Království Boží

Království Boží. Základní význam tohoto pojmu je Boží vláda, panování; je to svým původem vlastně jakési abstraktum k větě „Hospodin kraluje“ [Ž 97,1 a j.], kterou je možno přeložit též „Hospodin se ujal vlády“ a po př. i „Hospodin bude kralovat“. K. B. tedy v základu označuje takový stav věcí, v němž Bůh plně a zjevně projevuje svrchovanou moc a autoritu nad člověkem i světem. Protože však podle biblického svědectví Bůh svou královskou vládu uplatňuje tím způsobem, že si uprostřed světa povolává a vede svůj *zvláštní lid a skrze něj ohlašuje své spasení i své soudy nade vším pokolením lidským, může se slovo k. B. státi také označením zvláštní oblasti, jakési říše Boží uprostřed národů, skrze niž Bůh uskutečňuje své plány. Zřetelněji to vyplyne z podrobnějšího výkladu:

1. Království Boží ve Starém Zákoně a v židovství

Výraz k. B. se v SZ doslovně nevyskytuje, zato však obraty jako „Hospodinovo jest k.“ [Ž 22,29 sr. 1Pa 29,11]. Je tím vyjádřena svrchovanost a jedinost Hospodinova v protikladu proti pohanskému ctění mnohých božstev, ale také v kritickém odstupu proti staré orientální představě, že pozemský král je zároveň plnomocným zástupcem, ne-li přímo vtělením božstva, jemuž náleží božská pocta a bezvýhradná poddanost. V protikladu k tomu SZ zdůrazňuje, že jediným králem, který má tuto svrchovanost, je sám Hospodin; to je také smyslem té skutečnosti, že se Hospodinu v SZ často přikládá titul král [1S 12,12; Ž 10,16; 47,3; 74,12; 95,3; 98,6; 145,1; Iz 6,5; 33,22; Jr 10,10; Sof 3,15; Za 14,9 a j.]. Stejný smysl mají výpovědi, že Hospodin kraluje nebo bude kralovati [Ex 15,18; Ž 9,8; 47,9; 93,1; 96,10; 97,1; 99,1; 146,10; Iz 24,23; 52,7; Mi 4,7].

Starozákonní svědkové kladou takový důraz na to, že Hospodin jest jediným vskutku svrchovaným králem, že jest jim vážnou otázkou, zda v lidu Hospodinově, v Izraeli, má vůbec nějaké oprávnění instituce pozemského království. To je smyslem známého vypravování, že Samuel přijal přání lidu míti krále s velkými výhradami a výstrahami [1S 8,4-22], to je také připomínáno nejedním výrokem pozdějších proroků [sr. zejména Oz 3,4; 9,15-17; 10,5n; 13,10-11]. Jestliže přesto může král najít své místo v lidu Hospodinově, je to možné jen za toho předpokladu, že přijme na sebe závazky smlouvy, že se podřídí jeho zákonu, bude jednati jako služebník Hospodinův a že se jeho srdce nebude pozdvihovati nad bratří jeho [Dt 17,14-20 sr. 1S 10,25]. Projevovalo se to i tím, že král neměl svémocně a libovolně vykonávati kultické úkony [1S 13,9-14] a že měl poslušně naslouchati hlasům proroků, kteří jej napomínali při jeho uchýlení od cesty smlouvy a zákona [2S 12 sr. i 1Kr 21 a j.]. Králů, kteří by plnili tyto předpoklady, bylo ovšem málo; podle podání SZ byl tu však jeden král, který při všech svých nezamlčovaných hříších byl poddán Hospodinu a byl tedy králem podle jeho srdce [1S 13,14]. Tento král, *David vzorem a mírou všech budoucích králů, návrat Davidův nebo příchod jeho pravého potomka, který bude jako on, stal se vyjádřením naděje v dobách zřetelného odvrácení soudobých králů od cest Hospodinových i v dobách neštěstí a ponížení Izraele.

