Přicházeti, příchod, přijíti

Přicházeti, příchod, přijíti. Vedle obvyklého významu ve smyslu „přibližovati se a dojíti“ mají tyto výrazy, jimiž Kral. ve SZ překládají víc než 40 hebr. slov, také význam kulticko-náboženský. Už v antických modlitebních textech se prosí o příchod božstva a mluví se o tom, že božstvo přišlo [zjevilo se]. Ve SZ přichází věřící do svatyně, chrámu, aby se skláněl před Hospodinem nebo aby obětoval [1S 16,2.5; 1Kr 8,42; Ž 65,3; 86,9; Iz 1,12; Ag 2,8; Za 8,20n; 14,17]; také Hospodin nebo jeho hlas nebo Duch přichází k lidem [Ex 20,24; Dt 33,2; 1S 4,7; Ž 29,4; 101,2; Iz 50,2] buď ve snu [Gn 31,24] nebo v mimořádných úkazech přírodních [Ex 20,20] nebo jinak [Nu 22,9; Sd 15,14; 1S 4,7; 16,16]. Hlavní pozornost SZ-a je však soustředěna na eschatologický příchod Boží, jeho světla [Iz 60,1], jeho vykoupení [Iz 35,4; 59,20], jeho soudu [Iz 3,14]. zvláště však jeho Mesiáše [Iz 59,20; Dn 7,13; Za 9,9], který se bere [= přichází] ve jménu Hospodinovu [Ž 118,26]. S tímto příchodem Božím a Mesiášovým souvisí i příchod rozhodujících posledních dnů, dne Hospodinova [Iz 13,9; 35,4; 40,10; 66,15; Oz 9,7; Ez 21,29; Mal 4,1.5].

Tato naděje, že Bůh, Mesiáš, jeho den anebo jeho království přijdou, byla obzvláště živá v době NZ. Podle lidového očekávání před příchodem Mesiášovým vystoupí Eliáš [Mt 11,14; 17,10.12; 27,49; Mk 9,11n; základem je tu Mal 4,5-6], a formule „ten, který přijíti má“ byla označením Mesiáše [Mt 11,3; L 7,19n; sr. Mt 21,9; L 19,38]. Samaritánka pak očekává, že Mesiáš přinese i zjevení o pravém kultu [J 4,25]. Ježíš sebe sama označuje jako toho, který přišel, a Jana Křtitele prohlásil za Eliáše. [Podle evangelisty Jana má Křtitel sám toto vědomí: J 1,7.15.27.31], Všude tam, kde Ježíš praví, že přišel, aby kázal [Mk 1,38], volal hříšníky k pokání [Mk 2,17; L 5,32], naplnil Zákon a Proroky [Mt 5,17], pustil oheň na zemi [L 12,49], způsobil rozdělení mezi lidmi [Mt 10,34nn; L 12,51nn], prosvítá jeho mesiášský nárok a vědomí božského poslání. Zvláště evangelium Janovo je toho plné: Ježíš ví, že nepřišel sám od sebe [J 7,28; 8,42], nýbrž ve jménu Otce [J 5,43], ví, odkud přišel a kam jde [J 8,14], ví, že přišel, aby svědectví vydal pravdě [J 18,37], jako světlo, aby ten, kdo v něho věří, nezůstal ve tmě [J 12,46], ale měl život a hojnost [J 10,10]; přišel ne aby soudil svět, ale aby jej spasil [J 12,47]. Přesto však jeho příchod je soudem pro ty, kdo se postaví proti němu [J 3,19; 9,39]. Mesiášské vědomí poslání od Boha prosvítá i tam, kde Ježíš mluví o tom, že „přijde, jde, přišla hodina“ [J 2,4; 4,21.23; 5,25; 7,30; 8,20; 12,23; 13,1; 17,1]. Jde o čas, který v svém spasitelném plánu ustanovil Bůh pro toho, kterého poslal. Ale i tam, kde Ježíš mluví o sobě nepřímo jako o Synu člověka, jasně prosvítá jeho mesiášský nárok. Syn člověka přišel, aby hledal a spasil zahynulé [Mt 18,11; L 9,56; 19,10; sr. Ef 2,17; 1Tm 1,15], aby sloužil a dal život svůj mzdu na vykoupení za mnohé [Mt 20,28; Mk 10,45]. Démoni ovšem jsou si vědomi toho, že přišel zhubit jejich moc [Mt 8,29; Mk 1,24; L 4,34]. Tím, že Ježíš přišel na tento svět, přišlo i království Boží a je mezi lidmi [L 11,20n], ovšem jen jako v předjímce, nikoli v plnosti.

