenosti pozemského *království se přívlastek Pomazaný [Mašiah] počal přesunovati na očekávaného budoucího pravého krále, který měl ve službě Hospodinově znovuzříditi i vnitřně obnoviti pospolitost Izraele a zároveň přivoditi nový věk v celém vztahu Boha k člověku, ano v celém charakteru kosmu. Slovo Pomazaný se tak stávalo názvem pro postavu eschatologického spasitele, který byl zejména v pozdějším židovství předmětem nadějného očekávání. Povaha tohoto eschatologického vykupitele, jeho vztah k Izraeli i k Hospodinu, jeho úloha při uvedení nového věku nebyla dlouho vyjasněna a představy o tom nebyly sjednoceny. Základní proud těchto představ a očekávání spojoval postavu Mesiášovu velmi úzce nejen s existencí lidu izraelského, nýbrž i s jeho pozemským, politickým zřízením: Mesiáš byl osvoboditelský král, od kterého se často čekalo, že nejen vysvobodí Izraele z cizovlády, nýbrž také podrobí vyvolenému lidu ostatní národy. Podobným způsobem je postava Mesiášova chápána na př. v t. zv. Žalmech Šalomounových z I. stol. před Kr., a tyto představy a naděje byly zřejmě v židovstvu doby novozákonní značně živé. Nebyly ovšem jediné. Vždyť přece už SZ proroci mluvívají o tichém králi, který přinese pokoj [Za 9,9n], a vyvýšenost Siona očekávají od vnitřní přitažlivosti a pokojné vlády slova Hospodinova [Iz 2,2-4]. Očekávání vykupitelské postavy má v SZ ještě jiné linie. V knize Dn [kap. 7] je očekávání *království Božího vyjádřeno postavou *Syna člověka, který je zosobněním, ale také vládcem budoucího věku, v němž bude člověčenstvo vykoupeno ze svých běd a vin. Zde navazují naděje některých židovských apokalyptiků, kteří postavou Syna člověka zvěstují očekávání budoucího vykoupení. V této postavě ustupují úzce izraelské a pozemské rysy do pozadí, převládá tu očekávání universální, vztahující se k obecné bídě života lidského. *Syn člověka je tedy také svého druhu mesiášskou postavou, zbavenou však z velké míry pozemských a zejména politických rysů. Konečně SZ zná ještě třetí typ vykupitelské postavy: je to *Služebník Hospodinův [Iz 42,1nn; 49,1nn; 53 a j.]. Tato postava je zajisté obestřena jistou záhadností; do jisté míry má snad zosobňovat úděl a život celku Izraele, aspoň Izraele pravého, zároveň však poukazuje na pravého představitele a panovníka tohoto pravého Izraele, který nebude pozemsky vládnout, nýbrž sloužit až do oběti života. I Služebník je tedy postava mesiášská, arci zcela zvláštního druhu. V židovství doby novozákonní tento typ mesiášské naděje byl, zdá se, zastoupen nejslaběji, ač se docela neztratilo vědomí, že Iz 53 mluví o Mesiášovi. Jsou náznaky ještě jiných představ mesiášských, na př. o Mesiáši z rodu Efraimova [synu Josefovu – severoizraelská tradice?], o kterém někteří rabíni zaznamenávají očekávání, že bude trpět a zemře. V celku jsou tedy v době novozákonní mesiášské představy židovské značně rozmanité, nejednotné a neujasněné. Nejvíce však patrně převládalo očekávání silně pozemského, bezprostředně politického rázu: naděje, že Hospodin pošle vojevůdce a panovníka, podepřeného zázračnými silami božskými, který vysvobodí Izraele a znovuzřídí jeho království, tak jako to kdysi učinili *Makkabejští.

Vzhledem k tomuto stavu věcí není překvapující, že podle podání evangelií byl Ježíš velice zdrženlivý s prohlašováním svého mesiášství. Dával přednost tomu, že o sobě užíval slova *Syn člověka [sr. Mk 2,10; 2,28; 8,31.38; 9,9.12.31; 10,33.45; 13,26 a j.]. Toto slovo se hodilo ze dvou důvodů: nebylo v židovské apokalyptické tradici přetíženo pozemským [politickým] obsahem, nýbrž naopak označovalo universálního, od Boha s nebe seslaného vykupitele; a za druhé základní význam tohoto slova vlastně byl prostě: člověk; bylo tedy obestřeno jistou záhadností a hodilo se dobře k vyjádření docela zvláštního Ježíšova vědomí o vlastním poslání: Ježíš jest pravý Syn, který je poslán k nastolení nového věku království Božího, ale přišel v pokoře a poníženosti, navenek nepozorovatelně, s úkolem, aby trpěl a tím člověka vykoupil. Teprve v budoucnosti, při druhém příchodu, má se ukázati v slávě. Právě s pojmem Syn člověka spojuje Ježíš své poslání trpěti [Mk 8,31; 9,31; 10,33.45]; zdá se, že s tímto pojmem sloučil SZ podání o trpícím *Služebníku.