Zaslíbení pravého Davidovce, pravého krále Izraele podle vůle Hospodinovy se tak stalo významnou složkou *eschatologického. výhledu starozákonního: sr. Am 9,11; Iz 11,1nn; Jr 23,5n; Ez 17,22nn; 34,23nn; 37,24nn. Tato očekávaná budoucí postava bude pravým Pomazaným Hospodinovým, který zřídí království podle jeho vůle: tu je kořen *mesiášské naděje [sr. *Kristus *Mesiáš.] V SZ ovšem není ještě plně dojasněno, v jakém poměru je toto království pravého Davidovce, pravého Pomazaného k svrchované a konečné vládě Hospodina samého; u některých proroků a jiných spisů SZ [na př. u Oz] je eschatologická naděje, aniž je zřetelně přítomna představa mesiášského krále. Podobně Dn 2,44; 7,18 mluví o k. B., aniž tu je jasné zmínky o postavě zvláštního Pomazaného Hospodinova. Knihy Paralipomenon, zdá se, tuto otázku řeší thesí, že v království Hospodinově a na jeho trůně panuje legitimní Davidovec [1Pa 17,14; 28,5; 29,23; 2Pa 9,8].

Tak se postupně krystalisoval pojem k. B. jakožto souhrnného označení nového stavu věcí, v němž Hospodin vysvobodí svůj lid, dá mu nový řád, ano: v němž promění i řád vesmírný a přivede nové nebe a novou zemi [Iz 65,17; sr. Am 9,13; Iz 7,15.22; 11,6-9, kde jsou některé rysy očekávání návratu ráje, dále sr. Iz 2,4; Mi 4,3; Oz 2,18; Za 9,10, kde je od budoucího pravého vladaře očekáváno zjednání pokoje mezi lidmi, ano i v samém řádu kosmickém]. K. B. se tak stává ústředním výrazem veškeré eschatologické naděje, označením nového věku nejen dějinného, nýbrž i vesmírného, nového, definitivního kroku v dějích Božích s lidmi, konečného stavu plného spasení a pokoje, přemožení všech a všeho, co se brání a překáží plné vládě Boží. V tomto plně eschatologickém smyslu je představy k. Hospodinova užito na př. v knize Danielově [2,44; 3,33; kap. 7, zejména v. 18.].

Na toto eschatologické vyústění SZ zvěsti o pravém království Hospodinově navazuje pozdější židovství, zejména také židovství doby NZ. Jak v apokalyptickém, tak v rabínském [zákonickém] typu židovství jsou doklady toho, že pojem k. B. je označením plnosti vykupitelské skutečnosti, budoucího definitivního nového věku, i když ovšem rabíni zdůrazňovali, že věrný Izraelec už nyní na sebe může a má bráti „jho k. B.“ tím, že věrně zachovává Zákon. Nevyjadřujeme se arci zcela přesně, když zde mluvíme o k. Božím: poexilní židovstvo vykládalo 3. přikázání v tom smyslu, že vůbec nevyslovovalo slovo Bůh [tím méně jméno Jahve, Hospodin!], aby se nevyskytla možnost bráti toto jméno nadarmo. Místo slova Bůh užívali rozličných náhradních názvů [Jméno, Moc, Příbytek a pod.], z nichž velkého rozšíření nabylo slovo Nebesa. Místo o k. B. se tedy mluvilo o království Nebes čili nebeském; obsahového, významového rozdílu tu však není. – Ani v poexilním židovství nebylo ještě zcela jasné, jaké místo a jakou úlohu má v budoucím k. B. [po př. k. Nebes] mít postava Pomazaného Páně, Mesiáše, i když tato postava je leckdy dosti zdůrazňována [zejména také v podobě očekávání *syna člověka].

