Večeře Páně

Večeře Páně. *Lámati chléb.

1. Přehled a předběžný rozbor novozákonních zpráv

a) Zprávy o poslední večeři

O poslední večeři Ježíšově je ve všech synoptických evangeliích [Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; L 22,15-20] a u Pavla [1K 11,23-25] zpráva v hlavních rysech souhlasná. Uprostřed večeře, která byla jedením *beránka velikonočního [sr. Mk 14,12-16 a paralely], Ježíš rozlomil chléb a podal jej učedníkům se slovy „toto jest tělo mé“. Potom jim podal kalich se slovy, z nichž jsou shodně podány jen nejzákladnější prvky: vztah ke krvi Ježíšově a ke smlouvě [Mt-Mk: „toto jest krev má smlouvy, vylévaná za mnohé“; L-1K: „tento kalich je novou smlouvou v mé krvi“]. Tato základní stavba zprávy je v podrobnostech více nebo méně doplňována a obměňována. Výrok při chlebu je u Mk uveden slovem „vezměte“, u Mt „vezměte, jezte“. V 1K je zase doplněn slovy „kteréž jest za vás“ [L: „kteréž se za vás dává“]. Výrok při kalichu je u Mt doplněn slovy „na odpuštění hříchů“. Důležitým doplňkem je výzva „to čiňte na mou památku“, kterou připojuje L k výroku o chlebě, 1K k oběma výrokům. Nadto pak L přináší ve v. 15-18 úvodní oddíl, v němž Ježíš celý hod výslovně vztahuje na jedné straně k jedení Beránka, na druhé straně k budoucí plnosti království Božího, a v němž se už také mluví o kalichu, jejž Ježíš podal učedníkům, aby jej rozdělili mezi sebou; L mluví tedy o dvojím kalichu. Naproti tomu přinášejí Mt a Mk výrok o pití z vinného kmene v budoucím království Božím teprve na závěr celého oddílku. V 1K se výhled na budoucí dovršení objevuje jen v podobě zmínky „dokud nepřijde“, obsažené teprve ve v. 26.

b) Dvě skupiny svědectví

Je zřejmé, že se tyto zprávy přirozeně rozestupují do dvou skupin. Jednu tvoří Mt a Mk, druhou L a 1K. Literárně nejstarší je zpráva 1K. To ovšem nevylučuje možnost, že některý evangelista, nejspíše Mk, zachytil starší podobu podání, i když psal později než Pavel. Obě skupiny se liší zejména stavbou výroku o kalichu a připojením či nepřipojením výzvy k opakování hodu na památku Páně. To vše se však týká toliko obvyklého znění L. V důležitém rukopise D, patřícím k t. zv. západnímu typu textovému [viz str. 512], zpráva L končí však uprostřed v. 19, takže slova „kteréž se za vás dává“, a výzva k opakování „na památku“ jsou tu vynechány. Někteří badatelé mají za to, že tento t. zv. kratší text L je původní, kdežto v. 19 b-20 že jsou dodatkem, vsunutým do evangelijního textu podle 1K. V tomto případě by zpráva L podávala velmi osobitý a poněkud nezvyklý obraz poslední večeře. V oddílu 15-19a, pojmeme-li jej jako jednotný celek, je velice zdůrazněn výhled na budoucí [eschatologické] dovršení, kdežto smrt Ježíšova se tu jeví spíše jen jako pouhé přechodné utrpení, které bude překonáno radostným příchodem království Božího. Není tu výslovné zmínky o spasitelném významu smrti Ježíšovy. Mimo to se v této podobě podání o poslední večeři mluví dříve o kalichu než o chlebu: stejné pořadí ostatně nalézáme i 1K 10,16. Není však nikterak jisté, že tento kratší text L je vskutku původní. Vše ukazuje k tomu, že verše 15-18 a 19-20 původně tvořily dva menší, poměrně samostatné oddílky, takže 15-19a nelze považovat za zcela jednotný organický celek. Vskutku, v. 19 a, kdyby neměl pokračování v 19b-20, trčel by jaksi do prázdna a byl by vlastně nesrozumitelný. Je proto pravděpodobné, že delší text L je původním zněním, jak vyšlo z ruky evangelistovy. Protože však v tomto „delším textu“ se mluví o dvojím kalichu, působilo to rozpaky pozdějším opisovačům a revisorům textu, kteří byli z bohoslužebného řádu církve zvyklí jen na jeden kalich. Některé rukopisy syrského překladu nesou stopy snahy zbaviti se této odchylky od tradičního rituálu tím, že byla škrtnuta první zmínka o kalichu ve v. 17. Jiný obdobný pokus vedl asi k dnešnímu „kratšímu textu“, kde je s mnohem menší obratností škrtnut druhý kalich. – Ať je tomu jakkoli, jisté je, že se zprávy o poslední večeři shodují jen v nejzákladnějších rysech, že však je obtížné, ne-li nemožné zjistiti podle nich doslovné znění slov Ježíšových. Nepřekvapuje to, povážíme-li, že všecky zprávy o příbězích, činech i výrocích Ježíšových byly dlouho uchovávány toliko ústním podáním. Nadto evangelistům nezáleželo na historickém zpravodajství ve smyslu jakéhosi protokolárního záznamu, nýbrž na tom, aby podali zřetelné svědectví o smyslu a dosahu slov i počinů Páně a aby tak sloužili zvěsti, volající k osobně zavazující víře. Je proto správnější soustřediti se na vystižení tohoto zvěstného záměru jednotlivých typů evangelijního svědectví a nedáti se mást a zdržovat nezodpověditelnou a v posledu nepodstatnou otázkou po přesném doslovném znění slov Ježíšových.

