Přísloví (doplněk)

Přísloví [jako SZ kniha]. Kniha Př je v hebr. bibli zařazena mezi „svaté spisy“, spolu s knihou Ž a Jb jsou označeny jiným druhem akcentů, takže jejich přednes při synagogální bohoslužbě zněl jinak než přednes ostatních knih SZ.

Co do obsahu a zaměření patří ke knihám moudrosti, obsahuje většinou přísloví, ale též napomenutí, zvl. v kap. 1-9. S ostatními knihami moudrosti ji spojuje i jméno Šalomounovo [Př 1,1; sr. 1Kr 4,29-34]. Tato kniha vznikla spojením několika menších sbírek přísloví. Je to patrno z toho, že některá přísloví se vyskytují v ní dvojmo nebo mají velmi blízké paralely: sr. 10,1 s 15,20; 10,6 s 10,11; 10,13 s 19,29; 10,15 s 18,11; což také svědčí o značném rozšíření a používání těchto přísloví. Celkem můžeme rozeznati v knize Př devět menších sbírek, které jsou jednak odlišeny nadpisy, jednak jinak uspořádány v starém řeckém překladu LXX.

Obsah

I. Kap. 1–9

Po úvodu [1,1-6] jsou jednak jednotlivá přísloví v rozsahu jednoveršovém [na př. 1,7-9; 3,1-12], jednak spojená v několikaveršové básničky [na př. 3,13-18.21-26 a dále, 6,1-5 a dále], větší celky tvoří napomínání v kap. 2, jež jest v hebr. originálu vlastně jedinou větou, zosobnění moudrosti v kap. 8 a srovnání moudrosti a bláznovství v kap. 9. Napomínání otce synovi jsou zvl. v kap. 1 a 4, varování před cizí ženou v kap. 5; 6,20-35 a 7.

II. Kap. 10,1–22,16

Jak nadpis [10,1] označuje, jsou zde přísloví Šalomounova. Jejich počet je 375, což zřejmě souvisí s tím, že jméno Šalomounovo napsané hebr. písmenami [Š-l-m-h] má číselnou hodnotu 375. [gematria v hesle *Počet.] V této sbírce jsou téměř napořád přísloví jednoveršová, jen málokde více přísloví spolu souvisí. V kap. 10-15 většinou druhá část přísloví tvoří protiklad části prvé, kdežto v další části od kap. 16 jsou spíše taková přísloví, kde druhá půle vyjadřuje totéž co půle první nebo ji doplňuje.

III. Kap. 22,17–24,22

Tato sbírka měla původně samostatný nadpis „Slova moudrých“, který stál na začátku verše 22,17, jak dosvědčuje LXX. Avšak ve znění hebrejském se později tento nadpis dostal dovnitř věty, a tak i v bibli Kral. tento výraz „slova moudrých“ již není pojat jako nadpis, nýbrž jako součást přísloví. V této sbírce jsou přísloví patrně původu cizího: sbírka 22,17-23,12 se úzce přimyká k egyptským příslovím Amenemopetovým, souboru to asi 30 dvou až tříveršových příslovných básniček. 23,13-14 jsou zas příbuzné se sbírkou označenou jménem Achikarovým, jež pocházela patrně z Babylona.

IV. Kap. 24,23–34

Pět výroků proti stranickosti v soudnictví.

V. Kap. 25–29

Jak značí nadpis, shromáždili tato přísloví muži Ezechiáše, krále judského. Je jich 139, což patrně je ve vztahu s číselnou hodnotou jména [uvedeného krále judského] Ch-z-k-j-h-v, jež dává 136 [viz k oddílu II]. Tato přísloví jsou podobna sbírce II, jsou většinou jednoveršová, v kap. 25-27 jsou častá přirovnání, v kap. 28-29 spíše protiklady.

VI. Kap. 30,1–14

Slova Agura, syna Jákef, z arabského kmene Massa [sr. Gn 25,14]. Obsahově jsou podobna závěru knihy Jb [40,4n; 42,2-6].

VII. Kap. 30,15–33

Číselné výroky.

VIII. Kap. 31,1–9

Rady, které dávala králi Lemuelovi jeho matka, patrně též původu arabského.

IX. Kap. 31,10–31

Chvála statečné ženy, která tvoří v hebr. originále abecední báseň, t. j. první písmena každého verše jsou seřazena podle hebr. abecedy, jež měla 22 písmen.

