Eschatologie

Eschatologie je ono odvětví biblického učení, jež se zabývá t. zv. posledními [řecky eschata] věcmi člověka i světa, tedy skončením tohoto *věku, dnem soudu, druhým *příchodem Kristovým, *zmrtvýchvstáním, *tisíciletým královstvím a *věčným životem.

1. Starý Zákon

Starý Zákon je naplněn myšlenkou, že Bůh je „první a poslední“ [Iz 48,12n], který stojí nejen na počátku světa, ale i na konci věku, kdy stvoří nové nebe a novou zemi [Iz 65,17]. Souvisí to s pojetím živého, činorodého, jednajícího Boha [1S 17,26.36; 2Kr 19,4.16; Jr 10,10 a j.], jenž si podrobí všecko, i smrt [Iz 25,7nn; 26,19]. On je Pánem dějin, takže celý SZ hledí k budoucnosti, od níž očekává zničující soud nad Izraelem, bezbožnými národy a bezbožným lidstvem [*Den Hospodinův], ale také spásu a znovuzřízení světa.

V tomto znovuzřízení světa hrají hlavní úlohu přicházející kralování Boží nad Izraelem [Oz 2,16n; 14,2-7; Iz 1,25nn; 28,16n; 2,13; 4,7; Sof 3,12-15; Jr 31,31nn; Iz 52,7; 41,21; 43,15], přicházející kralování Boží nad národy světa [Gn 12,3; Iz 2,1-4; Mi 4,1-4; Ab 2,14; Jr 16,19-21; Iz 45,23; 49,7; 55,5n], *mesiáš [Iz 9,1-6; 42,1-7; 43,10; 48,16; 49,1-6; 50,4-9; 51,14-16; 52,13-53,12] a obnovení *ráje [Iz 11,9; 65,25 a j.], věčný život [Za 8,4; Iz 65,20; 25,7n; Dn 12,2; Kaz 12,7] a zmrtvýchvstání [Ž 22,29n; Iz 26,19; Dn 12,2n; Ez 37]. I když o některých z těchto prvků máme v SZ jen náznaky [zvl. o zmrtvýchvstání], přece tu jsou [Iz 26,21], takže NZ mohl na ně navázat a je dále rozvíjet ze skutečnosti, jež se zjevila v Ježíši Kristu.

SZ eschatologie je jedinečným zjevem v dějinách světových náboženství. Jen zoroastrismus má něco podobného, ale SZ proroci jsou rozhodně starší. Pod vlivem babylonského náboženství a zoroastrismu se ovšem dostaly do pozdní [od 5.-2. stol.] židovské e. [zvláště mimobiblické] různé spekulace, ale ty zůstaly jen na okraji základního pojetí: Bůh jako Pán světa a dějin přivede svět k určitému cíli a nic mu tyto cíle nepřekazí.

2. Nový Zákon

NZ začíná Ježíšovou zvěstí o blízkosti *království Božího [Mk 1,15; Mt 4,17; sr. 10,7; L 10,9-11], jež má nejen u Ježíše, ale v celém NZ základní a ústřední význam. Království Boží je skutečností přicházející, budoucí, eschatologickou, která má přijít na tuto zem, až bude přemoženo panství satanovo a všeho toho, co je s tímto panstvím spojeno [utrpení, nemoci, zlo, hřích a smrt]. Ale u Ježíše je království Boží také něco už přítomného [L 17,20-21; Mt 13,24-30.44-50], co zasahuje už do přítomnosti, takže panství satanovo je už nyní lámáno [L 10,18; Mk 3,22-27]. To, co Izrael čekal od budoucnosti, je tedy už předjímáno [anticipováno], aktualisováno, v nějaké podobě uskutečňováno. Zvláště divy Ježíšovy jsou dokladem toho, že království Boží už nějak přišlo [Mt 12,28; sr. Iz 35,5n; 61,1]. Ježíš byl přesvědčen, že v něm se prolomila do tohoto světa nová objektivní realita, nový řád mezi Bohem a lidmi, který přináší novou spravedlnost [Mt 10,37; 5,20; 6,23; 20,25-28; 5,1-8]. Plné odhalení a prosazení tohoto řádu je však věcí budoucnosti [Mt 22,2n; 8,11; 25,6-13]. Eschatologické očekávání v jistém smyslu má dva póly, je jakoby zdvojeno: v Kristu bylo království Boží zaktualisováno, v něm se do tohoto času zcela konkrétně prolomila ta skutečnost, kterou tradiční e. očekávala od budoucnosti [přítomná stránka království Božího], ale plný triumf Kristův teprve přijde [budoucí stránka království Božího] a bude zahájen soudem [Mt 22,8n; 24,14; 28,19; L 21,6-36; Mt 10,15; 11,22n; 12,36; 24,31; 25].