2. Království Boží v Novém Zákoně

I zběžný pohled do prvních tří [synoptických] evangelií ukáže, že pojem k. B. se zde vyskytuje velice často a má zřejmě veliký význam. Přitom evangelium Mk a L užívá veskrze výrazu k. B., kdežto Mt až na několik výjimek [12,28; 19, 24; 21,31.43] mluví o k. nebeském, při čemž se často výroky jinak úplně shodné liší jen tím, že Mk a L užívají slova k. B., kdežto Mt k. nebeské. Nejpřirozenějším vysvětlením tohoto rozdílu jest, že Mt doslova přeložil aramejská slova, jimiž Ježíš označoval skutečnost k. B., vyhýbaje se po židovském způsobu slovu Bůh, kdežto Mk a L překládali podle smyslu, aby slovu mohli správně rozumět řecky mluvící čtenáři, kteří neznali židovský obyčej nahrazovati slovo Bůh zákrytnými výrazy. Hledat mezi výrazem k. B. a k. nebeské nějaký obsahový, theologický rozdíl je proto málo odůvodněné, ač zatím nedovedeme vysvětlit, proč Mt na čtyřech místech užil výrazu k. Boží.

Je zřejmé, že pojmu k. B. [k. neb.] užívá Ježíš způsobem podmíněným židovským podáním: označuje jím skutečnost plné vykupitelské vlády Boží, očekávanou v budoucnosti, tedy eschatologický nový věk, v němž bude přemoženo všecko, co se Bohu protiví, všechno zlo i hřích, a nastolena vláda pokoje s Bohem, veskrze obnovený a věčný život. Proto Ježíš mluvívá o k. B. v budoucím čase [Mt 8,11, sr. 5,4-9; Mk 14,25], jako o cíli, do něhož se v budoucnosti vejde [Mt 5,20], a spojuje je těsně se „skonáním věku“ [Mt 13,39.40.49; 24,3] a se vzkříšením z mrtvých [Mk 12,25]. Tato konečná, eschatologická skutečnost k. B. je ovšem určena pro tuto zemi a pro všechny její obyvatele, není to pouze nějaká pomyslná, ideová oblast; proto Ježíš může naději k. B. vyjádřit také slovy o zdědění země [Mt 5,5]. Příchod k. B. nelze nijak uspíšit nebo vynutit [Mk 4,28], ano ani vypočítat [Mk 13,32; sr. odmítnutí „znamení“ Mt 16,1-4; L 17,20-24]. Je zcela v ruce Boží, a proto za nelze jen prosit [Mt 6,10] a je toužebně a bděle, avšak bez výpočtů očekávat [Mk 13,34n; L 12,36n; všechna podobenství Mt 25!]. K. B. je tedy skutečností eschatologickou, t. j. budoucí. Je však příznačné pro zvěst evangelií, že tato budoucnost je bezprostředně blízká. Podle Mt 3,2 vystoupil Jan Křtitel a podle Mk 1,15; Mt 4,17 sám Ježíš s tou základní zvěstí, že se k. B. přiblížilo. Je docela blízko, přede dveřmi [Mk 13,29, sr. Mk 9,1], a tato blízkost je tak naléhavá, že se tím nově osvětluje, ano mění celá situace člověka: odsud se podává základní příkaz činit pokání [Mk 1,15]. Ano – a tu jsme u nejvlastnější osobitosti zvěsti Ježíšovy – k. B. je tak blízko, že už zasahuje do přítomnosti a prosazuje v ní svou moc. Ježíš může říci, že k. B. je „mezi vámi“ [L 17,20], a i jinak o něm může mluvit jako o skutečnosti nějak přítomné [Mt 11,12; mnoho podobenství i jiných výroků Ježíšových je řečeno bez jednoznačného určení časového a tak, že mohou být chápány i o přítomnosti k. B.]. Jak tomu rozumět, je patrno z Mk 3,22-27 a zejména z Mt 12,24-29 [zvl. v. 28!]: zásah k. Božího, tedy jeho přítomnost vidí Ježíš v tom, že v jeho mocných činech je zdolávána říše Belzebubova, protiklad k. B. Přiblížení, ano vlom k. B. je tedy dán dílem Ježíšovým. Na otázku, jak tomu rozumět, je jedinou uspokojivou odpovědí: Ježíš si byl vědom, že je skrytě, ale reálně pravým *Mesiášem osobou a dílem je nositelem k. B. Toto jeho dílo ještě není dovršeno – ještě nezemřel a nevstal – ale už započalo, a proto se ve skrytosti, ale skutečně přiblížilo, ano do našeho věku prolomilo k. B. Lze mluvit o skryté přítomnosti k. B., jež je tajemstvím přístupným jen poslušné víře: to je základní smysl podobenství, shromážděných Mk 4 a Mt 13. Toto „tajemství k. B.“ [Mk 4,11] nerozlučně souvisí s tajemstvím Ježíšovy osoby, s jeho skrytým mesiášstvím, které může býti odhaleno jen aktem vyznávající víry [Mk 8,27nn]. Jinak lze říci: ve zvěsti evangelií bylo veškeré eschatologické očekávání rozhodně a důsledně soustředěno do osoby Mesiáše, který je nositelem a Pánem k. B.; byla tak odstraněna ona neurčitost stran úlohy Mesiášovy v k. B., která je příznačná pro židovství. Tím pak, že Mesiáš je osobně totožný s Ježíšem, jdoucím po této zemi cestou ponížení a utrpení, je eschatologické očekávání k. B. zároveň také aktualisováno, zpřítomněno. Ježíš Kristus [přiměřeněji řečeno: Mesiáš Ježíš] však není ještě u konce své cesty: ještě nezemřel a nevstal, ještě nepřišel v slávě a moci. Proto k. B. ve své plnosti nepřestává být budoucí, nepřestává být předmětem naděje, touhy a modlitebné prosby. V tomto stavu věcí je založena ona zvláštní dvojitost evangelijních výpovědí: k. B. je zároveň přítomné i budoucí; je jistotou i předmětem touhy a naděje, je darem i závazkem. Žádný z obou pólů nelze škrtnout, nemá-li být zvěst evangelií podstatně skreslena.

