Peníze

Peníze. V nejstarších dobách se vedl obchod pouze výměnný. Je to patrno i z pozdějšího názvu peněz, na př. latinské pecunia [= peníze] je odvozeno z pecus [= skot], hebr. kᵉsítá je překládáno *ovce i peníz, což ukazuje, že kus dobytka byl kdysi základem výměnného obchodu. Později se užívalo stříbra a zlata v různém tvaru [pruty Joz 7,21.24; prstence, kotouče, malé cihly a p.]. Tyto kusy drahých kovů byly váženy, takže „platiti“ znamenalo totéž co „vážiti“ [Gn 23,16; 43,21]. Poměr mezi zlatem a stříbrem byl 1:13½. Platidlem bývala i měď. Poměr mezi stříbrem a mědí byl 1:60. Základní vahou byl stříbrný šekel [*lot; *váhy]; někdy je v hebr. textu prostě jen „stříbro“ [Kral. peníze 2Kr 12,4 a j.]. Za dva šekely bylo možno koupit v době Levitika 1 skopce [Lv 5,15], za Elizea 24 l pšenice nebo 48 l ječmene [2Kr 7,16]. Abraham koupil jeskyni Machpelah za 400 stříbrných lotů [Gn 23,16n], Josef byl prodán izmaelským kupcům za dvacet stříbrných [Gn 37,28]. Ovšem, že kupní hodnota se v různých dobách měnila. Podle Herodota první ražené mince se objevily v 8. stol. př. Kr. v Malé Asii, a to v Lydii, zatím co v ostatní Asii a v Egyptě se drahé kovy odvažovaly. Darius I. [521-485 př. Kr.] podle téhož Herodota dal raziti zlaté a stříbrné mince pro Persii. Jde o t. zv. dareikos, na jehož jedné straně byl obraz vousatého muže s korunou na hlavě [dára = král], klečícího na koleně a třímajícího pravicí kopí, levicí luk [káman = luk]. Na druhé straně byl nepravidelný čtverec pravděpodobně od upevnění v razidle. Kral. tlumočí jméno tohoto peníze slovem drachma [Ezd 2,69]. Královský peníz byl obyčejně zlatý [1Pa 29,7] a vážil 8,4 g; stříbrné mince byly v různých dobách různě těžké a mohly si je volně raziti jednotlivé provincie. Tak se Židé seznámili s raženými penězi. Po pádu perské říše se začalo i v Palestině užívat řeckých peněz různého druhu [*Hřivna] podle toho, zda vládli Ptolemejci nebo Seleukovci. Podle 1Mak 15,6 dal syrský král Antiochus VII. Sidetes Šimonovi Makkabejskému [kolem r. 139 př. Kr.] právo raziti vlastní peníze. Zachovaly se mince, které snad pocházejí z této doby, ač o tom není plné jistoty. Na jejich líci byla nádoba v podobě kalicha [snad kaditelnice nebo nádoba na mannu] a kolem nápis: „Šekel izraelský“. Na rubu pak byl rozkvetlý prut Aronův a nápis: „Svatý Jerusalem“. Měděné mince měly jiné výzdoby a nápisy. Od dalšího hasmoneovského vladaře, Jana Hyrkana [135-105 př. Kr.], i od jeho nástupců jsou zachovány jen měděné mince. Alexander Jannaeus [103-76 př.] vydal peníze s nápisem hebrejským a řeckým, kdežto Herodovci vydávali měděné peníze už jen s řeckým textem. Mezi ně patřil i měděný penízek, nazývaný v řeckém NZ lepton [Kral. šart, Mk 12,42], snad z doby Jana Hyrkana nebo jiného Makkabejce. Vedle toho však byly v oběhu i dále řecké peníze: Drachmé [Kral. groš L 15,8], stříbrný peníz 6 g stříbra. Statér [Kral. groš Mt 17,27] znamenal obvykle minci v hodnotě 4 drachem. Byly však také statéry zlaté v hodnotě 20 drachem. Statér míval na jedné straně hlavu Minervy s přílbicí, na druhé straně sovu a nápis; byl ražen řeckými městy v Sýrii a Fenicii. Mná [Kral. *hřivna, L 19,13] se rovnala 100 drachmám; talanton [Kral. hřivna, Mt 18,24] = 6000 drachem. Nebyla to vlastně mince, nýbrž váha, [36 kg stříbra], po př. počítací hodnota, kterou zavedl Alexander Veliký pro celou svou říši. Didrachma [Kral. plat Mt 17,24], stříbrný peníz platící 2 drachmy. Byla to roční chrámová daň každého Izraelce v době Ježíšově, rovnající se polovině šekelu. Když se Římané stali pány východu, dali do oběhu i římské peníze. Nejobvyklejší z nich byl denár [dénarion, Kral. *peníz], stříbrná mince o něco menší než řecká drachma [asi 4 g stříbra]. V době císařské byla ozdobena hlavou císařovou nebo některého člena císařské rodiny. Touto mincí bývala placena státní daň [Mt 22,19n]. Dále to byl as, řecky assarion [Kral. penízek Mt 10,29; L 12,6], malá, měděná mince, mající hodnotu 1/10, od r. 217 př. Kr. 1/16 denáru. Čtvrtinu hodnoty assarionu [asu] měl t. zv. quadrans [řecky kodrantés, Kral. haléř, Mt 5,26]. Ale i římští prokurátoři [vladaři] v Judstvu vydávali peníze, někdy s obrazy císařů, ač pokyny z Říma zněly, aby se vystříhali všech figurálních námětů, a s různými nápisy. Hojně bylo užito vyobrazení ze světa rostlinného. Složitostí oběživa v Palestině si vysvětlíme potřebu *penězoměnců. Za prvního [66-70 po Kr.] i druhého židovského povstání [132-135 po Kr.] razili Židé opět své vlastní mince různé podoby s různými ozdobami a nápisy, zhotovené z mědi nebo ze stříbra. Po vyvrácení Jerusalema r. 70 po Kr. byly v oběhu mince s obrazem a jménem císaře Vespasiana, na rubu pak je pod palmou postava ženská, znázorňující Judstvo, a nápis: Judea devicta [Judstvo poraženo]. Herodes II. Agrippa, král nad částí Galileje a východního území za mořem Galilejským, razil i po pádu Jerusalema vlastní měděné mince.

