Heslo
Píseň Šalomounova
Píseň Šalomounova, v hebr. originále označovaná „Píseň písní“, t. j. „Píseň nejpřednější“, „Velepíseň“, je spojena se jménem Šalomounovým, jednak pro zmínky o něm [1,5; 3,7.9.11; 8,11], jednak proto, že prý Šalomoun složil 1005 písní [1Kr 4,32], z nichž tato by byla vybrána jako na ukázku. V Kral. bibli je zařazena podle příkladu biblí řeckých a latinských mezi t. zv. knihy vyučující, spolu s knihami Jb, Ž, Př a Kaz, a to na místo poslední. V hebr. biblích je ve třetí skupině knih v t. zv. svatých spisech a tvoří spolu s knihami Rt, Kaz, Pl, Est soubor pěti t. zv. svitků. Tyto knihy se čítaly o pěti největších židovských výročních svátcích. V hebr. biblích jsou seřazeny buď podle pořadí jakoby historického: Rt, Pís, Kaz, Pl, Est [toto pořadí je v podstatě doloženo talmudem] anebo podle pořadí svátků v průběhu roku: 1. Pís k svátkům velikonočním, 2. Rt na letnice, 3. Kaz na svátek stánků, 4. Pl k výročí zboření chrámu a 5. Est k svátku losů [Purim]. Toto pořadí je doloženo až někdy od 9., po př. 12. stol. po Kr., ale můžeme se domnívati, že uvedených knih bylo používáno při bohoslužbě o těchto svátcích již od dob mnohem starších. Pís tedy zaujímá v souboru těchto pěti svitků místo buď prvé nebo druhé.
Je pozoruhodné, že Pís není vůbec citována v NZ, podobně jako Kaz, Est, Ezd a Neh.
Podle svědectví Mišny [zač. 2. stol. po Kr.] byla Pís spolu s knihou Kaz zařazována mezi knihy sporné, o nichž nebylo nejistoty, zda mají patřit do souboru biblických knih či zda mají býti z něho vyloučeny. Ze stejné doby máme svědectví, že rabbi Akiba proklínal ty, kdo si prozpěvovali Pís ve vinárnách, tedy někteří lidé té doby rozuměli Pís jako světské písni milostné.
Je otázkou, jaké důvody vedly tedy pořadatele SZ kánonu k zařazení této knihy. Jistě zde mělo roli jméno Šalomounovo. Patrně přispěl i alegorický výklad, že milá v písni byla přirovnávána k Moudrosti. Vůbec SZ knihy, týkající se Moudrosti, jsou spojeny se jménem moudrého Šalomouna [Př, Kaz], a pro toto pojetí patrně svědčí i některá místa v SZ apokryfech [Moudrost Šalomounova 8,2; Sirach 14,23; 15,2]. Závažným důvodem asi bylo, že se této knihy užívalo při bohoslužbě o velikonočních svátcích, třebas to je doloženo až z doby o několik století později.
Pís patrně není dílo jednotné, je těžko najít v něm jednotné pojetí, a nedaří se ani pojímati ji jako dílo dramatické, jak navrhoval již církevní otec Origenes, a jak staré řecké rukopisy uvádějí u jednotlivých částí osoby, které je měly pronášet. Některé malé části se opakují [2,6n = 8,3n; 2,17 = 4,6, po př. 8,4]. Zdá se, že je zde soubor asi 25 krátkých písní, které jsou uspořádány za sebou zcela vnějškově podle nějakého slova, které se v jednotlivých krátkých písních vyskytovalo, na př. Libanon [4,8.11.15] Toto zjistil již církevní otec Theodor z Mopsuestie ve 4. stol. a toto poznání pak uplatnil v 18. stol. theolog a básník Herder.
V dnešní podobě pochází tento soubor písní asi ze 3. stol. př. Kr., neboť jeho jazyk je velmi pozdní, a vyskytují se tam i slova perská, ba dokonce řecká. Avšak mnohé z jednotlivých písní mohou být mnohem starší.