Jasné postižení této základní povahy zvěsti o k. B. je jakoby klíčem k správnému pochopení důležitých stránek N. Z-a. Porozumíme odsud mnohým podobenstvím Ježíšovým [na př. podobenství o zrnu hořčičném Mk 4,30-32 chce dáti ujištění, že k. B. docela jistě zvítězí, ano, že už nyní mocně působí, i když je navenek nepatrné a neznatelné: je přítomno v prosté, tak velice pozemské, bezmocné, trpící postavě Ježíšově!]; na tomto základě také porozumíme některým dalším stránkám evangelijního pojetí k. B. Základní skutečností, jíž k. B. zasahuje do přítomnosti, nejsou jen mocné skutky Ježíšova uzdravování, nýbrž i jeho pravomoc odpouštěti hříchy, a obé spolu nerozlučně souvisí [Mk 2,1-12; o odpuštění a odpouštění hříchů sr. Mt 6,12.14; 18,21nn; L 7,47nn]. Blízkost, ano přítomnost k. B. ukládá člověku zcela nové závazky, nebývale přísné, a přece ve světle moci k. B. samozřejmé – to je smysl zejména velké části kázání na hoře [Mt 5-7]. Přiblížení a příchod k. B. v osobě a díle Ježíšově znamená totiž pro nás Boží dar, jeho milost, nezávislou na žádných lidských podmínkách, zároveň je však také základním závazkem celého našeho života.