c) Svědectví čtvrtého evangelia

Tato povaha evangelijního svědectví vysvitne zvláště zřetelně při podání čtvrtého evangelisty. I J vypravuje o posledním večeření Ježíšově s učedníky za jeho pozemského života, a dokonce mu věnuje oddíl velice rozsáhlý [kap. 13-17]. Uvádí přitom některé momenty, které i synoptici zařazují do své zprávy o poslední večeři, na př. označení zrádce Jidáše J 13,21-30, sr. Mk 14,18-21. Není tedy pochyby, že chce vypravovati o témž večeru jako Mk 14 a paral. Tím pozoruhodnější je, že se ani slovem nezmiňuje o podání chleba a kalicha. Místo toho vypravuje 13,1-16, jak Ježíš na znamení své vykupitelské lásky umyl svým učedníkům nohy. Ve v. 8 se naznačuje, že tento úkon není pouhým symbolem, nýbrž účinným poskytnutím účasti na vykoupení dobytém Ježíšem, že tedy má jakousi svátostnou povahu. Je tu ještě jedna významná odchylka od synoptiků: podle J poslední večeře není jedením beránka. Vždyť židovští předáci v den soudu nad Ježíšem, který přece následoval po poslední večeři, zdráhají se vejít do úřadovny Pilátovy, aby se pobytem v tomto pohanském domě neposkvrnili a neznemožnili si tak jísti toho dne večer beránka [18,28]. Čtvrtý evangelista tedy datuje ukřižování Ježíšovo o den dříve než synoptici. I když lze uvésti jisté skutečnosti, podpírající historickou možnost tohoto datování, hlavním důvodem Janovy odchylky není snaha o chronologickou přesnost, nýbrž theologická myšlenka, že Ježíš sám je pravým velikonočním beránkem [sr. J 1,29.36; 1K 5,7], který umírá na kříži za poledne dne přípravy na hlavní den *velikonoční [J 19,14], tedy právě v té chvíli, kdy byli v chrámě zabíjeni beránci, určení k paschálnímu hodu v nastávající noci. Obdobný důvod vedl i k tomu, že J při vyprávění o poslední večeři nemluví o podání chleba a kalicha. Není to proto, že by mu byl hod chleba a vína neznámý nebo nedůležitý. Vždyť k vyprávění o sycení zástupů v kap. 6. připojuje dlouhé oddíly, jimiž zcela zřetelně prosvítá poukaz na tento svátostný hod [zvl. v. 51-58]. Podobně příběh proměny vody ve víno v Káni [2,1-11] a ještě zřetelněji slova o Ježíšovi jako o pravém vinném kmeni [15,1nn] jsou pravděpodobně záměrnými poukazy na víno jako druhou složku v. P. Čtvrtý evangelista je však zřejmě toho přesvědčení, že tento svátostný hod je plnou skutečností teprve od té chvíle, kdy Ježíš smrtí na kříži dokonal [19,30] své vykupitelské dílo. To je patrně smyslem zprávy jinak těžko srozumitelné, že z otevřeného boku Ježíšova vyšla krev a voda [19,34]: je to symbolické označení obou svátostí, stolu Páně a křtu. Předtím tu byly jen přípravy, předobrazy, prorocké zvěsti svátostí. Takovým předobrazem bylo podle J i sycení zástupů, ale také i sama poslední večeře Ježíšova s učedníky měla jen podobný vlastně jen přípravný význam. Proto J v jejím rámci umísťuje jen umývání nohou, které je vrcholným, ale přece toliko předběžným předobrazem svátostného stolu Páně.

