Mlácení

Mlácení. Primitivním *srpem [Dt 23,25] uřezané klasy byly po vybrání plevele [Mt 13,30] odnášeny ve snopcích na mlat [*humno], jenž byl obyčejně společný pro celou vesnici, ač také čteme o mlatech, jež byly soukromým majetkem [2S 24,16]. Mlat byl zřizován pod širým nebem [v době žní v Palestině nepršelo, Sd 6,37] na vyvýšeném místě kvůli větru, aby po vymlácení bylo usnadněno oddělení čistého zrna od plev. Drobnější plodiny anebo menší množství obilí byly mláceny hůlkami nebo cepy [Sd 6,11; Am 1,3]; větší množství obilí bylo odebíráno ze stohů [Jr 50,26], rozkládáno kruhovitě po mlatu a mláceno dobytkem, honěným v kruhu po obilí. Při tom bylo zakázáno dávati dobytku náhubek [Dt 25,4; 1K 9,9]. Později bylo k mlácení užíváno mlátiček dvojího druhu: menší měly podobu saní [*smyku Iz 28,27; 41,15], složených z několika silných desek, do nichž byly zespodu zasazeny ostré kameny nebo železné zuby; větší měly podobu vozu s lešením pro rolníka; v dřevěném rámci byla upevněna souprava ozubených válců. Rolník stál nebo seděl na těchto mlátičkách a popoháněl pár volů přes navršené klasy. Obilí bylo při tom přehazováno vidlemi. Vymlácené obilí bylo za větru přehazováno lopatami, aby se plevy oddělily od zrn. Nebylo-li větru, bylo obilí lopatou vyhazováno do vzduchu, zatím co druhý člověk mával širokou věječkou, aby způsobil vítr [Iz 30,24; Mt 3,12]. Věječek však se většinou užívalo jen k odstranění prachu z mlatu [vyčištění humna]. Majitel zůstával na mlatu i za noci, aby zabránil krádežím [Rt 3,2n]. Nezapomeňme ovšem, že mlaty bývaly současně kultištěmi, takže pobyt na mlátě měl i svůj sakrální charakter. – Zrní bylo konečně prosíváno na říčici [sítu Am 9,9], aby bylo zbaveno kamení a jiné nečistoty. Proroci užívali m. jako obrazu Božích soudů nad národy [Iz 25,10; 2Kr 13,7]. Bezbožníci pak byli přirovnáváni k plevám, jež roznáší vítr [Ž 1,4; Mt 3,12].