Zákoník

Zákoník, podle stč. pravopisu zákonník. Je to v NZ častý překlad řeckého grammateus, jež v LXX bývá překladem hebr. sófér.

I. Ve Starém zákoně

V SZ má šófér několikerý význam.

1. Písař

Původní označení písaře [opisovače], který podle diktátu zachycoval řeč anebo pořizoval úřední doklady. Tak Báruch byl písařem Jeremiášovým [Jr 32,12; 36,4.32; sr. Ez 9,2]. Na Východě dodnes lze potkat na ulicích veřejné písaře, ochotné k písařským službám. V babylonské mythologii byl písařem bohů Nabů, v egyptské Thot.

2. Královský sekretář

Královský sekretář byl také označován výrazem sófér [2Kr 12,10; Ezd 4,8, Kral. Kancléř]. Podle 2S 8,15nn; 20,23nn; 1Kr 4,1nn byl písař jedním ze šesti nebo osmi nejvyšších úředníků královských. Při opravě chrámové byli zaměstnáni levité jako písaři [2Pa 34,13].

3. Znalec a opisovač Zákona

Znalec a opisovač Zákona [Jr 8,8], v pozdější době se toto hebr. slovo stalo ustáleným označením znalců a vykladačů Zákona. Nejprve je tento titul v tomto specialisovaném smyslu doložen o Ezdrášovi [Ezd 7,6.11; Neh 8,1.4.13, 12,26.36]. Kraličtí překládají „učitel“ nebo „muž zběhlý v zákoně“. Na to navázalo pozdější užití slova z., jak se s ním setkáváme v NZ.

II. V Novém zákoně

V NZ je z. několikrát překladem řeckého nomikos, odvozeného od nomos = zákon [Mt 22,35; L 7,30; 10,25; 11,45.46.52; 14,3], jinde všude grammateus od gramma = Písmo, tedy: písař. Je to označení odborníka v Písmu, jehož jádrem byl podle židovského pojetí zákon Mojžíšův. Z-ci byli nositeli a udržovateli soustředění poexilního židovstva na uchovávání, vykládání a aplikování zákona, na veškerý život osobní i pospolitý. Našimi pojmy lze říci, že spojovali odbornictví theologické a právní. Vykládali zákon ve shromážděních, v disputacích i v osobních poradách. Pokud palestinské židovstvo mělo správní a soudní autonomii, účastnili se na předním místě jednání místních *rad i nejvyšší rady jerusalemské [synedria] a měli tak důležitou funkci soudcovskou. Proto jsou v NZ často uváděni spolu se staršími, velekněžími, po př. i vladaři [„knížata“]; Mk 8,31; 10,33; 11,27; 14,43.53; 15, 1.31; Sk 4,5 a j. Jsou tak vypočítávány nejdůležitější složky, z nichž se skládalo synedrion. Rozhodčí, vlastně tedy soudcovskou funkci však vykonávali i mimo tyto samosprávné orgány a potom po jejich zrušení na základě své mravní authority [sr. L 12,14: Ježíš odmítá podobnou soudcovskou funkci, kterou na něm kdosi požadoval, pokládaje ho za jednoho ze z-ů]. Jiným jejích důležitým úkolem bylo vyučování mladých lidí ve znalosti zákona; velicí z-ci měli kolem sebe celé družiny žáků. Za vyučování někdy přijímali jisté odměny, ale porady ve výkladu zákona i činnost soudní měli vykonávat zdarma, takže zákonictví nebylo životním povoláním v běžném novodobém smyslu. I největší z-ci si vydělávali na živobytí prací rukou, obvykle řemeslem. Zákonictví však bylo funkcí přesně vymezenou a organisovanou. Za *mistra neboli učitele zákona byl pokládán jen ten, kdo se zákonu po dlouhá léta učil, dosáhl předepsaného věku [40 let] a byl i jinými učiteli uznán a k svému úřadu zřízen modlitbou a vzkládáním rukou, takže lze mluvit o jakési zákonické ordinaci. Pro tyto mistry zákona se vžil čestný titul *rabbi [v překladu *učitel nebo *mistr], jímž byl často oslovován i Ježíš. Z-ci mohli být různých názorových směrů; byli také z-ci saducejští. Proto se v NZ někdy přesně vymezuje, že jde o z-y strany farizejské [Sk 23,9, sr. Mk 2,16]. Velká většina z-ů totiž patřila právě ke straně farizejské, pro niž byla příznačná mimořádná úcta k zákonu [sr. Sk 26,5]. Farizejští z-ci uchovávali a ovšem i dotvářeli a přetvářeli tradici, kterou pokládali za neoddělitelnou součást zákona [viz *Zákon 2c]. Farizejské přesvědčení a zákonická funkce byly v praxi do té míry spojeny, že se v NZ spisech brzo ustálilo pevné spojení „z-ci a farizeové“ [Mk 7,5; Mt 5,20; 12,38; 15,1; 23,2. 13-29; L 6,7; 11,53; J 8,3].

Z-ci byli strážci náboženských tradic izraelských a měli podstatný podíl na tom, že se židovstvo udrželo i v nejtěžších dějinných pohromách jako pevně sjednocená a ukázněná pospolitost. Jejich mysl byla však příliš obrácena do minulosti, k uchovávání odkazu otců, takže ve svém celku nepochopili a nepřijali nový krok ve zjevení Božím, jímž bylo království Boží, vyznačené odpuštěním hříchů, novým životem, vylitím Ducha, zbořením hradeb mezi Izraelem a pohany, jehož zvěstovatelem, nositelem i dárcem byl Ježíš, pravý, byť skrytý Mesiáš Izraele. Proto právě mezi z-y, těmito nejlepšími nositeli tradičního židovství, a Ježíšem vznikl nejostřejší konflikt. Ježíš z-ům vytýkal nepokoru [Mt 23,5 n], nesoulad mezi učením a životní praxí [Mt 23,3; L 11,46 a j.], překrucování přikázání Božích [Mk 7,9nn]. Je to velká výstraha všem theologickým zákoníkům, kteří snadno upadají v slovní formalismus a v pokrytectví. Nesmíme však zapomínat, že patrně i Ježíš sám patřil k uznaným učitelům zákona, byť jiného než farizejského zaměření, a že jeho největší apoštol Pavel vyrostl jako horlivý farizejský z., který nesl pečeť zákonického myšlení i tehdy, když se se zákonictvím v nejpodstatnějších bodech rozešel.