Mojžíš

Etymologie jména a teologický smysl

Móšé prostředník staré smlouvy, skrze něhož Hospodin vyvedl svůj lid z Egypta. Jeho jméno se vykládá: „Z vody vytažený“ [Ex 2,10], což by hebrejsky musilo zníti mášúj. Tvar móšé však gramaticky je aktivním participiem a znamená tudíž výtahujícího! To věděli Izraelci také a proto je zbytečné hledati vysvětlení jména ve filologii (na př. v egypt ském mesu, mose, znamenajícím „syn“: Thutmose, Thutmesu = syn Totův a pod.), kdyžtě jméno Mojžíšovo obsahuje hlubokou theologickou zvěst: Ten, jehož Hospodin zachránil z vod, stává se zachráncem lidu, vytahuje jej ze zahynutí a smlouvou sinajskou zprostředkuje mu nový život. Mojžíš jako prostředník staré smlouvy se tak stává protějškem Krista, prostředníka smlouvy nové.

Podati historický obraz působnosti a života M-ova je nesnadné, ježto nám chybějí přímé prameny. Z doby M-ovy přímo nemáme ničeho. Podle svědectví SZ pocházejí od M-e pouze Ex 17,14 [výpověď o zničení Amalecha], Ex 20-23 [kniha smlouvy], Ex 34,10-26 [trosky Desatera a prováděcích nařízení k němu], Nu 33,2n [seznam stanic na poušti] a pak zákony z pouště Moabské [Dt 1,5n; 4,45n; 31,9. 22.24]. Z tohoto mála a z toho, co podává nejprve ústně kolující, pak písemně zachycená a mnohokrát přepracovaná biblická látka, jež nadto neměla účel dějinného dokladu, ale byla perikopami k bohoslužbám, musíme sestaviti průběh života Mojžíšova.

1. Tradiční postava Mojžíšova

Byl synem Amrama a Jochebed z čeledi Kahat, bratr Aronův a Mariin z pokolení Leví [Ex 2,1n sr. Sd 18,30], vůdce a zákonodárce lidu izraelského, muž železné energie, upřímné horlivosti, jež přecházela až v popudlivost [Ex 2,11n; 32,19; Nu 11,11n], na druhé straně však nejtišší ze všech lidí [Nu 12,3]. Narodil se v době útisku Izraele v Egyptě nejspíše za Ramsa II. Božím působením byl nejen zachráněn, ale i vychován na dvoře egyptském, vyučen ve vší moudrosti egyptské [Ex 2, sr. Sk 7,22]. Ve čtyřiceti letech se počal zajímati o osud svého lidu a přímo zasahovati do jejich života [Žd 11,24-26; Sk 7,20-25]. Dopustiv se nezákonnosti a nenašed porozumění u lidu, prchá na poušť do země Madiánské při zálivu Akaba na poloostrově Sinajském [Ex 2,14]. Přijat do rodiny Raguele, jehož dceru Zeforu pojímá za manželku [Ex 2,17-20], nepomýšlí na návrat. Ale zjevení Boží na hoře Orébu [Ex 3,2-6] rozhoduje o celém jeho dalším životě [Ex 2,22-24; 3,10]. Přes počáteční vzpěčování vůli Boží, aby se stal vysvoboditelem lidu, přece jen konečně jde do Egypta se svým bratrem Aronem, aby na faraónovi, historicky nezjistitelném, podle některých badatelů nejspíše na Merneptovi [1225–1215], vymohl povolení k odchodu Izraelců na poušť, aby mohli sloužiti Hospodinu. Farao [Mer-nepta?] se bránil, ale když zemi stíhaly rána za ranou [Ex 7,7-12,33], takže nakonec zahynul i nástupce faraónův morem, a když i zvenčí byl Egypt tísněn vzpourou Libyjců v Africe, semitských kmenů v Palestině, Amorejských pod Libánem, propustil lid 15. Nisanu. Toto datum se stalo nejpamátnějším mezníkem v dějinách Izraele, takže na ně vzpomínali v písních i vypravováními při bohoslužbách [Nu 23,22; 24,8; Ex 15,1nn; 20,2; 23,9; Am 2,10; 9,7; Oz 7,13; 11,1; 12,9.13; 13,4 aj.].