Většina jednotlivých přísloví je původu velmi starého, z doby královské a ještě starší, avšak jednotlivé sbírky byly asi uspořádány až v době královské [II a V], po př. i po zajetí babylonském. Mladší jest úvod [kap. 1-9], kde se vyskytuje pozdní představa zosobněné moudrosti; ten pochází asi ze 4. stol. př. Kr., a v této době patrně byly i jednotlivé sbírky spojeny v tuto knihu.

Avšak jejich pořadí nebylo ještě nějakou dobu ustáleno, neboť řecký LXX překlad, vzniklý asi v 3. stol. př. Kr., má jednotlivé menší sbírky v tomto pořadí: I–III, VI, IV, VII, VIII, V, IX. Avšak tento překlad vykazuje i jiné podstatné rozdíly, více než 20 přísloví obsažených v hebr. textu je vynecháno, avšak zato má řecký překlad navíc téměř 50 přísloví jiných. Lze soudit, že hebr. znění bylo dodatečně upravováno tak, aby se počet přísloví v jednotlivých sbírkách přiblížil počtu danému číselnou hodnotou jména jejich původce [viz sbírku II a V].

Svým obsahem a zaměřením se přísloví, která nám podává LXX navíc proti dochovanému znění hebr., jež bylo upraveno později, zcela podobají příslovím v ostatní knize Př. Tak na př. za příkladem mravence jako vzoru píle je jako další příklad uvedena i včela [za veršem 6,8]: „Nebo jdi k včele, /a poznej, jak je pilná,/ jak řádné dílo koná. /Výtěžek její námahy si berou králové i prostí lidé pro své zdraví,/ je všem milá a vzácná, /ačkoliv jest slaboučká co do síly,/ protože však ocenila moudrost, dostává se jí přednosti.“ Nebo za v. 20,9: „Neříkej: Odplatím nepříteli,/ ale počkej na Pána, aby ti pomohl.“ Za v. 25,20: „Jako mol šatům a červ dřevu,/ tak škodí zármutek člověka srdci.“

Ukázky těchto cenných přísloví z řeckého překladu svědčí o jeho pravděpodobné původnosti, také NZ navazuje právě na tato přísloví, a bylo by záhodno je v českém překladu všecka zpřístupnit.

Kniha Př v té podobě, jak ji máme před sebou, působí na první pohled určitým dojmem neuspořádanosti. Jejím účelem však nebylo podávati nějakou mravoučnou soustavu, nýbrž poskytnout jednotlivé rady do života. Proto je účelné nečíst ji v celém rozsahu, nýbrž zamýšleti se vždy nad jednotlivými hutnými příslovími. Pro svou názornost a srozumitelnost byla tato kniha velmi oblíbena i napodobována; tak již ve starověku knihou Sirachovou.

Srovnáním s touto knihou na straně jedné a s egyptskými předlohami na straně druhé vynikne jasně svéráz starozákonní knihy Př. Egyptský vzor se zabývá světskou moudrostí. Má ovšem přitom i důraz na vnitřní zbožnost, kritisuje bezduché náboženské obřady, vybízí k pomoci sociálně slabým; izraelská kniha Př je aspoň v úvodu zaměřena více nábožensky. Zatím co egyptská přísloví stále obracejí pozornost k odplatě, které se dostane člověku v životě posmrtném, jsou izraelská přísloví, jako celé staroizraelské náboženství vůbec, zaměřena výhradně na tento svět: odměnou mravného života je zdraví, bohatství, hojné potomstvo. Egyptská přísloví jsou zaměřena spíše k výchově tehdejších vzdělanců, „písařů“, t. j. úředníků ve státní správě; izraelská přísloví jsou rázu obecnějšího, počítá se v nich spíše s rolníkem, který obdělává svá pole. Na druhé straně lze říci, že kniha Sirachova je daleko více zaměřena k určitým náboženským cílům, stále se v ní připomíná Zákon a žádá se oddaná jeho poslušnost, naproti tomu naprostá většina biblické knihy Př je pojata zcela obecně, a jen málo jejích výroků se přímo dotýká náboženství.

