Kříž

Kříž. Původní řecké slovo pro kříž označovalo zašpičatělý kůl, k němuž byl odsouzenec přivázán nebo na nějž byl nabodnut. Byl to trest, kterého užívali Feničané a Peršané a později také Římané. Ti však jej vyhradili jen pro otroky, cizince a vrahy. Židé tohoto trestu neužívali [jejich obvyklým trestem bylo kamenování Lv 20,2; Dt 13,10; 17,5], ale mrtvá těla odsouzenců případně zavěšovali na kůly [Dt 21,23]. V době Ježíšově Římané užívali k. jako trestu na vzbouřencích proti vládě, takže Ježíš mohl užíti k, jako obrazu pro rozhodné učednictví, jež se nebálo ani utrpení [sr. Žd 2,9; 1Pt 4,13], ani hanby pro Ježíše [Mk 10,21; Mt 16,24; L 9,23 sr. Žd 12,2; 13,13], ani vyloučení z lidské společnosti.

1. Forma a dějiny kříže

K., na němž zemřel Ježíš, měl patrně tvar písmene T. Nad hlavou odsouzence bývala postavena bíle natřená tabulka s černým nápisem viny odsouzeného. Jako dnes šibenice, tak ve starověku kříž vzbuzoval hrůzu v divácích: smrt na kříži byla trestem otroků a vrahů. U Židů nadto byl k. znamením římské nadvlády. Tím, že Židé vydali Ježíše římskému místodržiteli k ukřižování, veřejně ho uvedli v lehkost [Ga 3,13]. Ve 3. stol. [prý po vidění Konstantinově] počala křesťanská církev užívati k. jako svého odznaku. Konstantin dal zhotoviti k. ze zlata a ozdobiti drahokamy. I své armádě dal nový prapor, labarum, ozdobený monogramem, sestaveným z řeckých počátečních písmen jména Kristova [XP], přes sebe položených. I na ulici dal postaviti podobnou korouhev s odznakem Kristovým Pověst vypravuje, že císařovna Helena, matka Konstantinova, našla r. 326 k., na němž byl Ježíš ukřižován. Na tomto místě v Jerusalemě zřídila svatyni „svatého kříže“. Od 6. stol. se setkáváme s dnešním krucifixem [k. s tělem ukřižovaného] katolické církve. K. církve řecké má podobu + [čtyři stejně dlouhá ramena]. Ondřej prý skonal na k. v podobě ×.

2. Kříž v novozákonní zvěsti

Skutečnost, že Ježíš byl utracen strašnou a potupnou popravou ukřižováním, stala se od počátku ústředním bodem křesťanské zvěsti a víry, zároveň však také ústředním problémem i zásadním vý chodiskem křesťanského theologického myšlení. Ježíš byl podle vyznání svých učedníků, jež se souhlasem přijal [Mk 8,27-30 a par., sr. Mk 14,61 a par.], *Kristem, t. j. mesiášským *králem. Jak je možné, že tento Pomazaný Hospodinův trpěl a zemřel? V židovství zajisté byly některé proudy, které počítaly s trpícím a umírajícím Mesiášem. Dokladem toho je na př. Iz 53 i některé rabínské tradice o trpícím Mesiáši z pokolení Efraimova. Ježíš však nezemřel obvyklou smrtí, ani nějakou jinou smrtí násilnou, nýbrž právě smrtí k-e [sr. F 2,8]. Podle Dt 21,33 však na této smrti, na „pověšení na dřevě“, spočívá zvláštní Boží zlořečenství. Proto je podle židovského pojetí Ježíšův k. vyvrácením jeho mesiášského nároku, důkazem toho, že byl od Boha zavržen [sr. Mk 15,29-32 a par.]. Apoštolé a celá prvotní církev však zvěstovali, že se Bůh k tomuto ukřižovanému přiznal, ospravedlnil a povýšil jej vzkříšením a tak jej prohlásil pravým Mesiášem [Sk 2,36; Ř 1,4; 1Tm 3,16 a j.]. Na tomto základě se apoštol s vítěznou radostí víry přiznával k paradoxu ukřižovaného Mesiáše, pro Židy urážlivému; a pro pohany pošetilému [1K 1,18-31; sr. Ga 5,11; F 3,18]. Základním tónem je tu chlouba k-em Kristovým [Ga 6,14], vzdorující všemu vnějšímu zdání. Apoštol však také usiluje proniknouti ke smyslu a důvodu toho, že pravý Pomazaný Páně prošel právě touto prokletou smrtí, snaží se pochopit a vyložit, že a proč je ukřižovaný Kristus Boží mocí a Boží moudrostí. Klíč k pochopení nalézá právě v té zásadě, která podle mínění židovského byla vyvrácením jeho mesiášství: ano, viset na dřevě k. podle Dt 21,33 znamená být pod Božím zlořečenstvím, jenže Ježíš toto zlořečenství nenesl za hříchy své, nýbrž za naše, a tím nás vykoupil ze zlořečenství, jímž nám hrozí Zákon [Ga 3,13]. Tím je řečeno, že smrt Kristova na k-i má zástupnou funkci [sr. 2K 5,18-21] a že je koncem Zákona [sr. Ř 10,4; Ko 2,14, kde je zrušení Zákona vyjádřeno obrazem přibití dlužního úpisu na k.], ano koncem starého světa [Ga 6,14]. Jinak řečeno: Kristus vnesl na dřevo k-e naše hříchy [1Pt 2,24] a způsobil smíření mezi člověkem a Bohem [Ko 1,20; Ef 2,16]. K. je tedy jediným a plně postačujícím základem NZ zvěsti [1K 2,2], který je nutno chránit před oslabením, „vyprázdněním“ [1K 1,17 sr. Ga 5,11]. Nejde tu však toliko o zvěstování k-e jako skutečnosti, která by zůstávala jen mimo život lidský. Svým k-em Ježíš stanovil řád pro život svých věrných: následovat ho znamená nést jeho k. [Mk 8,34; Mt 10,38; 16,24; L 9,23; 14,27], věřit v něho znamená být spojen, ano přímo srůst [Ř 6,5] s jeho smrtí tak těsně, že lze mluvit o spolu-ukřižování s Kristem [Ř 6,6; Ga 2,19], ano o tom, že účastí na Kristu je věřícímu ukřižován svět a on světu [Ga 6,14], Do této souvislosti, jíž se ukazuje, jak k. je i středem t. zv. NZ ethiky, náležejí i slova o spoluzemření [2Tm 2,11] a spoluutrpení [Ř 8,17] s Kristem, ano i všechny oddíly, v nichž apoštol svá rozličná soužení uvádí do světla své účasti v Kristu [Ř 5,3n; 2K 4,10-13; 1Pt 1,6-7; 2,21n; 3,17n; 4,13; Jk 1,2-4 aj.].