Podle biblického podání mělo putování po poušti celkem 42 stanic [tábořišť], z nichž většinu není možno zeměpisně určiti. Spory jsou vedeny i o to, zda horu Boží Oreb dlužno hledati na poloostrově Sinajském buď v nynější Džebel Serbal nebo v Džebel Kateřin nebo konečně v Džebel Musa, nebo v krajině kolem Kádes či v sev. Arábii poblíž Akaba. Pro všecky tyto domněnky je celá řada vědeckých důvodů. Byla-li hora Boží až v Arábii, pak nutno položiti pobyt u Kádes před pobyt u hory Sinai. To by znamenalo podle kombinací biblicky nepodložených, že Mojžíš vedl kmeny izraelské přímo do Kádes, aby vnikl do zaslíbené země. Po nezdařeném pokusu odtáhl přes Aziongaber a horu Boží s obejitím Edomců po čtyřicetiletém putování [číslo 40 je posvátné, ale nešťastné číslo] do země otců. Ale ať je tomu jakkoli, jisto je, že Kádes a Sinai byly nejdůležitějšími stanicemi izraelského putování po poušti. Ke Kádes se vztahují vzpomínky na boj s Amalechitskými u Rafidim [Ex 17 sr. Gn 36,12; 1S 15,7; 27,8; 30,1n; Nu 13,30]. Amalech byl od té doby úhlavním nepřítelem Izraelovým [Ex 17,16; 1S 15,2n; Nu 24,20]. V okolí Kádes proslul M. jako soudce [Ex 15,25; 18,1nn]. Zde také začaly první vzpoury proti Mojžíšovi [Ex 17,1nn; Lv 10; Nu 11-14; 16,1-20; 20]. Z Kádes se snažil M. vniknouti do zaslíbené země. Odtud vyslal vyzvědače do Palestiny. Pobyt v Kádes tedy trval zřejmě delší dobu.

Druhým důležitým bodem putování byla hora Boží, pod níž byla uzavřena smlouva lidu s Hospodinem na podkladě Desatera [Ex 19-23]. Dnes se má mezi badateli všeobecně za to, že není třeba pochybovati o mojžíšovském původu Desatera, i když se připouští, že původní, velmi stručné vyjádření (10 slov) bylo později poněkud rozšířeno. U proroků je zachována velmi živá tradice o kamenných deskách M-ových [Oz 6,5 doslovně zní: „Protož jsem to vtesával skrze proroky“], jež podle legendy Jeremiáš ukryl spolu s truhlou úmluvy na hoře Nebo. Možno říci, že hora Boží a smlouva pod ní uzavřená měla význam zrození Izraele: lid izraelský měl být lidem zvláštním mimo [= nade] všecky lidi [Ex 19,6], měl býti královstvím kněžským [při čemž slovo kněz neznamená jen liturga, nýbrž kohokoli, kdo stojí bezprostředně u Boha] a národem svatým [Ex 19,4-6].

Třetím důležitým bodem pobytu Izraelova na poušti bylo Belfegor nebo Setim, kde lid izraelský, přátelsky přijat Moabskými, dopouštěl se největšího modlářství, spojeného s pohlavními výstřednostmi [Nu 21,33-35; 25,1-5]. Bylo to krátce před skonem M. Podle Dt 34,5 zemřel M. v plné síle ve 120 letech. Je o něm výslovně poznamenáno, že „nepošly oči jeho, aniž síla odešla od něho“. Byl pochován samotným Bohem, když předtím spatřil zaslíbenou zemi s hory Nebo. Nikdo nezvěděl nic o jeho hrobu.

Podle Písma byl M. největší prorok v Izraeli [Dt 34,10], kteréhož znal Hospodin tváří v tvář a s nímž mluvil Bůh tak, jako mluví člověk se svým přítelem [Ex 33,11].