d) Ježíšovo stolování jako předobraz

Pozornosti zasluhují také ty oddíly evangelií, v nichž se sice nevypravuje o poslední večeři Ježíšově s učedníky, v nichž se však o jeho dřívějším stolování mluví způsobem, z něhož prosvítá vztah k v-i P. Nejvýznamnější je příběh o nasycení mnoha tisíců několika chleby a rybami, jejž v evangeliích čteme celkem šestkrát [Mt 14,15-21; 15,32-39; Mk 6,35-44; 8,1-10; L 9,12-17; J 6,1-15]. Už to samo o sobě ukazuje, že tento příběh měl pro evangelijní podání mimořádný zásadní význam, vysvětlitelný nejlépe tím, že byl chápán jako předobraz v. P., která je slavena v církvi Kristově po jeho smrti a oslavení. Tento význam příběhu je nejjasněji patrný v J 6, kde je na něj navázána řeč o jedení těla a pití krve Ježíšovy, stejný vztah je však naznačen i v synoptických zprávách tím, že se o Ježíšových úkonech mluví slovy, která jsou příznačná pro zprávu o poslední večeři: požehnal [po př. dobrořečil nebo díky učinil], lámal, dal učedníkům. Tato shoda ve výrazech jistě není náhodná a neúmyslná. Podobná, ač méně výrazná shoda je i Mk 2,26, kde se o Davidovi praví, že nejen sám jedl chleby, nýbrž i dal těm, kteří s ním byli. Tím snad má být naznačeno, jednak že David směl porušiti rituální předpis jakožto Pomazaný Hospodinův, jednak že učedníci Ježíšovi jakožto lid pravého, byť zatím skrytého Mesiáše už nyní žijí v předjímce království Božího, a proto i jejich nejprostší pokrm, dokonce i požívání vydrolených obilních klasů, je předobrazem radostného hodu království Božího, pro nějž neplatí zákonná omezení, určená pro starý věk. [Sr. Mk 2,18-20 o zrušení postu v radostném období přítomnosti Ženichovy.].

V souhlase s tím se v evangeliích několikrát klade velký důraz na Ježíšovo stolování. Zejména jeho stolní obecenství s „publikány a hříšníky“, t. j. s lidmi vymykajícími se z přísných předpisů zákonických, je na jedné straně předmětem ostré kritiky se strany farizejské, na druhé straně však je právě projevem nejvlastnějšího poslání Ježíšova. Přišel proto, aby právě tyto nemocné uzdravil, aby právě tyto hříšníky vyhledal a pozval k návratu do otcovského domu. Když s nimi stoluje, nejen toto pozvání dotvrzuje, nýbrž přímo provádí jejich návrat do pospolitosti lidu Božího. Právě při stolování s hříšníky se nejnázorněji uplatňuje jeho plnomocné poslání odpouštěti hříchy [sr. Mk 2,7nn] a přinášeti tak království Boží, jehož základem nejsou zásluhy lidské spravedlnosti, nýbrž slitování Boží [srovn. Mk 2,14-17 a paralely; L 15]. Také o budoucí plnosti království Božího mluví Ježíš často jako o „stolování s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem“ [Mt 8,11; srovnej podobenství o velké hostině Mt 22,1-14; L 14,16-24]. V tomto osvětlení se Ježíšovo stolování s učedníky i s jinými pozvanými jeví jako předjímka budoucí radostné pospolitosti všech, kteří budou z nezaslouženého milosrdenství Božího přijati do jeho království. Odtud radostnost Ježíšova stolování, která u nechápavých odpůrců vzbuzovala zlovolnou kritiku [Mt 11,19].

Není proto překvapující, že se obnova obecenství Ježíšova s učedníky po jeho smrti a vzkříšení podle několika svědectví uskutečnila při jejich společném stolování. Výslovně je to řečeno v řeči Petrově Sk 10,41, ale naznačeno je to asi i Sk 1,4, kde je patrně třeba čísti s některými rukopisy „když s nimi pojedl [sůl]“ místo „shromáždiv je“. Nadto čteme L 24,35, že učedníci jdoucí do Emaus poznali vzkříšeného Pána v lámání chleba, při společném stolování, které je ve v. 30 líčeno slovy, používanými při zprávách o poslední večeři [vzav chléb, dobrořečil, a lámaje podával jim]. Podobný význam má i zpráva o Ježíšově jedení s učedníky L 24,41-43, jíž je velmi podobno vypravování J 21 o setkání vzkříšeného Pána s učedníky u jezera Tiberiadského, i když tu ve v. 5 a 9 není zcela jasně řečeno, že i Ježíš sám s nimi jedl. V obou příbězích se jedí jiné pokrmy než chléb a víno [ryba a plást medu, po př. ryba a chléb]. Přesto nelze popřít vztah těchto zpráv k v-i P. Jde o to, že se setkání se Vzkříšeným často dála právě při stolování, a na druhé straně bylo společné stolování učedníků po vzkříšení chápáno jako obnova a pokračování stolního obecenství s Ježíšem za jeho pozemského života.

