Jeremiáš

Jeremiáš [= Hospodin pozdvihuje]. Tímto jménem uvádí se ve Starém Zákoně sedm mužů [kromě proroka]:

1.J. z Lebna [2Kr 23,31], otec Chamutal, ženy Joziášovy, matky Joachazovy.

2.J. [1Pa 12,4], z pokolení Benjamin, který ještě s jinými přešel k Davidovi do Sicelechu.

3. a 4. Dva udatní muži ve vojsku Davidovu z pokolení Gád [1Pa 12,10.13]

5. J. [1Pa 5,24], kníže domu otcovského z polovice pokolení Manassesova v Zajordání

6. J. [Neh 12,1.12.34], kněz vysokého stupně z 2. nebo 3. třídy z 21 tříd vyjmenovaných v Neh 10,2-8, zúčastnil se svěcení zdí jerusalemských

7. Syn Chabaciniášův a otec Jazaniášův z rodu Rechabitských [Jr 35,3].

1. Osobnost a učení

Jeremiáš byl synem kněze Helkiáše z Anatot, malé vesničky nedaleko Jerusalema, kam kdysi král Šalomoun vypověděl kněze Ebiatara, prvního kněze Davidova [1Kr 2,26-27], a kde byla uctívána bohyně Anát, královna nebes, jež tu patrně měla i prastarou svatyni [sr. polemiku Jeremiášovu proti „tvoru nebeskému“ Jr 44]. Snad byl tedy potomkem kněžské rodiny, jež odvozovala svůj původ od Mojžíše a chovala starou rodovou tradici po Davidovi a jeho hrdinských činech [Jr 1,5]. Nadto Jeremiáš vyšel z trpící a mučednické církve. Narodil se právě v době, kdy Manasses [689-642 př. Kr.] pronásledoval proroky a všecky jejich stoupence. Takové pronásledování přispívá ke zvroucnění náboženského přesvědčení.

Jeremiáš byl povolán za proroka v raném mládí asi r. 627, aby „bořil a kazil, plenil a hubil, stavěl a štěpoval [Jr 1,4-10; sr. 25,15-25]. Byl to těžký úkol, tím těžší, že mu bylo jíti životem osamocen, aby se mohl plně věnovati svému povolání [16,1–8]. Oddává se však tak plně svému úkolu, že Boží nepřátele považuje za svoje nepřátele, z čehož ovšem pro něj vyrůstají mnohé těžké vnitřní zápasy [sr. 12,3; 11,20-23; 15,15; 20,12]. Se svým lidem prožívá jeho tragedii, když už předtím viděl a prožíval hrůzu přicházejících dnů [4,19; 9,1]. Ozývají se v něm i motivy mesiášské, známé též z Iz 53,7 [Jr 11,19]. Nedivíme se, že se mesiášská úzkost proměnila v přímluvnou modlitbu za lid a národ [Jr 14]. Je to nový rys u proroků: dříve byli především kazatelé soudu a pokání; Jeremiáš i horlivý přímluvce [Jr 15,1; sr. 14,11; 7,16].

Jeremiáš zvěstuje zkázu jerusalemského chrámu. Uvážíme-li, že to bylo v době, kdy se prováděla státní reforma podle knihy Zákona, nalezené r. 622, pochopíme, jak odvážné to bylo proroctví [7,14]. Sám Bůh zničí svůj chrám! Jeremiáš chtěl tím naznačit, že reforma nesmí zůstat u povrchu, u obřadů a obětí [14,10-12], a vybízí k poslušnosti [7,4- 7; 8,7–9], Teprve v posledních dnech bude vystavěn nový chrám, v němž nebude připomínána truhla úmluvy [3,16]. To znamenalo, že Bůh nežádá především formalistickou bohoslužbu, nýbrž proměnu srdce [4,4; sr. 6,10], čistotu ledví. Hřích mu není jen přechodným poblouzněním, klopýtnutím, ale vychází z převrácenosti srdce“ [Bič II, 237]. Od Jeremiáše pochází také výraz, že Bůh zkouší srdce a ledví [11,20; 17,10; 20,12] každého jednotlivce. Na věrnosti Rechabitských kárá nevěrnost a neposlušnost svého národa. J. také docela jasně ukazuje, že pohanští bohové nejsou skutečné bytosti, nýbrž výtvory fantasie [2,11; 16,20]. Běda proto Izraeli, že opouští Hospodina a slouží jim! Přijde však doba, kdy Bůh uzavře s národem novou smlouvu [24,7; 31,31-34; 32,39n], kdy napíše svůj zákon do srdcí jeho příslušníků. Pak přijdou k Bohu všickni národové země [16,19-20; 12,14-16]. Každý člověk se stane dítětem Božím. Neboť Bůh není jen Bohem jednoho národa, nýbrž Bohem celého světa a tedy i každého jednotlivce.