Apoštolové vycházejí ve své zvěsti od zmrtvýchvstání Páně, jímž Kristus jako „mesiášský vladař vchází do svého království a dosedá na jeho trůn“ [J. B. Souček]. Zmrtvýchvstání Kristovo je průlomem, jímž vcházejí všecky síly království Božího do tohoto světa [„moci věku budoucího“ Žd 6,5]. I zmrtvýchvstání je tedy v jistém smyslu skutečností eschatologickou, jež odkazuje k budoucímu dokonání, k [druhému] příchodu Kristovu v slávě, „kdy bude přemožen a odstraněn starý věk a nastolena vítězná, ničím nerušená vláda nového věku, v němž bude sláva Vzkříšeného manifestována celému světu“ [Sk 1,11; 3,21; 1Te 1,10; 4,15; 5,23; 1K 1,7.8; F 3,20; 1Pt 4,7; Jk 5,8; Žd 10,37; 1J 2,18; Zj 1,7; 19,15n]. Pohyb k tomuto budoucímu dovršení začal vtělením Kristovým a vším, co s ním souvisí [odpuštění hříchů, nová spravedlnost, dary Ducha sv.]. Tato aktualisovaná a přitom dvoupólová eschatologie je jakoby rámcem a perspektivní sítí celého NZ bohosloví, zvl. však theologie Pavlovy. I Pavel žije představou dvou věků: tohoto světa, tohoto věku zlého [Ř 12,2; 1K 1,20; 2,6.8; 3,18; 2K 4,4; Ga 1,4; 1K 15,24-28; Ko 1,16] a věku budoucího, nového stvoření, příchodu Páně [2K 5,17; Ga 6,15]. Ale už do tohoto světa vstoupil Ježíš Kristus, takže je možno „býti v Kristu“ [Ř 8,1n; 1K 1,30; 2K 5,4; Ga 3,26.28 a j.] a přijmouti závdavek [„prvotiny“] Ducha svatého [Ř 8,23; 2K 1,22; 5,5]. Pro Pavla je království Kristovo, zahájené vzkříšením a oslavením Ježíše Krista a jeho přítomností v Duchu, slovu, svátosti, církvi [Ko 1,13], něco předběžného vůči definitivnímu království Božímu [J. B. Souček], v němž Syn odevzdá vládu Otci, aby Bůh byl všecko ve všem [1K 15,24.28].