2. Vědecké domněnky

SZ věda si především všimla zpráv, které mluví o neustálých vzpourách proti M. Už v Rafidim, kde nebylo vod, volal M. k Hospodinu: „Což mám činiti s tím lidem? Ještě maličko, a ukamenují mne“ [Ex 17,1nn]. Podle Nu 14,1nn si zvolil lid izraelský po návratu a bezútěšné zprávě vyzvědačů vůdce, kteří by ho dovedli zpět do Egypta. Ex 32 vypravuje dokonce o modlářství lidu pod vedením Áronovým! Nu 16 mluví o povstání synů Choré [kněží] proti Mojžíšovi. S Choré, Datanem a Abironem šlo proti M-ovi 250 knížat! Lv 10 sděluje, že se proti M-ovi vzbouřili i vlastní příbuzní, Nádab a Abiu, synové Áronovi. Nu 25,1nn nás uvádí do události v Setim. Proti modlářství, jež se zde uhnízdilo ve spojení s Madiánkami, zakročil M. tím, že nařídil vyhubení všech modlářů. Nikde však nečteme o tom, že by byl lid rozkazu uposlechl. Naopak, stalo se něco přímo urážlivého! Když pak na tuto událost vztáhneme Oz 9,7-14, vznikne dojem, že M. byl zabit. Místo u Ozeáše [v překladu a úpravě Sellinově] zní: „Přijdou dnové navštívení, přijdou dnové odplaty. Izrael „skřípěl“: Ten prorok je blázen, šílený je muž ducha!

Pro množství nepravosti tvé a pro velkost nenávisti tvé.

Efraim číhal před stanem proroka, kladl léčky na všech cestách jeho, v Setim v domě Boha jeho vykopali hluboko jemu jámu!

Jako hrozny na poušti nalezl jsem Izraele, jako rané fíky na fíkovníku spatřil jsem otce vaše; oni odešli k Belfegorovi a oddali se ohavnosti a stali se ohavnými pro svoje smilstvo. Efraima jsem spatřil jako „jedovatou bylinu“, za honitbu si učinil proroka, a Izrael vyvedl ke skrčení jeho syny…“

Sellin se dokonce domnívá – v souhlase s pozdní židovskou tradicí – že t. zv. zpěvy o trpícím služebníku Hospodinově se původně vztahovaly na M. [Iz 42,1-9; 49,1-9; 50,4-11; 52,13-53,12]. Ve všech se mluví o „slávě služebníka Božího“ i o jeho pádu. Ale pádem nekončí všecko. Bůh svého služebníka znovu přivede k životu.

3. Další tradice o Mojžíšovi

Proroci čím dál tím více mluvili o tom, že lid izraelský pro své hříchy znovu bude uveden na poušť, kde bude uzavřena nová smlouva s Hospodinem. Izrael se stane vdovou, pouští, zpustošenou zemí [Oz 5,7; 2,5.14; 9,6.16; 13,15]. I Bůh odejde z Kanánu na „své místo“ [Oz 5,14n] a poušť se stane rájem [Oz 2,18-23; 14,2-9; 6,1-3]. Je ovšem zajímavé, že u SZ proroků je M. jmenován výjimečně [Iz 63,11n; Jr 15,1; Mi 6,4; Mal 4,4]. Proroci neuctívají M-e ani jako hrdinu, ani jako zakladatele náboženství; jde jim o věc, ne o osobu, když svým pohledem utkvívají na mojžíšovské době [Jr 2,1nn; Am 5,25], a doufají v její návrat. Teprve pozdní hellenistické a palestinské židovstvo se soustřeďuje na postavu M-ovu. Vznikají romány a legendy o M-ovi, v nichž je veleben jako původce egyptské kultury a řecké filosofie, jako nadčlověk, prostředník zjevení, učitel Izraelův, božský prorok pro celý svět, věrný pastýř, modlitebník, služebník Boží a trpitel, jehož smrti je připisována smírčí moc a na nějž se vztahuje Iz 53. Z Dt 18,15.18 se uzavíralo, že znovu přijde a bude s Eliášem předchůdcem Mesiášovým [sr. Mk 9,3nn; J 1,21.25 „ten prorok“; 6,14n]. Samaritáni věřili, že M. přijde jako Mesiáš. Ale i v lidových představách židovských bylo vyvedení z Egypta před obrazem vykoupení, jež přinese Mesiáš [sr. Mi 7,15; Iz 11,11; 48,21], takže Jan Křtitel, protože křtil na poušti, byl pokládán za Mesiáše [L 3,15] a Ježíš po nasycení zástupů byl pokládán za „toho proroka“ [J 6,14n] a vyzýván, aby jako M. dal mannu na poušti [J 6,30n.34]. Ježíš pak varuje před falešným prorokem, který bude vyzývat k odchodu na poušť [Mt 24,26; Sk 21,38].