e) Lámání chleba v prvotní církvi

Také „lámání chleba“, o němž čteme Sk 2,42.46, je třeba chápat jako obnovu a pokračování obecenství s Ježíšem při stolu. Odtud i radostnost [„potěšení“ v. 46] tohoto hodování, odtud i jeho souvislost s obecenstvím [„společnost“ 2.42], které se projevovalo konkrétní pospolitostí statků, tím, že v prvotním sboru nikdo nebyl nuzný [2,44n; 4,34n]. Vždyť péče o vdovy a jiné potřebné se v tomto sboru projevovala právě „přisluhováním stolům“, t. j. obstaráváním společného stolování jeho údů [Sk 6,1-2]. Nebyla to pouhá dobročinnost jako druhotná a snad vedlejší složka sborového života, nýbrž něco velmi ústředního a podstatného. Je to patrné z toho, že o tuto službu pečovali nejprve sami apoštolé, že se i potomní ustanovení sedmi mužů k této službě událo s modlitbou a vzkládáním rukou [6,6] a že se tito mužové neomezovali jen na technické úkoly spojené s organisací stolování, nýbrž od počátku činili mocné skutky a zvěstovali v moudrosti Ducha slovo Boží [6,7-10]. Z toho vychází najevo, že stolování prvotního sboru bylo zároveň projevem bratrské péče a solidarity učedníků, pokračováním společného stolování s Pánem nyní oslaveným a neviditelně přítomným a patrně také předjímkou obecenství s ním i všech navzájem v budoucí plnosti království Božího. Podobnou povahu mělo jistě i lámání chleba v Troadě [Sk 20,7. 11] : i tam šlo o hod obce Kristovy s neviditelným Pánem. Zajímavé je také, že i o jídle, k němuž Pavel zve spolucestující na lodi ke konci nebezpečné plavby [Sk 27,33-36], ve v. 35 se užívá slov, charakteristických pro podání o poslední večeři. Nemá se tím zajisté říci, že ono jídlo bylo v-í P. v plném slova smyslu. Má se však patrně naznačit, že záchrana z bouře, o níž Bůh dal apoštolovi předem ujištění [v. 24], je znamením a příslibem mnohem podstatnější záchrany čili spásy, k níž jsou všichni voláni jeho zvěstí, a proto že i jejich posilnění společným pokrmem před ztroskotáním a záchranou je pozváním k budoucímu učednictví, k němuž bude patřit i účast na stolu Páně.

Souvislost společného stolování sborového s v-í P. je třeba předpokládat i v příběhu zaznamenaném Ga 2,11-13: Petrovo přerušení stolního obecenství s křesťany pohanského původu bylo proto tak zavržitelné, že v sobě zahrnovalo i přerušení obecenství v. P. a tím i porušení jednoty církve Kristovy.

f) Stůl Páně v ostatních listech

V ostatních NZ spisech není mnoho výslovných a zřetelných zmínek o stolu Páně. Vlastně jen 1K 10,16-22, kde účast na stolu Páně je stavěna do protikladu proti účasti na pohanských bohoslužebných hodech, označených za stůl démonů. Kalich a chléb stolu Páně jsou tu prohlášeny za účastenství na krvi a tělu Kristovu, což bylo v dějinách církve východiskem staletých rozhovorů a sporů o vztah „živlů“ chleba a vína k podstatě těla a krve Páně. Bylo to z velké části nedorozumění, jak se ukáže výkladem v oddílu 3. a) tohoto článku. – Dále se o v-i P. jedná v 1K 11,17-34, kde se mluví o závadách při slavení stolu Páně v korintském sboru; součástí tohoto oddílu je zpráva o poslední večeři [v. 23 nn], uvedená již v bodu a). Často se usuzuje, že zde Pavel učinil prvý krok k odloučení v. P. od společného stolování, určeného ke skutečnému nasycení všech údů, čímž se v. P. nakonec proměnila v pouhý symbolický kultický úkon. Snad to opravdu bylo konečným dějinným účinkem Pavlových slov. Jeho vlastním úmyslem však nebylo odloučiti v-i P. od skutečné bratrské pospolitosti sboru, nýbrž právě naopak brániti nebratrskému, sobeckému počínání některých, zejména zámožnějších údů sboru, kteří pokrmy z domu přinesené hned jedli, nečekajíce, až se všichni sejdou a nesdílejíce se s druhými, nýbrž s okázalostí hned sami pro sebe pojídajíce své hojné jídlo. Není nutno chápat v. 34 v tom smyslu, jako by apoštol obecně a zásadně zapovídal skutečné sycení při společném stolování věřících a jako by chtěl v-i Páně omezit na pouhý symbolický náznak. V souvislosti s v. 33 je pravděpodobnější, že mu šlo jen o to, aby se se začátkem společného hodu počkalo, až se všichni sejdou, a aby se ti, kteří nečekání omlouvali vyhladovělostí, proti tomu zabezpečili tím, že doma napřed něco pojedí. – Ostatní výroky Pavlovy o jídle [na př. 1K 8; Ř 14,17] jsou řečeny v souvislostech, které znemožňují uváděti je do přímého vztahu k v-i P. Jde při nich o otázku jedení masa, které nějak přišlo ve styk s pohanskou bohoslužbou, po př. o asketické [vegetářské] názory některých údů sboru, nikoli o řád a způsob společného stolování církve s Kristem. – Jinak se najdou již jen ojedinělé poukazy nebo narážky na stůl Páně. Tak na př. zmínky o eschatologické večeři se Synem člověka, po př. s Beránkem Zj 3,20; 19,9. Snad sem patří i zmínky o jedení ze dřeva [stromu] života Zj 2,7; 22,2.19, jakož i slova o oltáři, z něhož křesťané mají právo jísti Žd 13,10. S jakousi nejistotou lze sem zařadit i narážkovou zmínku o „zakušení“ [lépe „okušení“] daru nebeského Žd 6,4; téhož slova „okusiti“ je totiž užito o „pojedení“ Pavlově při „lámání chleba“ v Troadě Sk 20,11.

