Velikonoc, velikanoc, velikonoční

Velikonoc, velikanoc, velikonoční. Nynější pomnožné slovo velikonoce vzniklo ze stč. spřežky velika-noc, velko-noc. Hus v Postile vykládá: „Veliká noc slově noc, v níž jest velikú věc učinil veliký Kristus, z mrtvých vstav.“ Ve SZ jsou první ze tří výročních slavností izraelských. Hebr. se nazývaly pesach. Byly slaveny od 14.-21. měsíce Nisan [Ex 12,1-5; 13,3-10; 23,14-19]. U Samaritánů připadaly v-e na úplněk v měsíci dubnu; v této době se přestěhovali na horu Garizim a bydlili pod stany. Velekněz obětoval pět ročních beránků a kněží kropili jejich krví stany utábořených Samaritánů. Viz heslo *Fáze. Mezi v-í a *večeří Páně je určitý vztah, ačkoli nelze tento vztah bezpečně určit a bohoslovci nejsou jednotní ve výkladu NZ-ích zpráv: Wellhausen, Lietzmann, Hupfeld, F. Spitta a j. tvrdí, že večeře Páně nebyla paschálním hodem, Merx, Dalman, Straek, Jeremiáš, Behm jsou přesvědčeni o opaku. Synoptická evangelia zřejmě chápou poslední večeři jako velkonoční [paschální] hod beránka, zatím co Jan předpokládá, že šlo o večeři před slavností pascha [J 18,28; 19,14] a že Ježíš byl ukřižován v den, jehož večer byl zasvěcen slavnosti fáze [pascha]. Někteří badatelé mají za to, že poslední večeře byla urychlenou anticipací velkonoční večeře [sr. L 22,15-18]. Ať se rozhodneme jakkoli, je jisto, že poslední večeře spadala do svátků velikonočních a že Ježíš v této době musel myslet na svátky pascha. Večeře Páně tak jako svátek pascha zahajuje nové období pro věřící, t. j. vysvobození, způsobené Kristem jeho sebeobětí. Tak jako exodus starého Izraele byl zpečetěn obětní smlouvou na Sinaji, tak vysvobození, způsobené Kristem, je spojeno s novou smlouvou, zaslíbenou u Jr 31. Večeře Páně, ustanovená v době velkonoční, je spojena se smlouvou v krvi Ježíšově; kdykoli je opakována, věřící znovu slibují svou věrnost Bohu. Také smrt a zmrtvýchvstání Ježíšovo jsou v NZ-ě vykládány obraty, vzatými z velkonočního rituálu. Kristus je popisován jako ‚beránek náš velikonoční za nás obětovaný‘ [1K 5,7; sr. J 1,29; Zj 5,9. *Beránek velkonoční] s patrnou narážkou na obřad zabíjení beránka o slavnosti pascha a snad i na tradici, uchovanou v evangeliu Janově, že Ježíš umíral na kříži právě v okamžiku, kdy beránek byl zabíjen v chrámě [J 19,36; sr. Ex 12,22n; 1J 1,7]. Kristus je beránek nevinný a neposkvrněný [Ex 12,5; 1Pt 1,18n], jemuž nebyla zlámána kost [Ex 12,46; J 19,36] a pod. V Žd však je smrt Kristova vykládána v souvislosti s obřadem o veliký den smíření, nikoli s obřadem velkonočních svátků [Žd 9,11nn]. Nový život věřících je srovnáván s obřadným vyčišťováním domácností před svátky pascha ode všech stop starého kvasu [1K 5,7n]. V době pascha byly obětovány v chrámě prvotiny ječmene. K tomuto počínání je přirovnáváno vzkříšení Kristovo. Vzkříšený Kristus je prvotinou těch, kteří budou vzkříšeni po něm [Lv 23,10; 1K 15,20-23].

V. je nejčastěji označením doby [Mt 26,2; L 22,1; J 2,13.24; 6,4; 11,55; 12,1; 18,39; 19,14], a to i v době křesťanské [Sk 12,4; 20,6]. Ukazuje to na význam, který měly velikonoce v životě křesťanské církve. Křesťané původu pohanského však odmítali židovské svátky a zvláště 14. Nisan podle židovského kalendáře. Vedlo to k mnohým sporům, rozřešeným teprve r. 325 koncilem nicejským, podle něhož se mají v-e slaviti v neděli po 14. Nisanu. Kalendářně to bylo upraveno tak, že v-e byly stanoveny na neděli po prvním jarním úplňku [po 21. březnu]. S v-emi byly spojovány různé zvyky: lidé si posílali vzájemně dary [pomlázka], otroci bývali propouštěni na svobodu, lehčí provinilci bývali omilostňováni, všecky práce a obchody byly zastaveny, divadla zavřena a soudní řízení odložena. Již na t. zv. Zelený čtvrtek bývala slavena Večeře Páně, opakováno symbolické umývání nohou a kající byli znovu přijímáni do církve.