4. Význam Mojžíše

Charakteristická příhoda hned na počátku M-ova života ve vyhnanství osvětluje celý význam osobnosti M-ovy. Bůh se mu zjevil při hořícím keři. Posílá jej do Egypta k lidu izraelskému. M. se zdráhá. Vymlouvá se, že nezná zaklínacího jména [Ex 3,1-14], jímž by přítomnost Boží mohla býti přivolána. Bůh mu na tuto námitku odpovídá: „Jsem, kterýž jsem“, t. j. „Jsem zde jako ten, který je tu vždycky“ [Sellin]. To znamená: Nemusíte a nemůžete mne zaklínat po způsobu okolních božstev. Jsem stále přítomen. V tom je podstata zjevení, jehož se dostalo M–ovi: Jde o Boha nepostižitelného a tudíž také nezobrazitelného [Ex 20,4; 32,22n], který je stále přítomen [Iz 52,6], není vázán na území nebo národ, chodí se svým lidem [Gn 28,15; 31,3; 46,2nn; Ex 3,2; 13,21; Iz 63,12; Ex 19,4]. Obrazem a symbolem této jeho stálé přítomnosti byla v mosaismu truhla Boží [s Desaterem] a stánek úmluvy [Ex 24,16], dva kultické předměty, o nichž mezi badateli celkem není sporů, že pocházejí z doby M-ovy.

A tento Bůh, který vyvedl Izraele z Egypta, Filištínské z Kaftor, Syrské z Kir [Am 9,7], který je Pánem národů, vyvolil lid izraelský ke zvláštnímu úkolu. Jest to první „filosofie dějin“, ovšem zvláštních „dějin“ [Ex 24,1-8; 19,4-6 sr. Ex 6,6n; Ez 20,5]. Jde tu o zdůraznění misijního úkolu Izraelova ve světě. Izraelův Bůh není národním Bohem, ale králem, jenž se svým lidem uzavřel smlouvu. To je druhý pól mosaismu, který k sobě táhne všecky spletité události dějin Izraele. Gedeonova výpověď [Sd 8,22], že nebude panovati nad Izraelem, aniž panovati bude nad nimi syn jeho, protože Hospodin panovati bude nad nimi, je ohlasem mosaismu. Jest to odvážný pokus bráti bohovládu [theokracii] vážně. M-ovi nešlo, jak se většinou až doposud za to mělo, jen o monotheismus nebo jen o praktický monotheismus [víru v existenci jediného Boha], nýbrž o bohovládu, t. j. o přesvědčení, že ve všech věcech lidského života soukromého i veřejného nutno se podrobiti Bohu. Bůh „horlivý“ žádá absolutní poslušnost. Má na člověka absolutní nárok. Krásně to vyjadřuje obětní obřad „vkládání rukou“, jež je podstatou mojžíšovského kultu: člověk vloží ruku na hlavu beránka; ztotožňuje se s ním, jako by chtěl říci: „Tak projevuji ochotu se obětovat Bohu! Propadl jsem Bohu“. Všechen svět propadl Bohu. Ale jde o to, propadnu-li Bohu dobrovolně [pak jsem kádóš = svatý], nebo nedobrovolně [pak jsem cherem = proklatý]. To vše v zárodku bylo obsaženo v náboženství M–ově. Obětních prvků je v původním mosaismu málo. Ne, že by jich nebylo, ale ustupují do pozadí. Tak chápali M-e proroci [Am 5,24n; Oz 6,6; Iz 1,13; 43,23; Jr 7,22] a nakonec i Ježíš, jenž Zákon a proroky shrnul v dvoj příkaz lásky [Mt 22,36-41]. Obsahem mojžíšovského kultu bylo ukazovat se před tváří Boží [Ex 23,17; 34,23; sr. Oz 3,5; 5,6.15], vzývat jméno Hospodinovo [Ex 20,24; 1Kr 18,24; Oz 8,2], recitování Zákona [Dt 31,11-13] a požehnání [Nu 6,24-26]. Mosaismus se tím vším tak podstatně lišil od přírodních náboženství okolních národů, že ani Izrael ve svém celku je plně nepochopil a jen proroci navazovali plně na jeho linii.

