Píseň

Píseň. Izraelci zpívali od nejstarších dob při všech příležitostech tak jako všichni orientálci. Veselí i zármutek, práce i odpočinek, láska i svatba, hostiny i důležité události dějinné a p. byly provázeny a zachycovány písněmi, doprovázenými hudbou na loutny nebo harfy [Sd 9,27; Ž 150; Iz 5,11n; 16,10; Am 5,23; 6,4nn] a zpravidla i tancem. „Světské“ p-ě ovšem v dnešním biblickém zarámování lze už těžko rozlišit od písní náboženských, zvláště proto, že proroci užívali často „světských“ p-í jako prostředku k vyjadřování duchovních pravd a celý život byl tak úzce spojen s kultem, že lze těžko říci, kde běží hranice mezi „světským“ a kultickým. Český čtenář Kralického překladu také sotva postřehne rozdíl mezi prosou a p-í, která měla určitý styl a rytmus [viz níže!]. Lehkomyslnou pijáckou píseň cituje na př. Iz 22,13 [„Jezme, pijme, nebo zítra zemřeme“] a 56,12. Posměšné p-ě [mᵉšálím, Kral. „přísloví“; dostati se do přísloví = státi se předmětem posměchu] máme na př. Sd 5,28nn [sr. podobnou amorejskou posměšnou p. nad porážkou moabského krále Nu 21,27-30. Sr. také Jb 30,9; Ž 69,13; Pl 3,14]. Proroci často užívali formy posměšné p-ě, když líčili Boží soud nad nepřáteli Božího lidu [Iz 37,22-29; 47]. Při kopání studní byla zpívána t. zv. p. o studni [Nu 21,17n]. Při tom dělníci povzbuzují nejen sebe, nýbrž vyzývají i vodu, aby vystoupila. Také při žních a vinobraní se zpívalo [Jr 25,30, kde mají Kral. „křik presovníků“; sr. Jr 48,33; Iz 9,3], ovšem Izrael při tom děkoval Bohu [Ž 65 a 67]. *P. Šalomounova byla snad původně sbírkou p-í svatebních, jež byly nábožensky přeznačeny na poměr Hospodinův k vyvolenému lidu [sr. Iz 5,1-7]. P-ě pohřební snad souvisely s pohanským kultem mrtvých [opěvování umírajícího a znovu oživujícího božstva přírodního Tamuze, Adonise a j.], jak tomu snad nasvědčuje i ta skutečnost, že k tomu byli najímáni kvíleči a kvílečky z povolání [Jr 9,17-21; Am 5,16]. Izrael měl tyto zvyky zakázány a tak se vyvinula „světská“ pohřební píseň, jež s pohanským kultem mrtvých neměla nic společného [2S 1,19-27; 3,33n]. Proroci ovšem i do těchto pohřebních p-í vložili motivy náboženské, zvláště když oplakávali pád Jerusalema [Pl 1; 2; 4] nebo izraelského lidu [Am 5,2; posměšné písně pohřební nad nepřáteli Božího lidu máme na př. Iz 14,4-21; Ez 27,2nn; 28,11nn; 32,2-16]. Při dvorech panovnických bývali zpěváci a zpěvačky, jejichž úkolem bylo opěvovati krále a jeho činy [2S 19,35]. Zvláště David byl oblíbeným předmětem podobných zpěvů [2S 23,1 sr. 1S 18,7]. Ovšem u Izraele ustupuje král do pozadí před Hospodinem, jak je patrno z t. zv. královských žalmů, jež byly zpívány při nastolovací slavnosti královské [Ž 2 a 110]. Král izraelský je Hospodinovým králem, po případě jeho zástupcem; jeho vítězství a sláva jsou především Božím vítězstvím a slávou [sr. Ž 18,20n]. Izraelský král však není středem uctívání [na rozdíl od králů egyptských a jiných], nanejvýš šlo o promítnutí slov, určených korunovanému králi, do daleké budoucnosti, od níž byl očekáván Mesiáš. Ale forma těchto nastolovacích písní královských byla přejata i do písní, jež oslavovaly nastolení Hospodinovo [viz níže!]. Válečné písně, jimiž měla být povzbuzena bojovnost vojska, máme na př. Ex 17,16; Nu 10,35; Joz 10,12n; Sd 5. P-ň vítězná je zaznamenávána nebo je o ní zmínka v Ex 15,20n; Sd 11,34; 1S 18,6n. Podobné p-ě byly sbírány ve sbírky, z nichž SZ jmenuje dvě: „*Knihu Upřímého“ [Joz 10,13; 2S 1,18] a „*Knihu bojů Hospodinových“ [Nu 21,14]. Už titul této knihy naznačuje, že mezi „světskou“ a náboženskou p-í byl jen nepatrný rozdíl. Na druhé straně však skutečnost, že se tyto sbírky nedostaly do Písma, svědčí o tom, že jejich obsah nebyl převážně náboženský.

