Kniha

Kniha. Ve starověku nebylo knih v našem slova smyslu. V nejstarších dobách se písmo vtesávalo do kamene [skály, chrámových zdí, soch, sloupů, kamenných desek a p.] kovovým dlátem [Kral. „pérem železným“ Jr 17,1; „rafijí železnou“ Jb 19,23n] nebo vyrývalo se do kovu a hliněných destiček, jež bývaly vkládány do hliněných obalů. Tyto obaly musel adresát rozbít, aby se dostal k vlastní zprávě. Jindy se písmo malovalo na vypálené střepy rozbitých nádob [ostraka] třtinovým perem a tuší [Kral. černidlem Jr 36,18]. Po vynálezu papyru [v Egyptě již od 3. tisíciletí př. Kr.] se psalo na papyrové svitky, z nichž nejdelší až dosud nalezený [egyptský] měří 40 m. Kniha Jeremiášova [Jr 36,23] byla snad psána na papyrový svitek. Tyto svitky bývaly obvazovány stužkou a zapečetěny [Iz 8,16]. Psalo se na ně ve sloupcích, takže stačilo ke čtení rozvinout vždy část svitku. Pro větší pohodlí byly k oběma koncům připevněny tyčinky. S jedné se papyrus odvinoval, na druhou se přečtená část navinovala [Iz 34,4; Ez 2,9]. Trvanlivější a ovšem dražší svitky byly pořizovány z kůže [nejčastěji ovčí] nebo v posledních stoletích př. Kr. z pergamenu [z maloasijského města Pergamu], což byla také kožená blána zvláštním způsobem upravená. Na pergamenu je napsána většina nejstarších dochovaných rukopisů biblických knih. Někdy ve II. století po Kr. se vedle svitků začaly vžívat i kodexy [svazky], t. j. knihy se stránkami, upravené v podstatě stejně jako knihy naše. Do takových svazků, v nichž se dalo listováním snáze a rychleji hledat než v dosti nepraktických svitcích, byly patrně nejprve psány texty biblické a právnické. V posledních několika desetiletích byly v Egyptě nalezeny rozsáhlé zbytky papyrových kodexů ze III. století, jeden malý zlomek [z J 18] dokonce z prvé poloviny II. století, obsahující mnoho částí řeckého Starého i Nového Zákona. Jsou to nejstarší dnes známé rukopisy NZa. Z doby od IV. století počínaje je zachována řada pergamenových kodexů s více méně úplnými řeckými [po př. řecko-latinskými] Novými Zákony nebo i celými biblemi.

V Sýrii a Palestině na dvorech panovnických se užívalo dřevěných desek [t. zv. diptychon] místo zápisníků. Snad i Ez 37,16, kde se mluví o „dřevě“, na němž mělo být psáno, vztahuje se na tento zvyk psáti na dřevěné desky, potažené voskovou nebo jinou měkkou vrstvou [Sr. Iz 30,8]. Obšírnější výklad o psaní najdeš u Biče III., 52–60. Vedle knih, dochovaných ve SZ, dovídáme se o knihách nedochovaných: Kniha bojů Hospodinových [Nu 21,14], Kniha Upřímného [Joz 10,13], kniha Nátanova [1Pa 29,29], kniha Gádova [1Pa 29,29], proroctví Achiáše Silonského a vidění Jaady [2Pa 9,29], kniha o králi Davidovi [1Pa 27,24], kniha Semaiášova a Iddova [2Pa 12,15], kniha o králích izraelských a judských [1Kr 14,19,29; 2Kr 24,5]. V době, kdy byla sepsána 2Pa, jistě existovala celá knihovna monografií při dvorech královských nebo při chrámu [2Pa 13,22; 20,34; 26,22; 33,18n; sr. 1Kr 4,32n]. Psaním knih se zaměstnávali písaři z povolání [*Kariatsefer], kterým byl text diktován [Jr 32,12; 36,4.18.32; Ez 9,2n]. Králové si vydržovali zvláštní písaře [kancléře 2Kr 12,10; Ezd 4,8]. Úkol levitů záležel také ve psaní [2Pa 34,13], zvláště v opisování Zákona. [Jr 8,8]. Později se z nich vyvinuli *zákoníci.

Mluví-li Písmo o knize zákona, myslí buď na určitou jednotlivou knihu [Dt 29,21; 30,10; 31,24.26] nebo převážně na Pět knih Mojžíšových nebo jejich část [2Kr 22,8; Neh 8,1.3.8; Mk 12,26; Ga 3,10]. Dn 9,2 mluví prostě o knihách [sr. Ž. 40,8]. Kniha rodu = rodokmen [Mt 1,1 sr. Gn 5,1]. 2Tm 4,13 se snad myslí na knihy SZ.

Ve Zj máme patero užití pojmu k. Jednak je to sebeoznačení této knihy [1,11; 22,7.9n. 18n], jež je nezapečetěná [22,10] na rozdíl od Dn 12,4.9, protože čas naplnění je blízko a církev Boží potřebuje rad, útěchy a účinné naděje. Pak je tu kniha zapečetěná sedmi pečetěmi [5,1-5,7n], popsaná po obou stranách – tedy svitek [sr. Ez 2,9n]. Poslední vůle v Římě bývaly také pečetěny sedmi pečetěmi. Tato kniha obsahovala Boží rozhodnutí o budoucnosti církve a světa, jakýsi Boží světový plán, zahrnující i jeho soudy. Tuto knihu tajemství Božích smí a je s to otevřít pouze Beránek [5,6], t. j. Kristu je svěřeno uskutečnění Božích úradků a tak přivésti k cíli Boží vládu. Dále je tu řeč o knížce, kterou má vidoucí pozřít [10,9n; sr. Ez 2,8-3,3], aby si plně uvědomil to, co je v ní obsaženo. Ptrně tu jde o vidění toho, jak Bůh naloží v posledních dnech s Izraelem a jeho chrámem [11,1-14; snad také 12,1-9; 13,1-7.11-18]. Pak jsou tu „knihy“ [20,12], patrně soudní knihy, v nichž jsou zaznamenány skutky každého jednotlivce, aby byly při posledním soudu otevřeny [sr. Dn 7,10; Iz 65,6; Jr 22,30; Mal 3,16]. A konečně je tu kniha života [3,5; 13,8; 17,8; 20,12; 21,27 sr. F 4,3]. Už ve SZ se shledáváme s touto představou [Ex 32,32n; Iz 4,3; Ž 69,29; Dn 12,1 sr. Ž 56,9; 139,16], která se opakuje také u L 10,20; F 4,3; Žd 12,23 a byla běžná ve starém Orientě. Ale na rozdíl od orientálního fatalismu jde tu o křesťanskou jistotu vyvolení ke spáse [sr. 2Tm 2,19], jež má svůj základ ve vykupitelském díle ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. On spravuje tuto k. [Zj 13,8] od počátku světa [Zj 17,8], aby z ní nebylo vymazáno jméno toho, kdo zvítězil [Zj 3,5]. „Knihami“ ve Sk 19,19 jsou míněna t. zv. efezská grammata, t. j. kouzelné formule, psané na proužcích pergamenu a prodávané za drahé peníze.