Obchod

Obchod [stč. = zaměstnání, stav, živnost, Gn 34,10; 46,33; Jon 1,8] v době před zajetím babylonským se týkal hlavně produktů hospodářských; Izraelci se živili dobytkářstvím [Gn 46,23] a polním hospodářstvím. Olej prodávali do Egypta [Oz 12,1] a Fénicie [Ez 27,17]; víno, pšenici, ječmen dováželi z Fénicie [2Pa 2,10; Ez 27,17]; rovněž kadidlo a med, víno a kůže, ovoce a myrha a písek pro sklářství byly předmětem izraelského o-u [Ez 27,17; Gn 43,11]. Příznačná je poznámka v 1S 13,19, že za Saula nebylo v Izraeli kováře. Ještě za Šalomouna bylo nutno povolati cizí řemeslníky ke stavbě královského paláce a chrámu. Náznaky průmyslu můžeme viděti v Př 31,22.24; 1Pa 4,21 [koberec, kment, šarlat, plátno a j.]. I hrnčířství kvetlo v Palestině za všech dob.

Dováženy byly tyto produkty: „prostěradla“ z Egypta [Př 7,16], slonovina z Ethiopie, koně z Egypta, dále železo, dříví, zlato a stříbro. Potraviny byly dováženy v době neúrody. Jinak snad bylo obilí i vyváženo. Vyváženy byly i mohutné duby bazánské [Ez 27,6]; zato bylo dováženo dřevo cedrové a jehličnaté [2S 5,11], později vzácnější látky, slonovina [Am 3,15] a různé koření [Iz 60,6]. U proroků najdeme narážky na spekulace s obilím [Am 8,4-8; Mi 6,10; Př 11,26].

Za Davida byla stanovena jakási „daň z obratu“, jež byla ovšem i za Šalomouna a jeho nástupců [1Kr 10,14-15]. Šalomoun učinil s Chíramem, králem tyrským, obchodní smlouvu [1Kr 10,22], jež ho opravňovala i k zámořskému o-u [sr. 1Kr 9,26n; 10,22; 22,49n]. Kupoval koně v Egyptě a prodával je Amorejcům a Hetitům [1Kr 10,28n]. Zdá se, že soukromým kupcům bylo zakázáno obchodovati s koňmi. Miklík připomíná, že je to u Židů první pokus o státní monopol. Totéž se snad týkalo i zlata [1Kr 9,28].

Hlavními obchodníky byli Tyrští [Iz 23; Ez 27], kteří obchodovali s Jerusalemskými, převážejíce zboží od moře přes Palestinu do Indie a naopak. V době Nehemiášově [Neh 3,32; 13,16-22] po návratu ze zajetí byly v Jerusalemě obchodní čtvrti a ulice. Jinak byl pěstován obchod pouliční. Nejvíce se prodávalo o výročních slavnostech v Jerusalemě. Izraelská říše měla tu výhodu, že všechny obchodní cesty na východ a do Egypta táhly jejím územím. Mojžíšův Zákon zdůrazňoval správná závaží a míry s odůvodněním, že Bůh nenávidí každý podvod [Lv 19,35nn; Dt 25,13-16].

Po zajetí babylonském a zvláště po vyvrácení Jerusalema stali se Židé lidem speciálně obchodnickým. Zdá se, že právě babylonské zajetí tu znamená hluboký přelom v duši lidu, jemuž pozdější isolování Židů od všech národů silně napomáhalo, takže časem se u nich vyvinula jejich zvláštní povaha, vyznačující se přirozenou chytrostí, zálibou v cestování a odporem proti tělesné práci a namáhavému povolání.

Původně byl o. jen výměnný. Později se platilo nejčastěji stříbrem, které bylo odvažováno kameny [Dt 25,13] nebo olověným a cínovým závažím [Za 4,10; 5,7]. Ještě později se prodávalo za „peníze“ různé podoby. Je možné, že „ovce“ v Gn 33,19 byly takovými penězi, jež měly podobu ovcí. Větší koupě byly uzavírány před svědky [Gn 23]. O kupní smlouvě čteme v Jr 32,7. *Kananejský.