2. Starozákonní pozadí

K plnému pochopení významu v. P. je třeba připomenouti si některé SZ motivy, na které NZ svědkové navazují.

a) Obětní hostiny ve Starém zákoně

Předně je třeba upozornit na obětní hostiny, při nichž účastníci podle staroorientálních představ prožívali bezprostřední radostné obecenství navzájem i s božstvem. V tomto smyslu lze chápat výrok Dt 12,7 o jedení před Hospodinem a zákonný předpis Lv 7,6.15, aby „všeliký pohlaví mužského mezi kněžími“ jedl oběť v chrámě. Nemluví se tu o účasti všech Izraelců při obětní hostině, snad proto, aby byly omezeny orgiastické výstřelky, které byly při staroorientálních obětních hodech obvyklé, v Izraeli však byly pokládány za nepřípustné pohanství [srovn. hodování a hry při modlářském kultu „telete“ Ex 32,6!]. Tím se také nejlépe vysvětlí, proč v SZ je ku podivu málo zpráv o obětních hodech-snad jen 1S 2,13-16; 9,13.22n. Jinde SZ motiv obětní hostiny zakrývá nebo jej přesouvá do eschatologické budoucnosti [Iz 25,6; 65,13; Ez 39,17]. Lze ovšem uvést důležitou výjimku: po potvrzení smlouvy sinajské pokropením lidu krví obětních volků [„krev smlouvy“ Ex 24,8, sr. Za 9,11] Mojžíš, jeho nejbližší druhové a starší izraelští vstoupí před Hospodina, vidí Boha izraelského a potom jedí a pijí [Ex 24,9-11]. Při této ústřední události SZ zvěsti je tedy výjimkou upuštěno od zásady neviditelnosti Boží i od nepřízně k obětním hodům. Hradba mezi Bohem a člověkem z Boží vůle zřízená je prolomena tam a tehdy, kdy Hospodin ze svého milostivého rozhodnutí uzavírá s lidem smlouvu.

b) Smlouva a hod beránka

Smlouva je založena na Hospodinově mocném činu vysvobození Izraele z Egypta [„Vyjití“]. Tento základní spasitelný skutek byl připomínán zvláštním každoročním obřadem, zřízeným v noci před Vyjitím, jedením *beránka velikonočního. Ať už byl prapůvod tohoto úkonu jakýkoli – badatelé myslívají na nějaký pastýřský ritus – v rámci SZ podání je jeho posláním připomínati, ano zpřítomňovati dějinný čin Vyjití. To je i smyslem slova „na památku“ Ex 12,14; památka tu nebyla pouhou vzpomínkou, nýbrž každý hodovník byl při jedení ztotožněn s pokolením Izraelců v Egyptě, jedl s nimi chléb trápení, měl podíl na radosti Vyjití.

c) Eschatologické dovršení smlouvy

*Smlouva je základem existence Izraele, avšak její konkrétní uskutečnění, ať už jde o smlouvu s Abrahamem, s Mojžíšem nebo s Davidem, nelze v rámci SZ pokládati za plně uspokojivé a definitivní. Proto vrcholná místa prorocká poukazují na její budoucí dovršení. Tak Jr 31,31nn ohlašuje příchod nové smlouvy, která nebude již založena na vnějším donucovacím zákonu, nýbrž na vnitřním pochopení a souhlasu, na milosti a odpuštění Hospodinovu [sr. i Ez 34,25; 37,26]. Druhý Izaiáš pak zvěstuje smlouvu, kterou přinese, ano jíž sám bude *Služebník Hospodinův [Iz 42,6; 49,8]. Jeho vrcholným činem bude utrpení, v němž vylije na smrt duši svou a ponese hřích mnohých jako zástupce přestupníků [Iz 53, zvl. v. 11-12]. Všecky tyto motivy jsou v pozadí poslední večeře, zejména slov, která byla vyslovena při podání chleba a kalicha.

d) Kalich v starozákonních obrazech

Významné jsou oddíly, v nichž se mluví o kalichu, jejž Hospodin nalévá [Ž 23,5], jejž má ve své ruce [Ž 75,9], ano jímž sám jest [Ž 16,5] a jejž člověk bere z jeho ruky [Ž 116,13; Jr 25,15.17]. Může to být kalich spásy [Ž 116,13, sr. 16,5; 23,5] i kalich hněvu a trestu [Iz 51,17-22; Jr 25,15-17.28; srov. Ž 11,6]. Vždy jde o kalich, jejž Hospodin podává, t. j. o milostivý či trestný úděl, jejž určuje. Podobně je tomu ostatně ještě také Mk 10,38-39; 14,36; J 18,11; Zj 14,10; 16,19. Nikde tu není obsah kalicha odtrhován od svého poslání býti nositelem svrchovaného soudu Božího. Důraz není kladen na podstatu látky v kalichu obsažené, nýbrž na akt rozhodnutí Božího.