Tato forma písní odpovídá i původnímu a nynějšímu užití Pís a podobných zpěvů. Při arabských svatbách v Palestině, v Sýrii a v přilehlých územích se dodnes, jak svědčí záznamy Wetzsteinovy, Dalmanovy i našeho krajana Musila, takových písní používá. Den před svatbou se tančí mečový tanec, k němuž diváci zpívají t. zv. uasf, t. j. líčení krás nevěsty. V týdnu po svatbě jsou novomanželé oslavováni jako král a královna, za trůn jim slouží obrácený smyk užívaný k mlácení obilí, jenž se umístí na humně. [O svatebním týdnu viz též Gn 29,27; Sd 14,12-17; Iz 61,10. O korunování ženicha a nevěsty je též zmínka v Mišně].
Svatební obřady a zvyky se obyčejně udržují ve stejné podobě po dlouhé doby, i na Moravě a zvláště na Slovensku jsou některé takové zvyky zcela jistě ještě z dob pohanských.
Máme doklady o „svatých svatbách“ boha a bohyně ze starého Egypta, Babylonie a Sýrie. Obřad této svatby byl prováděn na jaře a měl působit jako kouzlo zaručující dobrou úrodu a plodnost. S tím možná souvisí, že Pís byla spojena právě s jarními svátky velikonočními, či přesněji se svátky přesnic. Podobných obřadů jako při těchto svatbách bohů se pak používalo i při svatbách králů [sr. Ž 45], a pak i při svatbách velmožů a s postupující „demokratisací“ obřadu se dostaly tyto zvyky i mezi lid, kde se udržely dodnes.
Nezdá se však, že by vědomí o tomto jejich pohanském bohoslužebném původu bylo důvodem pro zařazení sbírky do souboru svatých knih židovských, spíše by to byl důvod pro jejich vyloučení. Do souboru svatých spisů byla pojata Pís už chápaná alegoricky, nejprve patrně byla milá srovnávána s Moudrostí [viz výše], v pozdějším židovském pojetí se zde vidí vztah Hospodina a Izraele [Ez 16; Oz 1 a 3 a j.]. V křesťanské církvi byla chápána Pís jako oslava lásky mezi Kristem a jeho církví, tak ji vykládají i bratří Kraličtí. Avšak i jiné výklady alegorické se vyskytly, že je zde řeč o poměru Boha a věřící duše, nebo v katolické církvi byla milá z Pís ztotožňována s pannou Marií. V katolické církvi je alegorický výklad závazný, i v některých kruzích evangelických je považován za jedině správný.
I oprávněné námitky proti němu byly církevními institucemi dříve trestány. Církevní otec Theodor z Mopsuestie byl dlouho po své smrti prohlášen koncilem Cařihradským r. 553 za kacíře, Castellio byl r. 1545 dán Calvinem do klatby a musel opustit Ženevu, Luis de Leon byl r. 1567 odsouzen katolickou inkvisicí.
Počínajíc 18. stoletím se však mezi evangelíky uplatňovalo přirozené pojímání Pís, ať už byla považována za soubor volných písní nebo za útvar dramatický, nebo i za pozůstatek starobylého obřadu.
Pís pro své umělecké krásy se těšila vždy značnému zájmu překladatelů, básníků [u nás zvl. K. H. Mácha, viz Pís 2,12], hudebníků i výtvarníků.
A pojímáme-li Pís i jen jako knihu, která pojednává o pozemské lásce, t. j. v jejím přirozeném smyslu, přece nás pozvedá k Bohu, neboť i vztah mezi mužem a ženou má své místo před ním [Ef 5,23-25.28]. Dánský theolog Bentzen uzavírá své pojednání o Pís slovy: „Proč neděkovat Bohu, že mezi svatými knihami nám dal také slova lásky?“