3. Výklady smírčí oběti

O tomto ústředním významu k-e Kristova v NZ není pochyby ani sporu. Mezi vykladači NZ v pozdější církvi však došlo k rozdílům i rozporům, když usilovali podrobněji vyložit, jak smrt Kristova na k. přivodila vykoupení člověka. Jedni vidí v k. Ježíšově oběť, jejímž cílem bylo působiti na Boha, usmířiti Boha, změniti jeho stanovisko k člověku. Je to t. zv. zástupná theorie satisfakční, jež se táhne od Anselma [smrt Ježíšova učinila zadost Boží slávě] přes reformátory, kteří mluví o zadostiučinění [satisfactio vicaria] Boží spravedlnosti, jež musí trestati hřích, a Grotia, který vidí příčinu zástupné smrti Kristovy v Božím odporu proti hříchu, rušícímu mravní řád a společenství, až k Moberleyově theorii, že smrt Kristova činí zadost Božímu požadavku opravdové poslušnosti [F 2,8]. Druzí mají za to, že smrt Kristova měla působiti na člověka, t. j. jejím cílem bylo působiti pokání a mravní převrat u člověka. K. Kristův se tak stává vrcholnou manifestací Boží lásky k člověku [Ef 3,18-19]. Ježíši Kristu šlo o osvobození člověka z království temnoty a přenesení do království Božího. A poněvadž podmínkou vstupu do království Božího je pokání [Mt 4,17; Mk 1,15] a poněvadž Ježíš usiloval především o to, aby lid přivedl k pokání, a poněvadž hleděl na svoji smrt jako na pokračování svého životního díla, věřil, že jeho smrt ve smyslu Iz 53,11n, zdánlivě znamení porážky, bude tak působiti na lidstvo, že v Božím ustanoveném čase přinese velkou změnu v srdcích mnohých, jež jeho živá slova nechala lhostejnými. Třetí konečně vykládají k. Kristův ve smyslu „neodpírání zlému“, jako jediný možný projev Boží proti hříchu, jediný projev, který mohl uspokojiti Boha v jeho svatosti. „Bůh byl v Kristu“ [2K 5,19] je předpokladem tohoto posledního názoru.

Všecky tyto myšlenky jsou obsaženy v NZ a musí být brány jako celek. K. Kristův je výsledkem jeho sebeztotožnění s lidstvem [J 10,12-14], jeho aktivního boje proti náboženství bez Boha zákonická zbožnost byla odhalena a odsouzena na kříži i pod křížem právě tím, že jí Ježíš neodpíráním umožnil, aby se ukázala v plné nahotě Mt 27,39-43. Jeho k. byl překonáním Zákona, jenž se prokázal býti nedostatečnou cestou k Bohu [proto přívrženci Zákona jsou nepřátelé k. Kristova F 3,18]. K. Kristův je i zlomením kletby, jež spočívá na člověku [Mk 10,45; Ga 3,13], protože vzetím k. na sebe vzal Kristus na sebe i vinu člověka [J 1,29.36] svou naprostou poslušností [F 2,8]. Křížem Kristovým byla opět otevřena cesta k Otci, protože k. nebyl posledním slovem, nýbrž zmrtvýchvstání. Bez zmrtvýchvstalého, přítomného Krista ani k. Kristův nemůže působit [Ř 4,25]. *Smrt Ježíšova. *Krev Kristova.