Bohatství

Bohatství. Kral. užívají někde výrazu jmění [Gn 34,29], jindy zboží [Dt 8,17-18], jindy statek [Ž 62,11], jindy „sláva“ [z hebr. kábód = tíha, sláva]. Ve SZ se výslovně připomíná bohatství Abrahamovo [Gn 13,2], Nábalovo [1S 25,2, kde Kral. mají „možný“, t. j. zámožný], Barzillaiovo [2S 19,32], v NZ Zacheovo [L 19,2], Josefa z Arimatie [Mt 27,57] a j. Bohatství je považováno buď za Boží požehnání jako následek spravedlnosti [Př 22,4; Kaz 6,2; sr. Ž 1,3-4] nebo za kletbu [Jk 2,1-8; 5,1-5; 1Tm 6,9-10.17-19; Zj 3,17] podle toho, kdo a jak bohatstvím vládne a k čemu ho užívá. Požehnanost bohatství je nejobšírněji popsána u Joba 29, kde těsně souvisí se „slávou“ [kábód] člověka. Tato sláva, kterou Job oplakává, spočívala ve schopnosti a možnosti rozdávat na všecky strany. Jinými slovy: bohatství podle Písma je pro druhé, nikoli pro vlastní potřebu. Job toto rozdávání pokládal nikoli za povinnost, ale za výsadu. To je staroizraelský názor na bohatství, které sjednocovalo obec a nerozdělovalo. Tento ideál se v městské kultuře nadobro zvrhl. Boháči, proti nimž vystupují proroci [Iz 1,23; 3,12-14; 5,8n; Am 5,11-12; 8,4-6; Mi 2,1-5], chtěli mít „slávu“, ale bez rozdávání. Bohatství pokládali za svůj majetek. Je příznačné, že hebr. výrazy pro „majetek“ znamenají vždy to, „co bylo vzato“, „přivlastněno nahromaděno“. Iz 2,7 spojuje bohatství přímo s modlářstvím: „země naplněna jest stříbrem a zlatem“, ale současně „modlami“ [Iz 2,8]. Souvisí to s tím, že duše boháče je absorbována majetkem, takže v ní není pro Boha místa. Žalmisté a proroci nepřestávají proto vyzdvihovat pomíjejícnost bohatství [Ž 49,11n.17-18; Jb 21; Jr 12] a jeho nebezpečí pro duši i srdce [Ž 62,11].

Ježíšovo stanovisko k bohatství je jasné z jeho požadavku, aby ten, kdo jej chce následovat, dovedl se odpoutat od svého majetku [Mt 19,21.27; L 14,33]. Mělo to patrně dvojí důvod: bohatství porušuje bratrství [Jk 2,1-4] a vyvolává takový stav mysli, který vylučuje z království Božího [L 16,19; 18,18n; Mt 19,24], neboť bohatý je v nebezpečí, že místo Bohu bude věřit mamonu [= penězům]. Pečuje o zítřejší den tím, že hromadí peníze. Tím se cítí pojištěn pro budoucnost. Nespoléhá na Boha, ale na mamon. Proto není současně možno sloužiti [= věřiti, spoléhati] Bohu a mamonu [Mt 6,24; L 16,13] a jen Boží div může přemoci srdce bohatého tak, aby mohl vejít do království Božího [Mt 19,25-26]. Důkazem spoléhání na Boha je „nepečovat o zítřejší den“. Zvláště u Lukáše vystupuje protiklad chudých a bohatých se čtverým „běda“ proti bohatým [6,20-25]. Chudí jsou ti, kteří nemají nic, nač by se spoléhali, leč Boha, a tím jsou pobízeni k tomu, aby se stali bohatými v Bohu [L 12,21; sr. Mt 6,19-21]. Ovšem Ježíš v chudobě, bídě a nedostatku neviděl žádný ideál, nýbrž zlo, které má být a bude v království Božím překonáno [L 6,21]. Klade však všechen důraz na to, že se člověk musí naučit hledat nejprve království Božího a jeho spravedlnosti [Mt 6,33] a pečovat nikoli o „život svůj“, o „tělo své“, ale o život druhých [Mt 25,35n].

I v první křesťanské církvi bylo zvykem dobrovolné odevzdání majetku ve prospěch celku na znamení bratrské lásky [Sk 4,34n. Snad tu přispívala i víra v blízký příchod Kristův] a povinnost dávání byla samozřejmostí v pavlovských sborech. Lakomství pokládal Pavel za modloslužbu [Ko 3,5; 1K 6,10], ale vzdání se majetku bez lásky nepokládal za zásluhu [1K 13,3]. Ideálem ani jemu nebyla bída a chudoba, ale naprostá vnitřní nezávislost na jakýchkoli okolnostech [2K 6,10; 1K 7,30; F 4,12] a schopnost vnitřně obohatit druhé. Láska je mu principem všeho [1K 11,20-34; 13].

Ostrá výzva k boháčům, aby plakali a kvíleli nad soudem, který je očekává při příchodu Páně, protože hromadili zboží a šatstvo, zatím co zadržovali mzdu svým dělníkům [Jk 5,1-6; sr. 2,6], se snad týkala pohanů, v jejichž službách byli křesťané zaměstnáni. Místo připomíná nejen ostrá slova Ježíšova, ale i slova SZ proroků [Iz 1,23; 3,12-14; 5,8n; Am 5,11-12; 8,4-5; Mi 2,1-5 atd]. Možná však, že se podobné nebezpečí vyskytlo už i v křesťanských sborech.