Písař

Písař. Už v t. zv. Gilgamešském eposu se mluví o velikomocném, který má za pasem písařskou tabulku. Božstvo Nabu je znázorňováno s písařskou rafijí stejně jako egyptské božstvo Thot. Každý i menší kananejský král městský měl svého školeného písaře, který mu vedl korespondenci a archiv. V době soudců [Sd 8,14] zajal Gedeon nějakého mládence, který mu sepsal seznam knížat sochotských. Od dob Davidových uměli aspoň někteří vzdělaní Izraelci čísti a psáti [2S 11,14; 1Kr 21,8]. Státní písaři měli postavení vyšších úředníků. Ne nadarmo překládají Kral. hebr. sófér [= písař] na některých místech kancléř. Byl to vlastně státní sekretář [Jr 36,12nn]. Už v Sd 5,14 je úřad písařský spojen s nějakou funkcí vojenskou. Za králů Davida a Šalomouna čteme o písařích Saraiášovi [2S 8,17], Seiášovi [2S 20,25], Elichorefovi a Achiášovi [1Kr 4,3]. Byli to tajemníci královi, kteří měli na starosti královy dopisy, dekrety a předpisy a spravovali jeho peněžní záležitosti [sr. 2Kr 12,10; Ezd 4,8]. Zvláště levité se zabývali písařským uměním [2Pa 34,13]. Jejich úkolem bylo opisování Zákona [Jr 8,8]. Písaři mívali také úřad ve vojsku, sepisujíce branné síly [Iz 33,18]. Zapisovány byly především zákony do kamene nebo do cihel a ukládány na posvátném místě [Oz 8,12; Iz 10,1; Dt 27,8; Joz 8,32; 1S 10,25; Ex 34,1n; Joz 24,26]. Při každé svatyni [Ofra, Dan, Sílo, Sichem, Gabaon, Masfa atd.] museli být písaři k zapisování liturgie, udílených orakulí a chrámové kroniky. Pečetní prsteny [Gn 38,18] jsou svědectvím o tom, že už v nejstarších dobách bývaly spisovány smlouvy obchodní a jiné [Jr 32,12]. Písaři královští zapisovali také dějiny říše [Nu 21,14; Joz 10,13; 2S 1,18], různá rčení lidová a zaklínací formule [Př 25,1]. K potřebě těch, kteří psáti neuměli, propůjčoval se zvláštní cech písařů, kteří chodili po městech a dědinách, nosíce za pasem psací potřeby [Ez 9,2], jak je tomu na východě dodnes. Někteří z nich vynikali jako rychlopisci [Ž 45,2]. Proroci mívali někdy soukromé písaře [Jr 36,4.18.32].

Až do dob Jeremiášových se psalo na kamenných destičkách anebo hliněných cihlách [Iz 30,8; Ab 2,2; Jb 19,24]. Vedle toho však už od dob královských se psalo na *papyru a hlazené zvířecí kůži. Ke psaní na papyru a kůži se používalo inkoustu [Ez 9,2]. – Spisy měly podobu svitků, opatřených na obou koncích hůlčičkami k snadnějšímu držení a rozvinování. [*Kniha. *Písmo.] Ve Sk 19,35 jde o městského p., jakéhosi tajemníka, jehož úkolem bylo také předsedati veřejným shromážděním. Byl vlastně výkonným orgánem městské správy. *Psaní.