Vítr

Vítr. Izraelci rozeznávali v. podle čtyř světových stran [Jr 49,36; Zj 7,1], jež odpovídaly čtyřem stranám nebeským [Dn 7,2] : země totiž měla podle izraelských představ podobu kotouče, plujícího v oceánu, nad nímž se klenulo nebe. Tam, kde se nebe dotýká země, jsou prý komory [Kral. ‚poklady‘], naplněné větry, nad nimiž podle Zj 7,1 vládnou čtyři andělé, zdržující jejich svévolné vanutí. To, co naplňovalo mysl starého orientálního člověka úžasem, byla nezměrná síla a zdánlivá nepravidelnost větru [Kaz 1,6; 11,4n; Ju 1,8]. Učedníci Ježíšovi se divili, že i v. i moře poslouchají jejich mistra [Mk 4,41; sr. Ž 107,29] a básník popisuje Boha jako toho, jenž „sebral v. do svých hrstí“ [Př 30,4]. Podle Am 4,13 je Bůh stvořitelem větru, jenž je jeho poslušným nástrojem [Gn 8,1; Nu 11,31; Jb 28,25; Ž 78,26; 107,25; 135,7; 148,8; Iz 11,15; 29,6; Jr 4,11nn; Am 1,14]. Snad i na některých místech, kde Kral. mluví o ‚duchu‘, nutno čísti v. [Ž 104,4; Ez 37,9; sr. Žd 1,7], neboť hebrejské rúach = v. i duch. Jinde zase tam, kde Kral. mají vítr, je lépe překládat duch [na př. Jb 7,7]. Rolníci využívali větru k čištění obilí od plev a slámy [Jb 21,18; Ž 1,4]. Rovněž mořeplavci museli čekat na příznivý vítr, aby se jejich plachetní lodi rychleji pohybovaly mořem [Sk 27,4.13nn. 18.40].

Severní [půlnoční] v. býval chladný [sr. Jb 37,8n] a příznivý rostlinstvu [Př 25,23; Pís 4,16]. Často přináší vláhu, někdy však je bouřlivý [Ez 1,4] a bez deště. Jižní [polední] v. byl horký a vysušoval úrodu [Jb 37,16; Ž 78,26; Iz 21,1; Za 9,14; L 12,55]. Východní vítr vanul ze syrské a arabské pouště [Jb 1,19; Jr 13,24]; na jaře byl velmi horký, vysušoval potoky a ničil rostlinstvo [Gn 41,6.23.27; Ex 10,13.14.21; Jb 38,24; Ž 78,26; Iz 11,15; Ez 17,10; 19,12; 27,26; Oz 13,15; Jon 4,8]. Tentýž v. je míněn v Ž 11,6, kde Kral. mluví o ‚duchu vichřice‘. Při jeho vanutí nabývá ovzduší žlutavě šedé barvy, slunce je hnědočervené. Dusivý vzduch zavání sírou. Jen v zimě v období mezidešťovém [v září a říjnu] je tento v. příjemný, protože přináší oteplení. Západní v. vane v Palestině hlavně v létě od Středozemního moře a přináší rosu a vláhu [Ex 10,19; 1Kr 18,43nn; Ž 147,18]. *Euroklydon. Ve Sk 27,12 čteme o v-u nešporním, t. j. jihozápadním.

V Př 1,27 [bouře]; 10,25; Iz 5,28; 17,13; 21,1; 66,15; Oz 8,7; Am 1,14 [vichřice]; Jb 21,18; Ž 83,16; Jr 4,13; Na 1,3 [vichr] je míněn větrný vír, smršť, jež jsou vhodným obrazem náhlého a prudkého útoku velmocí [Assyrie, Babylonie a Sýrie] právě tak jako náhlého a ničivého Božího soudu [Ž 18,11; 58,10; Iz 17,3; 66,15; Na 1,3; Za 9,14; sr. Mt 7,24nn]. Rovněž ve 2Kr 1,1.11; Jb 38,1; 40,1; Ž 107,29; Iz 40,24; 41,16; Jr 23,19; 30,23; Ez 13,11.13 a j. jde o smršť, ač je v hebrejštině užito jiného výrazu.

Pomíjitelnost člověka nebo model je často přirovnávána k větru [Ž 78,39; Iz 41,29; Jr 5,13] nebo k trávě a ke květu, jež usychají v horkém větru [Ž 103,15n], nebo k plevám před větrem [Ž 1,4; 35,5; 83,14; Iz 40,7; 57,13] „Míti za dědictví v.“ [Př 11,29] = vyjíti na prázdno, nemíti žádného užitku. „Pracovati u v.“ [Kaz 5,16] = pracovati do větru = pracovati bez výsledku. V. tu je obrazem všeho prázdného, klamavého, pomíjitelného. Jb 16,3 mluví v tom smyslu o slovech, v 15,2 o umění povětrném. „Hltati v.“ [Jr 2,24; 14,6] = větřiti pach potravy. „Pásti se větrem a honiti v. východní“ [Oz 12,1] = živiti se marnými nadějemi a honiti se za nedostižitelnými cíli, nebo honiti se za něčím nebezpečným a ničivým [na př. modlářstvím a spojenectvím s pohanskými národy]. „Mluviti u větru“ [1K 14,9] = mluviti do vzduchu, naprázdno. „Ne jako v. rozrážeje“ [1K 9,26] = Ne jako bych bil do vzduchu bez cíle.