Pro Ježíšovo vědomí o vlastním poslání bylo příznačné, že svou hodnost nerozhlašoval, nýbrž skrýval, a zapovídal o ní mluvit [Mk 1,43-44; 8,30; Mt 9,30 a j.]; i toto „mesiášské tajemství“ je výrazem toho, že za svého pozemského pobytu má poslání trpěti.

Titul Mesiáš, obvykle spojovaný s vladařskou slávou a mocí, Ježíš sám nevyslovil, ale když jej ve svém vyznání vyslovil Šimon Petr [Mk 8,27n a par.], také jej neodmítl. I před veleknězem se přiznal k své mesiášské hodnosti, arci tak, že hned Mesiáše ztotožnil s přicházejícím nebeským Synem člověka [Mk 14,62]. Neodmítl tento titul proto, že přes své zatížení mnohým nepochopením přece jen nejobsáhleji vyjadřoval naději dovršení spasitelského jednání Božího s Izraelem, naplnění a převýšení staré *smlouvy. Ano, jest Mesiášem – ale Mesiášem pravým, lišícím se od obvyklých mesiášských představ. Jeho poslání jest nastoliti nový svět království Božího nikoli vnějším, mocenským přemožením říší tohoto světa, nýbrž obětí svého života a přemožením smrti, *křížem a *vzkříšením. Ježíšovo přiznání k mesiášství i mesiášské vyznání církve tedy znamená, že dosavadní roztříštěné a všelijak neujasněné mesiášské představy byly sjednoceny a zároveň očištěny od rozmanitých příliš pozemských představ. Pojem mesiášství tím nabyl podstatně nové podoby: naplnění v Ježíši znamená zároveň přetvoření všeho, co bylo zřejmé v SZ i v pozdějším židovství. Všecko ukazuje k tomu, že titul K. [Mesiáš] byl s postavou Ježíšovou nerozlučitelně spojen v souvislosti se *vzkříšením Ježíšovým [Šk 2,36 sr. Ř 1,4]. Vzkříšení je ospravedlněním Ježíše [1Tm 3,16], důkazem oprávněnosti jeho mesiášského nároku, středem jeho vykupitelského díla. Vzkříšený Ježíš je tedy Mesiášem Izraele, nositelem a dárcem království Božího, zárukou nového světa, jejž nastolí při svém druhém příchodu, Pánem těch, kteří v něho věří, jej očekávají a v něm žijí.

Titul Mesiáš neboli v řeckém překladu: Kristus se takto stal ústředním nositelem všech výpovědí o tajemství osoby i poslání Ježíše. Zkratkovým výrazem víry ve vykupitelské poslání a božskou povahu osoby Ježíšovy bylo, že už v NZ je mu titul Mesiáš neboli K. přikládán s takovou pravidelností a samozřejmostí, že se spojení Ježíš K. nebo [patrně původnější pořadí] K. Ježíš rychle stalo jakoby jednotným jménem. Je zřejmé, že na př. apoštol Pavel je si ještě dobře vědom toho, že K. je vlastně titul [na př. Ř 9,5; 1K 1,23; sr. ještě 1J 5,1 a vůbec spisy Janovské – na př. J 1,20; 3,28; 7,26; 20,31n], ale zejména ve sborech mluvících řecky se toto povědomí o titulové funkci slova K. tak rychle ztrácelo, že pro vyjádření hodnosti a poslání Ježíše Krista byly zaváděny jiné tituly: *Pán, *Syn Boží, *Slovo [Logos] J 1,1-14, *Spasitel a j. Jejich soubor tvoří názvosloví NZ christologie. Na dvou místech NZ [J 1,42; 4,25] se objevuje titul Mašiah v řeckém přepisu, Messias, k čemu je připojen překlad Christos = Pomazaný.

Viz také články: *Ježíš, *Mesiáš, *Syn člověka.

Formule „v Kristu Ježíši“ [*Ježíš], pocházející nejspíše od Pavla [svatí v Kristu F 1,1; bratří v Pánu F 1,14, mrtví v Kristu 1Te 4,16; býti v Kristu Ř 8,1; mluviti v Kristu Ř 9,1; radovati se v Pánu F 3,1; choditi v Kristu Ko 2,6; život v Kristu 2Tm 1,1; práce v Pánu 1K 9,1; cesty v Kristu 1K 4,17; sbory v Kristu Ga 1,22 atd.], byla a je různě vykládána. Jedni se domnívají, že jde o přebývání v duchovním ovzduší oslaveného Krista, druzí vycházejí z Pavlovy představy Krista jako universální osobnosti, mystického těla Kristova, ale brání se mystickým představám helenismu. Nejpravděpodobnější je, že tu v pozadí stojí představy prvního a druhého Adama, z nichž každý byl tvůrcem určitého řádu: první řádu smrti, druhý řádu života; oblasti smrti, těla [2K 10,3; Ga 2,20], zákona [Ř 3,19], a v oblasti ducha [Ř 8,8n], ve víře [sr. 1K 15,22. 45-49; Ř 5,12-21]. Křtem se dostávají věřící z oblasti hříchu a smrti do oblasti spravedlnosti a života. Pak žije také Kristus ve věřících [Ř 8,10; Ga 2,20; Ko 1,27], aby v nich byl formován [Ga 4,19] skrze utrpení [2K 1,5; 4,10; Ko 1,24].