2. Vnější osudy

O místě jeho povolání se nereferuje. Ale pronásledování, o němž viz 11,18–12,6, ho přimělo k tomu, aby se usadil v Jerusalemě. Ve světových dějinách se mezitím připravují veliké převraty. Od r. 612 spěje Assyrská velmoc nezadržitelně k svému zániku pod spojenými útoky Médů a Kaldejských. Egyptský faraón Necho si chtěl zajistiti podíl na rozpadávající se říši Assyrské. S mohutným vojskem vytáhl do pole. Joziáš se mu postavil na odpor u Megiddo a byl na hlavu poražen. Na smrtelné zranění zemřel. To byla těžká rána pro pobožné v Izraeli, zvl. když Joakim, nástupce a syn Joziášův, začal opět jako jeho praděd Manasses pronásledovat proroky. Jednoho z nich [Uriáše] dal popraviti [Jr 26,20–23]. I Jeremiáš byl ve stálém nebezpečí. Přesto vystoupil s neohroženým kázáním, že chrám i město budou zbořeny, nenastane-li v národě náboženský obrat. Lid i knížata žádala smrt nepříjemného kazatele. Jen stěží unikl, ale vstup do chrámu a kázání v něm byly mu zakázány [Jr 26; 36,5].

R. 606 padlo Ninive a s ním zmizela říše Assyrská. Mladý babylonský princ Nabuchodonozor vytáhl proti faraónovi egyptskému. U Karchemiše došlo k bitvě, v níž byl farao Necho poražen. Celá země až po egyptské hranice připadla říši babylonské. V té době patrně dostal Jeremiáš rozkaz od Boha, aby svoje řeči sepsal v knihu [36,2]. Výsledkem tohoto rozkazu bylo proroctví, končící velkolepým viděním Božího soudu nad všemi národy světa [Jr 25,15n]. I Joakim poznal vážnost situace: vypsal všeobecný půst. J. při této příležitosti dal předčítati v chrámě svoje proroctví od svého přítele a žáka Barucha. I král si dal knihu předčítati, ale rozřezal ji a hodil do ohně. Vydal zatykač na J. i Bárucha, ježto proti jeho politice radili k pokojnému podrobení se babylonskému králi. J. i Baruch se ukryli [36,9–26] a na odbojný Jerusalem přišel soud, který sice už Joakim nezažil, zato však jeho syn a nástupce Jojachin odpykal odbojnost otcovu deportací do Babylona. S ním bylo odvedeno 10.000 nejváženějších lidí. Nad zůstatkem národa byl ustanoven třetí syn Joziášův. Sedechiáš [2Kr 24,1-17] r. 597.

Byl to muž podobný Joziášovi. Vážil si proroků a byl by rád poslechl jejich rady, kdyby nebylo mínění lidu, podníceného vládnoucí stranou, odvolávající se snad na Izaiáše, jenž – arci za jiné situace – prohlašoval, že Jerusalem a chrám nemohou býti zničeny. R. 593 se sešli zástupci malých národů v Jerusalemě, aby se poradili o vzpouře proti Nabuchodonozorovi. Jeremiáš se náhle objevil mezi nimi se jhem na šíji, aby naznačil, že je vůlí Boží, aby se národové takto podrobili babylonskému králi. Přes odpor Chananiášův [Jr 27-28] z porad sešlo. J-ovi se připisuje také zásah i mezi židovskými exulanty v Babylóně, kteří spoléhali na brzký pád babylonské říše. [Jr 29].

