Král

1. Jméno

Hebrejské slovo, značící krále [melech], je odvozeno od kořene m-l-k, jenž znamená asi původně „mocný“, zatím co v assyrštině slova od tohoto kořene nabyla významu „rada“ a pak i „vláda“.

2. Králové mimo Izrael

Jménem král označuje bible faraóna egyptského [Ex 1,8], mocné krále babylonské [Ez 26,7] a assyrské [2Kr 18,28], a rovněž i městské krále fénické a kananejské [Dt 7,24; Joz 12,7]. Též králové idumejští [Gn 36,31, sr. 1Kr 22,48], moabští a amonští jsou označováni tímto jménem, rovněž i různí drobní králové v době novozákonní.

Podle původního a starověkého pojetí král byl osobou neobyčejně mocnou. V něm se ztělesňoval osud celého národa, proto byly na krále kladeny velmi vysoké požadavky co do osobních kvalit i co do přesného zachovávání předepsaných zvyků a obřadů. V Egyptě byl král pokládán za vtělení boží, zatím co v Mesopotamii byl král jen pověřeným místodržícím městského boha. Králové kananejští byli zčásti též kněžími, viz *Melchisedech. Zdá se, že nejbližší podobnost po stránce obsahové ke králům izraelským můžeme zatím vidět u sábských králů v jižní Arábii, kteří byli dosazováni svým bohem a kteří s ním a zároveň i s lidem uzavírali smlouvu.

3. Králové izraelští a judští

Izrael přišel do Palestiny z pouště, kde žil obdobně jako jiné kočovné a polokočovné kmeny bez královské vlády. Ani po dobytí Palestiny nedošlo hned ke zřízení království, Izrael byl veden soudci, kteří byli vždy k svému určitému úkolu povoláni Hospodinem. Když mužové izraelští chtěli povolat soudce Gedeona za krále, odmítl přijmout tuto dědičnou královskou hodnost, neboť nikdo z lidí nemůže panovat nad Izraelem, když Hospodin sám je jeho jediným vládcem [Sd 8,22-23]. Stejný duch se projevuje i v bajce Jotamově [Sd 9,7–15], jíž je odmítán královský nárok Gedeonova syna Abimelecha na království v Izraeli. Polokananejec Abimelech zřídil království v Sichem, avšak jeho dobrodružná vláda neměla trvání ani následků [Sd 9,6.55].

Teprve naléhavé nebezpečí vnější od pronikajících Filištínů i vnitřní ohrožení theokracie ze strany synů Samuelových, kteří si osobovali dědičný nárok na postavení soudcovské a vladařské [1S 8,1–5], přimělo Izraele k ustanovení krále. Jak byl povolán první král Saul, je podáváno v 1S ve dvou souběžných líčeních, jež se dají jasně rozdělit: prvé je v kap. 8; 10,17-25, na něž pak navazuje kapitola 12.; druhé je v kap. 9; 10,1-16; 11. Podle této druhé zprávy byl Saul vyvolen ke království Hospodinem [9,15–17] a z Hospodinova příkazu Samuelem pomazán [10,1]. Podobný kladný postoj ke království je i na jiných místech [na př. Dt 33,5], též v Sd 17-21 se ukazují nedostatky bezvládí v době před nastoupením králů [Sd 18,1; 19,1; 21,25; 17,6]. Prvá zpráva se staví ke zřízení královskému zásadně velmi kriticky, vidí už v něm samém vzpouru proti Hospodinově vládě nad Izraelem [1S 8,7; 10,19], ke které svádí špatný příklad pohanských sousedů [1S 8,5.20]. Samuel zdůrazňuje nevýhody královské vlády, které bude muset snášet Izrael [1S 10,19-21]. Toto podání i mnohá jiná místa biblická [na př. 1S 12; Dt 17,14-20; Oz 8,4; 13,10-11; Jr 21,11-14 až 22,30; L 22,25] jsou dokladem, že Izraeli bylo zřízení královské cizí a že je přijal z nutnosti teprve v době poměrně pozdní.

O konkrétním průběhu viz *Izrael.

Zřízení království znamenalo i značné finanční a pracovní zatížení pro Izraelské. Šalomoun chtěl se vyrovnati i v nádheře ostatním králům, ať co do obleku [1Kr 22,10; 2Pa 18,9; 2S 12,30; 2Kr 11,12], obřadu [1Kr 1,16] i harému a služebnictva [1S 8,16; 2Kr 24,12. 15; 1Kr 22,9; 2Kr 8,6; 9,32-33; 20,18; 23,11].