I když kniha Sir zřejmě daleko více vyhovovala požadavkům pozdějších zákoníků, nemohla se dostat do kánonu biblických knih, neboť pocházela až z doby pozdní [kolem r. 180 př. Kr.] a její autor, Ježíš, syn Sirachův, byl znám. Do židovského kánonu biblického, jenž byl uzavřen podle tradice asi r. 90 po Kr., dostala se kniha Př, kryta jménem Šalomounovým, podobně jako Kaz a Pís, avšak proti všem těmto knihám měli ještě po nějakou dobu zákoníci námitky věcného rázu. Avšak vnitřní hodnota této knihy Př, přestože náboženství v ní nevystupuje tak na povrch jako třeba v knize Sir, je přece větší, což dokazuje i skutečnost, že kniha Př je poměrně často uváděna v NZ: Ř 3,15 [Př 1,16]; Ef 6,4 [Př 2,2]; Ko 2,3 [Př 2,3.4]; L 2,52 [Př 3,1-4]; Ř 12,17; 2K 8,21 [Př 3,4 LXX]; Ř 12,16 [Př 3,7]; Ef 6,4 [Př 3,11]; Žd 12,5-8 [Př 3,11-12]; Zj 3,19 [Př 3,12]; 1Pt 3,6 [Př 3,25]; Jk 4,6; 1Pt 5,5 [Př 3,34 LXX]; Žd 12,13 [Př 4,26 LXX]; Zj 3,14 [Př 8,22]; Jk 5,20; 1Pt 4,8 [Př 10,12]; 1Pt 4,18 [Př 11,31 LXX]; Jk 5,3 [Př 16,27]; Jk 1,19 [sr. Př 17,27]; 1J 1,8 [sr. Př 20,9]; Mt 15,4; Mk 7,10 [sr. Př 20,20]; 2K 9,7 [Př 22,8 LXX]; Ef 5,17 [Př 23,31 LXX]; Mt 16,27; Ř 2,6; 2Te 4,14; Zj 2,23; 20,12; 22,12 [Př 24,12]; 1Pt 2,17 [Př 24,21]; Ř 12,20 [Př 25,21.22]; 2Pt 2,22 [Př 26,11]; Jk 4,13n [sr. Př 27,1].

Pro izraelskou moudrost, stejně jako pro předoorientální vůbec, je příznačné, že byla darem Božím, nikoli schopností lidskou [sr. Bič II. 233 a III. 235]. Z toho vyplývají velmi závažné závěry i pro knihu ve SZ. Hebrejské mášál [přísloví] mělo těsný vztah k zaklínání a vskutku v původním textu najdeme mezi „příslovími“ nejednu narážku na kouzelnictví [´áven, 6,12; 17,4; 19,28], jež je přirozeně odsuzováno jako vzpoura proti Bohu. Zde tkví také podstatný rozdíl mezi příslovími SZ a ostatními staroorientálními. Styčné body, které odborníci už dávno poznali, neznamenají otrockou závislost na moudrosti okolních národů, nýbrž záměrné její překonávání jejími vlastními zbraněmi. A to nutně vedlo překladatele LXX k trapným rozpakům, jak přeložit takové polemické oddíly, zaměřené vysloveně protiegyptsky [LXX, jak známo, vznikla v Egyptě!]. Zvlášť výrazně tu vystupuje postava Pošetilosti. Jestliže Moudrost se všeobecně pojímá zosobněně [jako hypostase], je třeba stejně rozuměti i Pošetilosti [kap. 9]. Na ni se zřejmě vztahují též výroky o „ženě zlé“ [6,24], jež v hebrejské podobě skrývá jednak hrot proti egyptské bohyni Isis [hebr. 'ešet: eg. Eset], jednak proti bohu Ré [hebr. rá' = zlý]. Stejným směrem ukazuje i její přívlastek „cizí“ [tamtéž], jehož je nejednou užito právě o bozích cizích ve SZ [už Gn 35,2]. A konečně její rysy jako milostnice [7,5nn] zmíněný obraz egyptské Isidy jen dokreslují. – Je jisto, že SZ Přísloví prodělala dlouhý a složitý vývoj, který zatemnil smysl nejednoho oddílu, ale mluvit proto jen o pouhé morálce, jak se někdy činí, svědčí o naprostém nepochopení věci. Nezapomeňme, že „bázeň Hospodinova jest počátek umění“ [1,7]. „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nespoléhej“ [3,5]. I „žena statečná“ jest chválena proto, že „se bojí Hospodina“ [31,30]. Právě toto náboženské zaměření celé knihy – i tam, kde se mluví zdánlivě o všedních občanských ctnostech, – rozhodlo o přijetí P. do kánonu SZ., zatím co jiné sbírky mudroslovné [na př. Jesus Sirach] do něho pojaty nebyly pro svůj už příliš světský ráz.