Většina SZ p-í je totiž čistě náboženská [po př. kultická]. Jejich úkolem bylo vyjádřiti touhu po Hospodinu, zapuditi zlé mocnosti [1S 16,16; Ž 91,5] a příznivě nakloniti Boha těm, kteří se zpěvu účastní. Jde tu především o hymny [hebr. tᵉhillím] k oslavě Boží, jež byly vedle oběti podstatnou součástkou bohoslužeb jako prostředek pokorného a oddaného zpřítomnění Božího. Předzpěvák a sbor se při tom střídali za doprovodu hudby. Celé shromáždění bylo snad rozděleno ve skupiny, jež vpadávaly do hymnu podle stanoveného pořadí [Ž 135,19-21]. Při zpěvu těchto hymnů prožíval SZ věřící minulost i eschatologickou budoucnost jako přítomnost. Boží moc a velikost ve stvoření, přírodě i dějinách byla předmětem těchto p-í zvláště od dob t. zv. Deuteroizaiáše [Iz 40-55], který jim dal universalistický rámec svým pojetím, že všichni národové a dokonce i neživá příroda [Iz 44,23] vzdávají Bohu chválu za jeho milost i soudy. I t. zv. p-ě siónské [Ž 46; 48; 76], které se vztahovaly původně na Jerusalem, mají eschatologický výhled. Ž 103 a 104 pak ukazují, že v těchto hymnech bylo dost místa i pro osobní zbožnost, jež ovšem byla výrazem zbožnosti celku.

S hymnem je příbuzný t. zv. chvalozpěv, t. j. děkovná p. [hebr. tódá, na př. Ž 136; sr. Jr 33,11], jež byla původně zpívána při děkovné oběti za doprovodu hudby [Ž 43,4] a v přítomnosti pozvaných hostí [Ž 118, sr. Ž 22,23nn] u příležitost uzdravení, záchrany a prožité pomoci Boží [Ž 30]. Během doby se odpoutala děkovná p. od oběti a někde ji i nahradila [Ž 40,7], proměnivši se v soukromou děkovnou modlitbu. Podobně je tomu i s p-ěmi poutnickými [„písně stupňů“ Ž 120 nn], jež byly zpívány při společném putování z odlehlých míst ke svatyni [Ex 23,17; 34,23; Dt 16,16; Iz 2,3; Jr 31,6], nakonec však se proměnily v p. jednotlivce [Ž 84; 122,1.8n], toužícího po společném shromáždění.

Vedle hymnů a chvalozpěvů máme ve SZ také zvláštní písně, jež byly zpívány při t. zv. nastolovacích slavnostech Hospodinových [Ž 47; 93; 96-99, sr. 2S 6,5; 1Pa 13,8], jež dle některých badatelů byly pořádány – podobně jako v Babylóně – každého nového roku. Patrně tu šlo o slavnostní procesí, při němž byla truhla Boží vnášena do chrámu.

