Babylonské zajetí

Babylonské zajetí bylo výsledkem několikerého obléhání Jerusalema Nabuchodonozorem, králem babylonským, a poslední kapitolou dějin království Judského. Předpověď o něm obsahuje kniha Izaiášova [6,11-12; 11,12] a Micheáše lokalisuje do Babylona [Mi 4,10]. Podle babylonských zpráv už r. 701 odvedl Senacherib 200.150 osob do zajetí [sr. 2Kr 18,13], ale zajetí v pravém smyslu nastalo až r. 586 př. Kr. Vnější jeho příčinou byla vasalská nespolehlivost judských králů, kteří neustále šilhali po pomoci egyptské, přes důtklivé varování Jeremiášovo. Již v r. 604, když po bitvě u Karchemiše, v níž byl egyptský farao Necho na hlavu poražen, táhl korunní princ Nabuchodonozor Palestinou až ke hranici egyptské, mohli se judští vasalové přesvědčiti o moci a významu mladého panovníka. Tehdy pobral chrámové nádobí, krále Joakima odvedl do zajetí spolu s některými šlechtici [2Pa 36,2-7; Jr 45,1n; Dn 1,1-3]. Přesto však se Judští znovu a znovu zdráhali platiti vasalské poplatky. Za Joachina r. 597 došlo k obléhání Jerusalema [2Kr 24,9n] a k novým závazkům k říši babylonské. Král a jeho matka a ženy, knížata, 7000 bojovníků a navíc tesaři a kováři byli odvedeni do zajetí v Babylóně [2Kr 24,13-16]. R. 587 za judského krále Šedechiáše, kdy zvítězila v Jerusalemě národní strana, spoléhající na pomoc Egypta, došlo k novému obléhání [2Kr 25,8]. Jerusalema bylo dobyto v srpnu r. 586 př. Kr., hradby srovnány se zemí, Sedechiáš oslepen a s mnohými obyvateli odveden do zajetí. „Toliko něco chatrného lidu“ [2Kr 25,12] zůstalo v zemi. Pět let poté byli další Judejci odvedeni do Babylona [Jr 52,30]. Podle Jr 25,11 [sr. Jr 29,7.9-11] mělo zajetí trvati 70 let [je to posvátné číslo, jež nutno chápat symbolicky, ne doslovně]. Celkem bylo zavlečeno do Babylona asi 50.000 Židů. Žili v koloniích po Babylóně, požívajíce dosti značné svobody [Jr 29,5n; Ezd 2,65]. Někteří z nich dosáhli dokonce vysokých postavení [Dn 2,48; Neh 1,11]. O jedné z těchto kolonií se zmiňuje Ez 3,15 [Telabib na průplavu Chebar poblíž Nippuru]. Židé v Babylóně se brzy uplatnili v obchodě a stali se důležitým obchodním činitelem v Babylóně. Židovští kněží a proroci [Jr 29,1; Ezd 1,5] se věnovali sbírání literárních dokumentů z minulosti svého lidu, zvláště zákonů, o nichž věřili, že je dal Izraeli sám Hospodin. Náboženství izraelské prošlo zvláštní změnou: Izraelité se stali Židy; na místo svobodného národa se samostatným státem, jak byl zřízen za Saula a zvláště od Davida, nastoupily židovská církev a sbor. Stát a církev, které byly až doposud nerozlučně spjaty, byly rozloučeny. Izrael, který od svého počátku měl býti církví, posvětštil se a tak si jej Bůh přivedl zpátky na vykázanou dráhu zánikem státní organisace. Náboženství židovské, zbavené pout národního státu, mohlo se nyní opět státi náboženstvím světovým. Izrael musel být zbaven své národní pýchy [jak uboze asi vypadal Jerusalem ve srovnání se světovým městem Babylonem, s jeho obrovitými stavbami, uměleckými díly a přepychem! Proslavený chrám Šalomounův byl vesnickým kostelíčkem proti babylonským chrámům!], aby mohl posloužiti celému světu.

R. 539 př. Kr. Cyrus [Kyros] dobyl Babylona a vydal povolení Židům k návratu do země otců [Ezd 1,1-4]. R. 538 se jich vrátilo asi 43.000. Mnozí však už zůstali v Babylonu a tak vytvořili s Izraelci v bývalé Assyrii mohutnou židovskou diasporu, jež žila až do doby novozákonní [Sk 2,9].