Poměr Písma sv. k penězům [*Bohatství, *Mammona] je patrný z mnoha výroků jak ve SZ, tak v NZ. Především Zákon stanovil, že jen ve výjimečných případech je možno půjčovati na úrok [*Lichva, Dt 23,19n]; úrokování mezi Izraelci zavrhuje [Ex 22,25; Lv 25,36; sr. Př 28,8; Iz 24,2; Ez 18,8.13.17]. Bible blahoslaví toho, jenž „peněz svých nedává na lichvu“ [Ž 15,5] a jasně ukazuje, že ten, „kdo miluje peníze, nenasytí se penězi“ [Kaz 5,10] a že nashromážděné bohatství je ke zlému jeho majetníka [Kaz 5,13] právě proto, že „peníze ke všemu dopomáhají“ [Kaz 10,19]. Zvláště proroci vidí nebezpečí a svůdnost peněz, jež vedou k nespravedlnosti, bezohlednosti, krutosti a bezcharakternosti [Am 2,6; 8,6; Mi 3,11]. Ale to nejvzácnější, spása, nemůže být koupena za p. [Iz 52,3; 55,1].

NZ vykládá tragedii Jidášovu jeho láskou k penězům [Mt 26,14n; Mk 14,11; J 12,4nn]. S penězi souvisí i tragedie Ananiáše a Zafiry [Sk 5,1-10] a 2Tm 3,2 připomíná, že „v posledních dnech“ nastanou zlé časy, ovládané lidmi „chtivými peněz“, bez srdce. Zásadní hledisko máme v perikopě o *mammoně [Mt 6,24nn], již Ježíš klade v protiklad k Bohu. Vidí v ní takové nebezpečí, že na ně člověk svou přirozenou mravní silou nestačí [Mt 19,16-26]. Je příznačné, že Ježíš neilustruje neschopnost přirozeného člověka k dobrému na pohlavním pudu, jak to dělala středověká církev, nýbrž právě na nezdolatelné touze po penězích. Právě bohatému mládenci, který se směl chlubiti i před Ježíšem bez jakéhokoli jeho protestu, že zachovával přikázání druhé desky Zákona, ukazuje jeho neschopnost milovati Boha z celého srdce na skutečnosti, že se nedovede odříci mamonu. Peníze činí člověka tvrdým, chladným, poživačným, násilným a a nevěřícím, není-li jejich svůdnost přemožena Boží silou [Mt 19,26]. Je příznačné, že Ježíš vysílá učedníky na misijní cestu bez peněz [Mt 10,9; L 9,3], aby ukázali, že plně spoléhají na pomoc Boží. Na druhé straně však neváhá užíti obrazu o hospodaření s penězi, aby naznačil odpovědnost a věrnost, kterou se má vykázat každý člověk před Bohem ve využívání svěřených darů. Odpověď na otázku, co s mamonem, najdeme u L 16,9nn. Zkráceně lze říci, že podle NZ tam, kde nevládne Bůh, vládnou peníze, a jen tam, kde vládne Bůh, nemohou vládnout p. [Mt 6,24].