Dalším druhem SZ písní jsou t. zv. žalozpěvy, kolektivní i individuální, jež také souvisely s kultem [sr. 1S 1,10nn], takže i v čistě individuálních žalozpěvech je užito kultických pojmů [Jr 11,18-23]. Tak jako při chvalozpěvech se oblékal zpívající ve slavnostní roucho, tak při žalozpěvech se odíval žínicí, posypával hlavu popelem, postil se, činil pokání a sliby [Jl 1,13n; 2,15nn]. Příklad kolektivního žalozpěvu máme na př. Ž 44; Oz 6,1-6; 14,3-9; Pl 5 [v politické tísni], Jl 1-2 [při hladu a kobylkách]; Jr 14,7-10.19-22 [v době sucha]. Ve všech těžkostech prožíval Izraelec vzdálenost od Boha a žalozpěvem vyjadřoval touhu po novém navázání styku s ním, po milostivé jeho pomoci a novém ujištění jeho přízně, takže mnohé žalozpěvy přecházejí v píseň naprosté důvěry v Boha a jeho vedení [na př. Ž 3; 4; 11; 16; 20,7nn; 27], jakých máme ve SZ mnoho [Ž 27,1-6; 121; 125; 131]. Mezi žalozpěvy se počítají t. zv. modlitby obžalovaných, pronášené prý při Božích soudech [podle Schmidta na př. prý Ž 7, jehož závěr od v. 13 se přednášel až po osvobozujícím rozsudku].

Vyhnanstvím v Babyloně, kde byl obětní kult znemožněn, nastalo odloučení náboženských p-í od kultu, a tím se dostalo p-i čistě duchovního obsahu.

Podle mínění některých badatelů k nejstarším částem SZ patří tyto písně a průpovědné výroky: a) P. Lámechova [Gn 4,23n] na oslavu krevní msty. – b) Průpovědi Noemovy [Gn 9,25nn]. – c) Proroctví o praotcích [Gn 12,2n.7; 13,14-17; 25,23; 26,4; 27,27-29.39; 48,22]. – d) Požehnání Jákobovo [Gn 49]. – e) Píseň Mojžíšova [Ex 15,1-18]. – f) Kratší p-ě a průpovědi z doby putování po poušti [Ex 17,16; Nu 6,24-27; 10,35n; 21,17n]. – g) Balámovy průpovědi [Nu 23,7-10.18-24; 24,3-9.16-19]. – h) Požehnání Mojžíšovo [Dt 33]. K náboženské poesii patří nejen žehnací, ale i proklínací formule [Joz 6,26]. Některé z těchto písní a rytmických průpovědí jsou starší než jejich nynější historické zarámování, některé jsou mladší. Přesné datum už nelze zjistiti.

Nejdůležitějším znakem hebr. poesie není rým, ač se k němu dají najít nepatrné náběhy, nýbrž t. zv. parallelismus membrorum, t. j. spojení dvou nebo tří poměrně stejně dlouhých vět, opakujících různými slovy tutéž myšlenku [Gn 4,23; Ž 22,20] nebo rozvíjejících a doplňujících myšlenku první věty [Gn 16,12; Jb 3,17; Ž 29,5] anebo konečně obsahujících její protiklad [Gn 4,24; Př 10,1n]. Badatelé rozpoznali v hebr. poesii i rytmus, jenž zvl. v žalozpěvech byl pravidelný [3 + 2 přízvuky, t. zv. kulhající verš, hebr. kíná], takže už na poslech každý Izraelec věděl, že jde o nářek. Liturgický přednes v synagoze předpokládal určitý rytmus. Jiní badatelé se snaží rozeznat v hebr. poesii také určité metrum, t. j. pravidelné střídání dlouhých a krátkých slabik podle určitého vzorce. Strofy v hebr. poesii jsou rozeznatelné podle refrénu [na př. v Ž 42 se po určitém počtu veršů opakuje „Proč jsi smutná, duše má?“ Sr. Ž 43]. Máme také písně abecední, v nichž každý verš nebo jejich skupina začíná postupně písmenou hebr. abecedy [tak na př. v Pl 1-3 každému písmenu připadají tři řádky, v Ž 119 vždy osm].

I v NZ se zpívalo v křesťanských shromážděních. Snad už Sk 2,47 naznačuje nějaký zpěv. Ko 3,16; Ef 5,19 mluví o žalmech, zpěvech a písničkách duchovních. 1Tm 3,16 je snad zbytek prakřesťanské písně o Kristu. Také chvalozpěvy na Beránka a Boha ve Zj 4,11; 5,9n.12n; 11,17n; 15,3n; 19,2nn mají ráz liturgického zpěvu. Píseň Mariina [t. zv. Magnificat L 1,46nn] a Zachariášova [t. zv. Benedictus, L 1,68nn] nám naznačují, jakého druhu byla NZ poesie.