3. Povaha a smysl Večeře Páně podle Nového zákona

a) Večeře Páně jako hod přítomnosti

Z dosavadního rozboru [bod 1] i ze SZ pozadí [2] vychází najevo, že poslední večeře Ježíšova byla v první řadě pokračováním a vyvrcholením pospolitosti stolu, ke kterému Ježíš zval za svého pozemského života a který byl radostnou předjímkou hodu budoucího Království. V tomto Ježíšově stolování s jeho lidem se na nové úrovni uskutečňoval cíl starověkého pospolitostního obětního hodu, který je protimodlářským rigorismem SZ zatlačován do pozadí, ale jehož motivy jsou stále živé v izraelské tradici, zejména eschatologické. Stůl Páně prvotní církve je obnoven a pokračováním tohoto eschatologicky zaměřeného stolování s Ježíšem. Je to doloženo také tím, že eschatologický výhled zaujímá v evangelijních zprávách o poslední večeři tak významné místo. Základní myšlenka stolu Páně v nejstarší církvi je velice prostá: Ježíš, pravý Mesiáš Izraele a oslavený Služebník Hospodinův, je skutečně, byť neviditelně, přítomen při stolování svého lidu. Je přítomen jako ten, kdo mu svou obětí otevřel vstup do království Božího a kdo jej spojil v nejužší jednotu a životní solidaritu. Zároveň pak jako ten, kdo v čas Bohem stanovený přijde, aby zjevil plnost Božího království a zval svůj lid k sobě. Proto je stolování jeho obce v prvé řadě hodem radosti z jeho přítomnosti, radostného očekávání jeho příchodu a radostného vzájemného obecenství ve všech věcech. Proto bylo původně skutečným sycením shromážděného sboru, v jehož rámci se dostává nutné obživy všem. Nepřekvapuje proto, že podle některých zmínek byly při tom pravděpodobně požívány rozmanité pokrmy [viz svrchu bod 1 d]. Při skutečném sycení bylo možno a podle okolností nutno používat různých potravin. Není však pravděpodobné, že označení „lámání chleba“ ve Sk je dokladem toho, že nejstarší v. P. byla „pod jednou“, jak se někteří domnívají. Tento výraz navazuje na nejtypičtější znak staroorientálního jídla, zejména jeho počátku. Mohl proto dobře označovat celé stolování prvotních sborů bez ohledu na to, z čeho se skládalo. Hlavní důvod, proč bylo tohoto výrazu užito prvokřesťanským sborem, spočívá však jistě v tom, že se jím v celém NZ podání popisuje hlavní Ježíšův počin při poslední večeři. Kalich tím však vyloučen není.

b) Nový smysl posledního hodu

Vyvrcholení stolního obecenství Ježíšova s učedníky při poslední večeři se podle synoptického podání stalo při hodu *velkonočního beránka. Při té příležitosti byl právě tomuto hodu dán zvláštní význam. Ježíš navázal na ustálený již obřad, při němž se vedle beránka jedl nekvašený chléb s hořkými bylinami na památku soužení v Egyptě a chvatného odchodu a pil se čtverý kalich vína na znamení radosti Vyjití. Odsunul však vlastní jedení beránka do pozadí, do středu postavil chléb a kalich a slovy při tom pronesenými uvedl všecko do vztahu k své nastávající smrti, a tak dal celému hodu nový smysl. Nejde už o památku a zpřítomnění Vyjití z Egypta. Na místo toho vstupuje nový, konečný skutek Božího vysvobození, jímž je právě Ježíšova smrt na kříži. Slova při chlebu a kalichu vykládají význam této smrti: obětí pravého Služebníka Hospodinova, jeho vylitím duše za mnohé se uzavírá nová, definitivní smlouva Boží s člověkem, jejímž srdcem je odpuštění hříchů, a tak se tvoří nový lid Boží, jemuž je určeno v království Božím stolovati s pravým Mesiášem a píti s ním nový plod vinného kmene. Podáním chleba a kalicha dává Ježíš učedníkům účast na této oběti svého těla a krve, jež otvírá vstup do nové smlouvy, do nového věku království Božího.