Pět let nato vzepřel se Sedechiáš v důvěře na egyptskou pomoc proti Babylonu přes výstrahy Jeremiášovy [21,1-10]. Jerusalem byl obležen, ale když došla zpráva, že se blíží egyptské vojsko, odtáhl Nabuchodonozor aspoň na čas. Jerusalemští začali jásat, přesto, že prorok J. hrozil soudem pro nedodržení slova [Jr 34,13–22]. Prorok byl uvržen do cisterny pod záminkou, že chtěl uprchnout ke Kaldejským [37,12–16], později vysvobozen Sedechiášem, znovu však uvržen do cisterny a vysvobozen Ebedmelechem [38,1-28], ale jeho proroctví se vyplnilo. 9. července 586 bylo Jerusalema dobyto, Sedechiášovi synové před očima otcovýma popraveni, Sedechiáš oslepen a v okovech odvlečen do Babylona, chrám i město vypleněno a zničeno a všecko zámožnější obyvatelstvo odvlečeno do zajetí. J-ovi bylo ponecháno na vůli, chce-li odejít do Babylona nebo zůstat ve vlasti. Když se rozhodl zůstat, byl dán pod ochranu Godoliáše, kterého Nabuchodonozor ustanovil za vládce nad Judstvem [39,11-14; 40,1-6]. Jeremiáš prorokoval nad troskami Jerusalema, že Bůh uzavře novou smlouvu s Izraelem [Jr 31]. Ale Godoliáš byl zavražděn několika fanatiky a Jeremiáš odvlečen někam k Egyptu [Jr 43,5-7]. J. tedy působil celkem 41 let za krále Joziáše, Joachaza, Joakima, Joachina a Sedechiáše. V pozdním židovstvu se stal J. oblíbenou prorockou postavou, obklopenou legendami o tom, jak zachránil a ukryl chrámové nádobí i s truhlou úmluvy, jak byl ukamenován, jak se zjevil Judovi Makabejskému a p. Na tradici o kamenování navazují snad NZ místa Mt 23,37; Žd 11,37. Výslovně se j. připomíná v Mt 2,17 [Jr 31,15] a Mt 16,14, kde je J. zařazen s Janem Křtitelem a Eliášem mezi očekávané předchůdce Mesiášovy. Nejdůležitější však je, že celý NZ navazuje na Jr 31,31-34, když vidí v Ježíši Kristu uskutečněnou novou smlouvu, a na proroctví o Mesiáši Jr 23,5–8; 30,4–11; 33,14-26.

3. Kniha proroctví

J., obsahující v hebr. textu 52 kapitol, měla podivné osudy, jež vysvětlují její ráz. První část byla spálena a znovu nadiktována Báruchovi [nepsal ji tedy prorok sám!] a rozšířena o nové výpovědi [36,4-23.32]. Jednotlivé části knihy byly přemisťovány a spojovány v perikopy podle potřeby bohoslužebné. Je to patrné zvl. na textu v LXX, který se značně liší od hebr. textu jak pořadím, tak výpustkami. Chybí v něm na př 33,14-26; 39,4-13; 51,44-49; 52,27-30. Patrně hebr. text v době překladu do řečtiny [LXX] nebyl ještě ustálen. Bič III, 208 připomíná, že v době J. žil ještě jiný prorok, Uriáš [26,20-23], jehož proroctví se snadno mohla také dostat do knihy J., ježto prorokoval „v táž slova jako Jeremiáš“.

Obsah knihy můžeme rozvrhnouti takto:

Časové roztřídění knihy

V době Joziášově [31 let] v 13. roce jeho vlády. kap. 1. mezi 13. a 31. rokem. kap. 2–6, snad 7-12; 14-20.

V době Joakimově. [11 let] na počátku kap. 26; snad 22,1–19. ve 4. roce kap. 25; 36; 45; 46,1-12. po 4. roce kap. 35.

V době Joachinově [3 měsíce] snad 22,20-30; kap. 13.

V době Sedechiášově [11 let] na počátku kap. 24; 49,34-39 ve 4. roce 27-28; 51,59-64 nemožno datovat 21; 29 v době obléhání 34 obléhání přerušeno. 37 Jeremiáš hlídán 32; 33; 38; 39,15-18 Po pádu Jerusalema. 39,1-14; 40,1-43,7. V Egyptě[?] 43,8-13; 44. Nedatovatelné 23; 30; 31; 45; 46,13-48,47; 49,1-51,58. Přídavek 52.