Ale právě proto má rozhodující význam, aby lidé ve víře přicházeli k Ježíši Kristu, do úzkého styku s ním. Je příznačné, že toto přicházení k Ježíši Kristu je v NZ vypravování obyčejně spojeno s projevem nejhlubší úcty [Mt 8,2; sr. 9,18; 14,33; 15,25; Mk 5,33]. Ježíš sám zve k sobě [Mt 11,28; J 6,35; 7,37], a kdo k němu přijde, nebude odmítnut [J 6,37]. Přijít k němu znamená ovšem stát se jeho učedníkem se všemi důsledky, jež jsou s tím spojeny [Mt 16,24; Mk 8,34; L 6,47; 9,23; sr. 14,27]. Ne každý je ochoten je přijmout [Mt 22,3; L 14,20; J 3,19n; 5,40]. Evangelista Jan vyzdvihuje z Ježíšových výroků ty, jež ukazují, že příchod k němu patří do oblasti Božího vyvolení. Jen ten, kdo je vyučen od Boha, jde ke Kristu [J 6,45.65], nepřijde na soud [J 5,24] a vyznává, že Kristus je ten, „kterýž měl přijíti na svět“ [J 11,27].

Přese všecku jistotu, že v Ježíši Kristu přišel Mesiáš, Syn Boží v těle [1J 4,2; 2J 1,7; sr. 1J 5,6], a s ním i království Boží [Mk 11,10], hledí NZ do budoucnosti, kdy Mesiáš a království Boží přijdou v moci [Mk 9,1]. Už rabíni v době Ježíšově znali dvě možnosti mesiášského příchodu: v nízkosti a v moci. Mluvili také o zjevení království Božího, jež až dosud zůstává skryto. I Ježíš učí své učedníky modliti se za příchod království Božího [Mt 6,10; L 11,2] a slibuje, že ten, kdo pro něj a pro evangelium „nyní v tomto času“ opustil všecko, vezme stokrát více „v budoucím věku“ [Mk 10,30; L 18,30]. Budoucí věk a království Boží, za jehož příchod se učedníci modlí, jsou souznačné pojmy. V tomto budoucím království Božím Ježíš bude slaviti se svými učedníky novou Večeři [L 22,18], jejíž předjímkou byla Poslední večeře na této zemi a přicházení zmrtvýchvstalého Krista mezi učedníky [J 20,19.26; 21,13]. Příchod tohoto království totiž spadá v jedno s novým příchodem Syna člověka [Mt 16,27; 24,30; 25,31; 26,64; sr. L 23,42; Sk 1,11; Zj 1,7], který však je nevypočitatelný [Mt 24,3.42nn; Mk 13,36 sr. L 17,22; Zj 16,15]. Předcházeti jej však bude kázání evangelia po všem světě [Mt 24,14], vystoupení a příchod falešných proroků [Mt 24,5], Antikrista [1J 2,18; 4,3] a mnohá utrpení [Mt 9,15; L 23,29; Zj 3,10; 7,14; sr. Sk 2,20]. Bude to příchod Boží a Kristův k poslednímu soudu [Mt 21,40; 25,19nn.31-46; L 13,6nn; 1J 2,28; Zj 11,18; 14,7.15; 18,10], ale také ke svatbě Beránkově [Zj 19,7, sr. L 22,18]. Při tom dojde k překvapující skutečnosti, že mnozí od východu i od západu přijdou stoliti v království nebeském, zatím co mnozí „synové království“ budou vyloučeni [Mt 8,11; L 13,29]. Zvláště janovský okruh zaznamenává vlastní výroky Ježíšovy o novém příchodu [J 14,3; 21,22n], předznamenaném příchodem *Utěšitele, Ducha sv. [J 14,16.26]. Právě Duch sv., jenž nahrazuje osobní přítomnost Kristovu, je janovskému okruhu zárukou, že Kristus znovu přijde [J 14,18; Zj 1,4.8; 2,5.16.25; 3,3; 22,20].

Také Pavel, jeho okruh a jeho sbory žijí v očekávání [brzkého] příchodu Kristova v slávě [1K 4,5; 11,26; 1Te 5,2; 2Te 1,10; 2Tm 4,1; sr. Žd 10,37; Sk 2,20; 3,20; 7,52], jejž bude předcházeti hromadné odpadnutí a zjevení syna zatracení [2Te 2,3,8, sr. 2Pt 3,3n.10], ale také spása Izraele [Ř 11,25n]. Jk 5,7 vybízí k trpělivosti „až do příchodu Páně“. „Přijíti k čemu“ ve smyslu dospěti [řecky: katantán = dojíti k cíli] ve Sk 26,7, jež Žilka překládá: „A nyní stojím před soudem pro to, že chovám naději v sliby dané Bohem našim praotcům, naději, k jejímuž uskutečnění dvanáctero našich kmenů doufá dospěti vytrvalou službou Bohu dnem i nocí“. Pavel tu uznává vytrvalé úsilí Židů o dosažení Božích cílů, ví ovšem, že toto jejich úsilí je marné, pokud se nepodrobí Kristu [Ř 10,2n]. Podobný význam má sloveso přijíti ve F 3,11 [Žilka: „abych mohl dospěti ke vzkříšení z mrtvých“], kde Pavel vyslovuje touhu po vzkříšení nikoli jen k soudu, ale k slávě Kristově a tak po účasti na moci vzkříšení Kristova, jež se zatím projevovala pouze účastí v jeho utrpení.