c) Jednota typů stolu Páně

Toto výslovné spojení s obětí kříže jakožto otevřením cesty do království Božího je nepochybně podstatným odlišujícím motivem poslední večeře, který není se stejnou výrazností obsažen v ostatních zprávách o pospolitosti Ježíšova stolu. Někteří badatelé přikládali tomuto rozdílu dvojího druhu zpráv o Ježíšově stolování tak velik význam, že vytvořili domněnku o dvojím odlišném typu v. P. v prvotní církvi. Na jedné straně prý byl hod radostné předjímky budoucího království Božího, jakým bylo stolování pozemského Ježíše i navazující na ně společné hody jerusalemského sboru. Na druhé straně byl prý stůl Páně v misijních sborech Pavlových, který byl jednostranně navázán jen na poslední večeři Ježíšovu – nikoli na jeho dřívější stolování s učedníky – a který se zcela soustřeďoval na připomínku Ježíšovy smrti. Směřoval prý k tomu, aby se stal pouhým náznakovým obřadem, dávajícím podíl na nadsvětském životě oslaveného Pána a odloučeným od skutečného stolování věřících, které sytí a uskutečňuje životní jednotu sboru. Toto rozlišení je však z největší části umělou konstrukcí, které přepíná a navzájem isoluje motivy, které jsou v celém NZ podání spojeny v úzkou jednotu. Radostný hod církve, předjímající plnost království Božího, opíral se všude o vítězství Ukřižovaného; proto je ve všech NZ zprávách vztažen k vydání Ježíšova těla a vylití krve. Na druhé straně Pavel nečiní ze stolu Páně jen ujištění individuálním podílem na užitku Ježíšovy smrti a neodtrhuje jej od životní pospolitosti Kristova lidu. Jak jsme naznačili již v odd. 1 f, jde v 1K 11,17nn naopak o to, aby shromažďování u stolu Páně nebylo sboru „k horšímu“ [v. 17], t. j. aby „roztržky“ vznikající ze sobecké bezohlednosti některých údů nemařily sám základní smysl v. P. jakožto zdroje stále obnovovaného obecenství lidu Kristova. Důraz na smrt Ježíšovu v. 23-26 není v rozporu s ostatním podáním o poslední večeři; je-li přece o něco silnější než jinde, je to asi proto, že v Korintu hrozilo nebezpečí hrubého zneužití radostného výhledu se stolem Páně spojeného [„jiný se přepil“ v. 21].

d) Smysl slov „toto jest“

Jaký je však smysl slov, že chléb je *tělem Páně a kalich jeho krví smlouvy, po př. novou smlouvou v jeho krvi? Jsme z tisícileté tradice zvyklí přistupovat k této otázce tak, jako by tu zřejmě šlo o poměr „živlů“ chleba a vína k podstatě přirozeného nebo ještě spíše nebeského těla Kristova a jeho krve. Utvrzuje nás v tom i znění 1K 10,16, kde se o kalichu a chlebu říká, že jsou „společností“ čili obecenstvím krve a těla Kristova. I mnozí novodobí badatelé měli za to, že zde apoštol – snad pod vlivem soudobých hellenistických mystérií [sr. *Řekové 1d, str. 826b; *Tajemství] – vidí v chlebu a vínu jakési nadpřirozené pokrmy, dávající tajemnou účast na nebeské podstatě těla a krve oslaveného Pána. Překážkou takového pojetí je však už sama prostá skutečnost, že se v Pavlových slovech a vůbec nikde v NZ podání o poslední večeři nemluví o vínu, nýbrž vždy jen o kalichu. A o něm právě Pavlovo znění neříká, že je krví, nýbrž že je novou smlouvou v Kristově krvi. Pozornost je tu obrácena na událost uzavření smlouvy ve smrti Ježíšově. Krev, o které je tu řeč, je krev vylitá. Jde tu o obrazné označení konkrétní smrti Ježíšovy na kříži, nikoli o tajemnou podstatu nápoje obsaženého v kalichu. Navazuje se tu tedy na SZ výroky o kalichu jako výrazu a nositeli milostivého i trestního rozhodnutí Hospodinova [viz svrchu odd. 2d]. Obdobný smysl mají i slova o těle Kristově, jímž se v prvé řadě myslí jeho pozemské tělo na kříži vydané. Věta 1K 10,17 však dovádí myšlenku o krok dále. Podle Žilkova překladu tato věta zní: „Poněvadž jest jeden chléb, všichni, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo; všichni totiž máme podíl v jednom chlebě“. *„Tělem“, jímž se podle tohoto výroku stáváme, když se podílíme v jednom chlebě stolu Páně, je zcela zřetelně pospolitost církve, která je tak sjednocena s Kristem Ježíšem i navzájem, že může být nazývána tělem Kristovým [1K 12,12nn; Ř 12,4-5; Ko 1,18.24; 3,15; Ef 1,23; 2,16; 4,14.16; 5,23-30]. V souvislosti kapitoly 1K 10 chce apoštol zdůraznit, že stůl Páně spojuje účastníky v pevnou, solidární a závaznou jednotu, která se nemůže snésti s přiznáním k nepravým a přece démonským božstvům, jímž by byla účast křesťana při stolu pohanských obětí [v. 20-22]. Není tu však řeč o těle jako tajemné podstatě přítomné ve chlebu.