Ostatní NZ spisy užívají slova k. B. poměrně zřídka: vyskytuje se 10x v listech Pavlových, 4x ve Sk a dvakrát ve čtvrtém evangeliu [J 3,3.5]. Souvisí to s tím, že prvotní církev vychází z jistoty, že základní vykupitelská, eschatologická skutečnost se stala skutkem v kříži a vzkříšení Ježíše Krista: přítomný pól tu byl ještě mocněji zdůrazněn než ve zvěsti pozemského Ježíše. Proto výrazu k. B., který je od původu přece jen budoucnostní, bylo méně často užíváno. Eschatologický, budoucnostní obzor se však neztratil. I Pavel mluví o k. B. jako o konečném cíli cesty víry, nejen podle Sk 14,22; 19,8; 28,23, nýbrž i ve svých listech, V nich se 1K 6,9n; 15,50; Ga 5,21; Ef 5,5; 1Te 2,12; 2Te 1,5 zřetelně o k. B. mluví jako o skutečnosti budoucí, kdežto Ř 14,17; 1K 4,20 se spíše vystihuje ráz k. B., jeho „kvalita“ bez zřetele na časové zařazení. Podle Ko 4,11 je k. B. konečným cílem veškeré apoštolovy práce. Zajímavé je, že podle Ko 1,13 [sr. Ef 5,5] se zdá, jako by Pavel rozlišoval mezi k. B. a královstvím Synovým, Kristovým; potvrzovalo by se to i 1K 15,24, kde je řečeno, že na konci dnů Kristus odevzdá království Bohu a Otci. Podle těchto náznaků nikoli docela jednoznačných by k. B. u Pavla označovalo konečný cíl cest Božích, konečnou dokonalost, plnost věčnosti, kdežto království Kristovo přípravný a předběžný stupeň mezi jeho vzkříšením a druhým příchodem, po př. koncem věků. Tato myšlenka snad nějak navazovala na židovské představy, podle nichž království Mesiášovo není ještě posledním stupněm Božího spasitelného jednání. Do království Kristova v tomto užším smyslu nepochybně patří zejména *církev, kteří jsou už v této pozemskosti a časnosti dědici k. B. na základě své poslušné víry v Ježíše Krista, jíž jsou vštípeni v jeho tělo. Rozlišení k. B. a k. Kristova pomůže tedy vysvětlit poměr k. B. a církve; obě skutečnosti jsou jistě v těsném vzájemném vztahu, ale nejsou totožné, nýbrž jsou v poměru očekávání a naplnění.

Čtvrtý evangelista, jak už bylo upozorněno, užívá slova k. B. jen dvakrát v těsné blízkosti [3,3.5]. Označuje tím eschatologickou, budoucí, věčnou skutečnost, kterou jinak raději nazývá *životem věčným. Přesto však i J ve velmi důležitém oddíle vystihuje tuto spasitelnou skutečnost pojmem království. Ježíš je nejvyšší radou židovskou u Piláta obžalován [J 18,33-35] a nakonec pod nátlakem [19,12] i odsouzen [19,14-16.19] jako „král židovský“, t. j. jako uchazeč o pozemský trůn Izraele a tedy jako nepřítel politické svrchovanosti římských césarů. Na toto obvinění však Ježíš odpoví způsobem, jímž zřetelně odmítne pomyšlení na pozemskou vládu, vybojovanou ozbrojenou mocí, zároveň se však přizná k ná roku královskému. Jeho královská hodnost a autorita má arci zcela jiný původ i ráz: není z tohoto světa, nýbrž přímo od Boha, a neuplatňuje se vnější mocí, nýbrž je vládou pravdy, která si vnitřně podmaňuje ty, jimž je dáno slyšet jeho hlas [18,36-37]. Skutečnost, kterou Ježíš přináší, je tedy protějškem všech skutečností a říší pozemských – je to k. B. jakožto souhrn eschatologického spasení nového věku. – V ostatních spisech NZ se toto slovo doslova nevyskytuje, což však neznamená, že se v nich zapomíná na eschatologický obzor křesťanské víry. V epištole Žd je tento obzor většinou chápán jako oblast věčných neviditelných skutečností, přitom však se nezapomíná na budoucí věk [6,5; 9,26], a cíl našich nadějí se nazývá neotřesitelným Královstvím [12,28]. V knize Zj se pak na budoucí, eschatologické dovršení klade zcela zvláštní důraz; vyjadřuje se často pojmem království Kristova neboli Beránkova [Zj 5,10; 11,15; 12,10; 19,6.16; 20,4.6 a j.]. V této poslední knize biblické se tedy znovu ukazuje, jak ústřední místo má v biblické zvěsti pojem království Božího, království Kristova.