V Janovském okruhu na rozdíl od Pavla stojí v popředí dějinný Ježíš [ne zmrtvýchvstalý Pán], ač tento dějinný Ježíš je nerozlučně spjat se zmrtvýchvstalým jako Kristus, Syn Boží, který vstoupil do světa [preexistentní Slovo se stalo tělem J 8,58; 17,5; 1,14; 3,31n; 1J 4,2]. V něm přišlo slovo života [1J 1,1; 4,1-6; 5,1-8] a s ním i nový věk. To, co tento vtělený Kristus dává, je věčný život [J 17,3], jehož jsou věřící účastni již nyní jako v předjímce slávy, jež na ně ještě čeká. Eschatologické hledisko je v tomto okruhu patrno zvláště na dvojinách: život a smrt [J 17,3; 1J 5,12], světlo a tma [J 1,5; 12,35], pravda a lež [J 14,6; 18,37], láska a nenávist [J 15,9n; 13,34n; 3,16; 1J 4,9], jež jsou veličinami světa přítomného i budoucího. Ježíš Kristus je život, světlo, pravda a láska v e. smyslu. Proto je průlomem „posledního“ času do času „nynějšího“. V Ježíši Kristu je všecko to věřícímu už nyní přístupno [J 10,10; 1J 3,14n]. Janovské spisy velice zdůrazňují přítomnostní stránku spasitelného dění v Ježíši Kristu, ale nevylučují přitom stránku budoucnostní: Kristus znovu přijde [J 14,3; 1J 2,28]. Znamením blízkosti jeho příchodu budou falešní proroci a Antikrist [1J 2,18.23; 4,1.3]. Kristus vzkřísí své věrné k trvalému věčnému životu [J 11,25; 5,28n; 6,39n. 44.54] a uvede do nebeské blaženosti [1J 2,17; J 14,19-20; 12,26; 17,24; 2J 1,8; 1J 3,2n].

V Žd se s rozlišením přítomného a budoucího věku spojuje rozlišení tohoto [pozemského] a svrchního [nebeského] světa [náznaky jsou už Ga 4,26; Ko 3,1n; F 3,20]. Tyto prostorové představy odpovídají alexandrinskému a vůbec řeckému pojetí světa, rozdílnému od SZ spíše časového myšlení. Obé je tu spojeno: Kristus je veleknězem budoucích hodnot [9,11], jež jsou shůry. Sedí na pravici Boží [1,5-13]. Před koncem tohoto věku Bůh pohne ještě jednou nebem a zemí [12,26n] a bude soudit [10,30n] dřív než přijde Kristus sám ke spáse těm, kteří ho očekávají [9,27n; 10,37].

Podle 1Pt 1,5 je v nebi uchováno věřícímu dědictví, jež se zjeví v konečném času, kdy nastane soud [1,17; 2,23; 4,5], nejprve ovšem u domu [církve] Božího [4,16.17n]; i zde jsou tedy časové a prostorové představy sloučeny v jednotu.

Zj je celé pod vlivem židovské e. Mluví o přítomném soudu nad církvemi [2,5.16; 3,3.20], jenž se vyvrcholí viditelným soudem, stojícím přede dveřmi [3,11; 22,12.20; 14,14-16n; 16,14; 19,9-21]. Pak nastane první vzkříšení. Mučedníci vstanou z mrtvých, stanou se kněžími Božími [sr. Iz 61,6] a budou kralovat s Kristem tisíc let [20,1-6]. Pak bude uvolněn satan a spolu s *Gogem a *Magogem [sr. Ez 38,2; 39,15] učiní poslední pokus o zničení království Kristova. Ale budou uvrženi do ohnivého moře [20,10]. Konečné všeobecné vzkříšení nastane po zničení satana. Země pomine [20,11; sr. 21,1], nastane poslední soud [21,8; 20,14] s druhou smrtí [20,14; 21,8], smrtí duše. Přijde nové nebe, nová země s novým Jerusalemem [21,1.5.10-21].

Podobné myšlenky máme v 2Pt [2,9; 3, 7.10.12]. Bůh ovšem shovívá se svým soudem, protože chce, aby všichni dospěli k pokání [3,9]. Také u Ju a Jk se ozývají podobné tóny.

Přehlédneme-li celý NZ, pak vidíme tyto hlavní rysy e.: Nebeský svět vstoupil do dějin v Ježíši Kristu, jenž je tvůrčím počátkem dalších událostí, z nichž poslední bude zmrtvýchvstání, soud a nový svět [sr. 1K 15,38-44; 1Te 4,13-18; Ř 8,21].