V tomto světle je nutno vykládat i slova „toto jest…“ ve zprávách o poslední večeři. Jejich pravý smysl vynikne, uvědomíme-li si, že Písmo nevidí bytí lidí i věcí jako trvalý, v sebe uzavřený stav, jako neměnnou podstatu, nýbrž ve světle Božího jednání a Božího slova a proto vždy jakoby v pohybu, v služebnosti tomuto jednání. V tomto smyslu jsou ztotožňovány i věci, které samy o sobě, mimo svou funkci v Božím jednání, jsou zcela odlišné. Tak na př. podle židovského pojetí je chléb, požívaný při jedení beránka, chlebem trápení, jejž otcové jedli v Egyptě. V tomto smyslu také děj podání chleba a kalicha je totožný s dějem vydání těla a krve Ježíšovy v oběti kříže, přijetí chleba a kalicha je totožné se vždy novým osvojením dobrodiní této oběti a s účastí na jejím účinku, jímž je pospolitost církve jako těla Kristova. Při svém stolu dává Kristus svou osobní přítomnost se všemi dary, které vydobyl svou obětí na kříži.

e) Památka a zpřítomnění

V tomto rámci nepůsobí rozkaz k opětování hodu [„to čiňte na mou památku“] žádné potíže. Tato slova jsou zajisté vyslovena toliko v podání Pavlově a Lukášově. Ale v ostatních záznamech, s hlediska dějin podání patrně starších, scházejí asi proto, že zpřítomnění osoby a díla Ježíše Krista bylo považováno za samozřejmost. O zpřítomnění, nejen o pouhou vzpomínku tu totiž jistě jde. Pozadím je mnohem spíše „památka“ hodu beránka [Ex 12,14] než hellenistické smuteční hostiny na památku zemřelých. „Památka“ v biblickém smyslu je spíše rozpomenutí Boží než vzpomínka lidská, a proto je zároveň novým uskutečněním toho, nač se vzpomíná. Takto pochopená myšlenka „památky“ je nejpřiměřenějším výkladem toho, v jakém smyslu chléb jest tělem a kalich smlouvou v jeho krvi. – Navázání na Ex 12 rozřeší i jinou potíž často pociťovanou: jak to, že Ježíš zřizuje památku své smrti ještě dříve, než skutečně zemře, v noci před ukřižováním? V Ex 12 se památka Vyjití, hod beránka, také zřizuje v noci před tím, než Vyjití vskutku nastalo. Paralelnost je tu naprostá a patrně záměrná. Podání Ex 12 totiž sloužilo evangelistům, ale pravděpodobně již Ježíšovi samému, za východisko a předlohu, podle níž byl tvůrčí obměnou zřízen hod chleba a kalichu jako zpřítomňující obecenství ústředního činu nové smlouvy.

f) Plný biblický smysl Večeře Páně

Večeře Páně je tedy podle všech svědectví NZ událostí, v níž Ježíš Kristus, ten, který zemřel a vstal, který sedí na pravici Otcově a který přijíti má na konci dnů, jest vždy znovu osobně přítomen svému lidu. Je přítomen jako ten, kdo zve k sobě hříšníky, aby jim daroval odpuštění vin, aby je zavázal k novotě života a aby je spojil v živou, bratrskou láskou a pomocnou službou spojenou jednotu nového lidu, jemuž je určeno dědictví věčného království. Od tohoto biblicky plného smyslu v. P. se uchylují stejně ti, kteří v ní vidí pouhý symbol a vzpomínku, jako ti, kteří správně poznanou skutečnou osobní přítomnost Kristovu zcela soustřeďují do chleba a kalicha a upadají do spekulativních otázek o poměru těchto „živlů“ k tajemné podstatě Kristova těla. Nejvážnější odchylkou od biblické plnosti však je, že při večeři Páně křesťané příliš často hledali jen ryze individuální potěšení a očištění od osobních vin anebo v ní viděli jen výraz a posílení své niterné zbožnosti. Zapomínali při tom snadno, že NZ stůl Páně je hodem obecenství, ústřední událostí, v níž se projevuje a vždy znovu tvoří jednota těla Kristova. Večeři Páně slaví v plnosti jen takový sbor, v němž údové spolu skutečně žijí, jedni druhých břemena nesou, vzájemně se podpírají a společně žijí z milosrdenství Kristova a ve službě nejmenším z jeho bratří. V tomto rámci má i touha po ujištění odpuštěním pravý význam jakožto touha po návratu do plného bratrského obecenství se závazkem vzájemného odpuštění. Podobně posílení osobního náboženského života je v biblicky plné v-i P. přijímáno jako dar, jímž mají jedni druhým sloužit k budování jednoty těla Kristova. V tomto rámci má konečně své přirozené místo také kázeň při stolu Páně, která se jinak snadno může proměnit ve farizejské sudičství, zatemňující, ano ničící podstatu v. P. jakožto obecenství hříšníků na milost přijímaných. Úsilí o obnovu v. P. v našich sborech a církvích může proto po právu spočívat jen v modlitbách a v práci o obnovování a budování sborů, které by v jiných poměrech žily v opravdovosti víry, v živé, činné a pokorné lásce a v ryzí naději stejně jako sbory apoštolské. V té míře, v jaké nám to bude dáno, dojde jistě postupně i ke změnám ve způsobu, jímž v-i P. slavíme, aby bratrská pospolitost a radostnost tohoto hodu byla vyjádřena lépe než dnes obvyklým příliš formálním a zhusta příliš pochmurným způsobem.