Dědičné království se plně uplatnilo v říši Judské, králové ustanovovali své nástupce patrně ještě za živa [1Kr 1,30; 2,22; 2Pa 11,21-22].

O rozdílu mezi královstvím izraelským a judským viz *Izrael.

Vlivy egyptské i mesopotamské se uplatňovaly celkem stejnoměrně, na severu více mesopotamské, na jihu více egyptské; v Izraelském království se nadto spíše uplatňovaly staré tradice z doby předkrálovské.

4. Úcta ke králům

Král byl pomazaný Hospodinův [1S 10,1 srov.], proto byl pod zvláštní ochranou Boží, nesmělo se mu zlořečit ani činem ubližovat, takový přestupek byl považován za prohřešení náboženské a trestán ukamenováním [Jb 34,18; 1S 24,7.11; 2S 19,22; 1Kr 21,11n]. Úkolem královým bylo udržovati Boží řád a uplatňovat jej spravedlivým soudem [Př 20,8]. Avšak král musel být i na sebe velmi pozorný, neboť jeho hřích měl větší dosah než provinění poddaného [Př 16,12]. Charakteristické výroky o postavení krále jsou v knize Přísloví [16,12-15; 25,2-7; 29,4.14; 20,26.28].

Ke králi volali prosebníci „Spomoz“ [2S 14,4; hebr. stejné slovo jako ve výrazu „Hosanna“ Mt 21,9.15], nazývali jej „andělem Božím“ [2S 14,17]. Král byl nazýván též synem Božím [2S 7,14; Ž 2,6-7; 89,26-28] patrně těmito slovy při pomazání olejem, jež zprostředkovalo pověření mocí od Hospodina, byl za krále prohlašován. Ano král je ve SZ přímo nazýván bohem [Ž 45,7.8; NZ ovšem tento výraz vztahuje na Krista: Žd 1,8–9]. Náboženské postavení krále je patrno též ze Ž 72 a jiných t. zv. královských žalmů: 2,20,21,101,110,132. Toto zbožňování krále bylo ovšem nebezpečným osidlem pro nevědomý lid a bylo proroky právem pokládáno za pohanské [Jr 22,6.24 srov. Iz 14,12-18].

5. Hospodin kraluje

Hospodin je Pánem nad celým světem a nade všemi králi [Jr 27,4-7; Dn 2,37.47]. Zvláště ovšem kraluje nad svým vyvoleným Izraelem [Iz 43,15; 33,22]. Hospodin jest králem „vojska nebeského“ [1Kr 22,19; Iz 6,5]. Mnohé žalmy [47,93,96-99] mluví o kralování Hospodinově, užívajíce slov „Hospodin kraluje“, jež je možno vyložiti též „Hospodin nastoupil vládu“. Z toho soudí někteří, že podobně jako v Babyloně, i v Jerusalemě o novoroční slavnosti se oslavovalo nastoupení Hospodina na jeho trůn. *Korunovati. – I NZ mluví o Bohu jako králi přímo [Mt 5,35; 1Tm 1,17; 6,15] i v podobenstvích [Mt 18,23; 22,2; 25,34]. 6. Král – Spasitel. Přes všecku kritiku zřízení královského zásluhou toho, že zvláště král David byl „králem podle srdce Božího“ [1S 13,14; Ž 89,21; Sk 13,22], mělo království i určité hodnoty náboženské. Zvláště po zániku Judské říše stále více rostla naděje v pravého davidovského krále, jenž by vysvobodil a napravil ostatky Izraele [Ez 37,22.24; Za 9,9 a j.].

Na postavu tohoto očekávaného budoucího, pravého Pomazaného byly postupně přenášeny přívlastky a funkce náboženského, ano nadzemského a božského rázu, které bylo nutno upříti králům pozemským. Takto vznikla mesiášská naděje. *Mesiáš. Naplněním těchto nadějí stal se Ježíš, v němž byl dán nejen Izraeli, nýbrž všem národům král, jehož vláda je věčná. Ani ti, kteří jej radostně vítali [Mt 21,9; L 19,38], ani odpůrci ho nepoznali a viděli v něm jen uchazeče o pozemskou vládu nad Izraelem a tím soupeře římského císaře; toto byl právní důvod Ježíšova odsouzení [Mt 27,11.29.37.42 a par; L 23,2-5]. Zvláště výrazně podává svědectví o království Ježíšově evangelista Jan [J 18,37; 19,12-22]. Oslavený Kristus je Králem králů a Pánem pánů [Zj 17,14; 19,16 sr. 1K 15,24-27].