Vcházení, vcházeti, vjíti

Vcházení, vcházeti, vjíti. Stč. v-í označuje často místo, kudy se kam vchází, tedy na př. královský nebo jiný vchod do chrámu [1Kr 16,18; Ez 42,9; 43,11]; sloveso v-i může mít vedle obvyklého vejíti někam [Joz 6,1; Př 21,22; Ez 26,10; Abd 1,11.13; Mk 6,56; 7,18n; L 9,34; 22,10] význam pohlavního styku [Gn 6,4; Rt 4,13; 2S 3,7; 12,24; 16,22; Př 2,19; 6,29; Am 2,7]. Důležitý je kultický význam těchto výrazů: o Boží *slávě se praví, že vcházela do domu východní branou [Ez 43,4], oživující Boží duch vešel do suchých kostí [Ez 37,10], truhla Boží vcházela do města [2S 6,16, sr. Ž 24,9; Ez 44,2], anděl Boží vešel k Marii, aby ji slavnostně ujistil Boží milostí [L 1,28]. Lidé vcházejí do svatyně [2Kr 5,18; Ž 5,8; 73,17; 100,4; 118,19; Sk 3,8]. Tohoto slovesa se užívá hlavně o veleknězi a o kněžích, chce-li se označit jejich kultická služba [Ex 28,29n.35; Lv 16,17; Mt 12,4; L 1,9; Žd 9,25; Zj 15,8]. Předpokladem je ovšem kultická čistota, spravedlnost a svatost [Ž 118,20; Iz 26,2, sr. Ez 44,25nn; Zj 21,27; 22,14]. Vejít do školy [synagogy] = zúčastnit se bohoslužebného shromáždění [Mk 1,21; 3,1; L 4,16; Sk 13,14; 14,1; sr. Mk 11,11; 1K 14,23 b; Jk 2,2]. O modlitbě se věřilo, že vstupuje, vchází před obličej Boží [Ž 79,11; 88,3; 119,170]. Pro NZ jsou významné výroky o vejití Izraele do zaslíbené země [Dt 1,8; 6,18; 8,1; 28,6], o vejití do odpočinutí [Ž 95,11, sr. Žd 3,11.18; 4,1nn] a o vejití do největší hlubokosti země jako výrazu naprostého odsouzení [Ž 63,10]. Ostatní obraty jsou pochopitelné ze souvislosti. „V-í i vycházení“ [1S 29,6; 2S 3,25; Iz 37,28] = nynější způsob života i zamýšlené podniky, vůbec jednání člověka povšechně [sr. Nu 27,17; Dt 28,6.19; 31,2; 1S 18,13.16; 1Kr 3,7 a j.]. Bůh zná v-í i vycházení člověka, t. j. sleduje jej po celý jeho život. [sr. Ž 121,8; 139,2]. „V-i ve smlouvu“ [Gn 9,9] = uzavříti smlouvu, „v-i v soud“ [Ž 143,2] = začít se soudit, „v-i ve svár“ [Př 25,8] = začít spor. „Vejíti v pokušení“ [Mt 26,41; L 22,40.46] = upadnouti do pokušení.

V NZ-ě je významný obrat o v-í do *království Božího [do života, v radost Pána], jenž navazuje na SZ výroky o v-í do země zaslíbené. Toto vejití do království Božího je vázáno na určité předpoklady: kdo je nepřijme jako dítě, určitě do něho nevejde [Mk 10,15]. Jen ten, kdo ostříhá přikázání, činí vůli Boží, má hojnější spravedlnost než zákoníci a farizeové, má otevřen přístup do života [Mt 19,17; 7,21; 5,20]. Znamená to ochotu vzdát se všeho, co by mohlo narušovat úplnou oddanost Bohu [Mt 18,8n] a ustavičnou připravenost pro okamžik, kdy království Boží přijde ve své slávě [Mt 25,21nn]. Jednou z největších překážek vejití do království Božího je bohatství a majetek [Mk 10,23] a spoléhání na ně [Mk 10,24]. Není-li člověk dostatečně připraven, může se stát, že bude z království Božího vyloučen, protože neměl ‚svatebního roucha‘ [Mt 22,12]. Ježíš viděl úkol svůj i svých učedníků v tom, že zvali a připravovali posluchače ke vjití do Božího království. Odtud výzva k posluchačům, aby vcházeli těsnou branou [Mt 7,13]. Učedníci měli dokonce vyvinovat spasitelný nátlak na posluchače, aby vešli [L 14,23], neboť mnozí budou jednou usilovat vjíti, ale nebudou moci [L 13,24], protože už bude pozdě. Zákoníkům, židovským theologům doby Ježíšovy, platí dokonce výtka, že nejen sami nevešli do království Božího, ale svým náboženským příkladem zabránili vejíti těm, kteří už už vcházeli [L 11,52].

Evangelista Jan spojuje náboženskomravní přípravu s přípravou svátostní: kdo se nenarodí z vody a z Ducha [označení křtu jako veřejného přiznání ke Kristu a přijetí jeho svrchovanosti nad sebou], nemůže vejíti do království Božího [J 3,5]. To znamená, že vejití do něho je vázáno na prostřednictví Krista, který je dveřmi [J 10,2.9] ke spáse a záchraně.

Podle Sk 14,22 tomuto vejití do království Božího budou předcházet mnohá soužení.

Podle Žd 6,19n; 9,12.24 vešel Kristus tak jako SZ velekněz [Žd 9,25] do nebeské svatyně svatých [sr. L 24,26] jako předchůdce „pro nás“, tak jako dříve vešel do světa, aby přinesl dokonalou oběť Bohu. Ve Zj 3,20 zaslibuje vyvýšený Kristus, že k tomu, kdo uslyší jeho hlas a otevře dveře, vejde a bude s ním večeřeti. Je to obraz úplného a dokonalého smíření s Bohem. Pisatel tu snad myslil převážně na sv. večeři Páně, v níž jako v předjímce okouší člověk plné odpuštění a konečné blaženství.

Ostatní výskyty obou výrazů jsou srozumitelné ze souvislosti.