5. Mojžíš v Novém zákoně

Nový Zákon vidí v M-ovi jednak představitele a prostředníka staré smlouvy, takže M. a Zákon jsou synonyma [Sk 6,11; 15,21; 21,21; 2K 3,15] a pojem „M. a proroci“ jest označením celého SZ [L 16,29.31; 24,27]. V tomto smyslu je M. jakožto prostředník Zákona přímo protikladem Ježíše Krista, skrze něhož se stala milost a pravda [J 1,17]. Ale v NZ je M. v duchu současné rabínské theologie také obrazem trpícího služebníka Božího [Sk 7,17-44] a tím i předobrazem Mesiáše-Krista. Při tom zužitkovává rabínské výklady o M-ovi: byl vyučen vší moudrosti egyptské, mocný v řečech i skutcích [Sk 7,22 sr. Ex 4,10]; bylo mu 40 let, když utekl do země Madiánské [Sk 7,23], 40 let se zdržoval v této zemi [Sk 7,30], měl dva tajemné odpůrce, jejichž jména udává 2Tm 3,8; na Sinai s ním mluvil anděl [Sk 7,30], andělé zprostředkovali vydání Zákona [Ga 3,19; Žd 2,2; sr. Sk 7,53; Dt 33,2]. Ju 1,9 se zmiňuje o zápasu archanděla Michala se satanem o tělo M-ovo. M. je i NZ-u příkladem víry [Žd 11,23-29] a prorokem, jenž ukazoval na Krista, mluvil a psal o něm [L 24,27.44; J 1,46; 5,46; Sk 3,27; 7,37; 26,22n; 28,23]. Ježíš se dovolává M-e také pro potvrzení víry ve vzkříšení [L 20,37], Pavel pro své učení o svrchovanosti Božího vyvolení [Ř 9,15] a oprávnění misie mezi pohany [Ř 10,19]. Podle Mk 9,4n se zjevil M. s Eliášem na hoře proměnění – navazuje se tu na židovskou tradici, že M. a Eliáš budou předchůdci Mesiášovými – na znamení nastávajícího nového eonu a utrpení Ježíše Krista [L 9,31]. Podle J 5,45 bude M. hlavním žalobcem proti Židům, protože přes jeho svědectví nevěřili v Ježíše Krista [sr. L 16,29.31].

Důležitá jsou místa, která v M-ovi vidí předobraz Ježíše Krista. Ježíš sám se jako prostředník nové smlouvy přímo nebo nepřímo staví v protiklad k M-ovi [Mk 10,1-12; Mt 5,21-44; sr. zvl. J 6,32nn] a vystupuje jako druhý M. [„ten prorok“ L 13,33 sr. Dt 18,15. 18; L 7,16]. Avšak teprve po Kristově zmrtvýchvstání vytvořila prvokřesťanská církev jasnou paralelu mezi M-em a Kristem. Dt 18,15.18 vztáhla na Krista [Sk 3,22nn]. Štěpán líčí utrpení M-ovo se zřejmým zřetelem na trpícího Ježíše [Sk 7,17-44 sr. Žd 11,26] a Pavlovi je M. representantem staré smlouvy a protikladem smlouvy nové v Ježíši Kristu. Jediné místo, kde Pavel užívá typologicky M-e jako obrazu Ježíše Krista, je 1K 10,1-2. Tak jako vstup do staré smlouvy byl způsoben křtem vodou Rudého moře a oblakem [Pavel to nazývá „pokřtění v M.“], tak i včlenění [pokřtění] v novou smlouvu [Krista] je způsobeno křtem a Duchem sv. Všude jinde užívá Pavel M-e jako protikladu ke Kristu [spravedlnost ze Zákona proti spravedlnosti z víry Ř 10,4-5; Ga 3,19n]. Podobně je tomu v Žd, kde M. je předobrazem Kristovým ve věrnosti, ale M-ova věrnost byla věrností služebníka, kdežto věrnost Kristova je věrností Syna [Žd 3,1-6]. M. se vzdal práva slouti synem dcery faraónovy a raději trpěl se svým lidem „pohanění Kristova“ [Žd 11,24], ale Ježíš se vzdal slávy nebeské a vzal na sebe potupu smrti [Žd 2,7.9.14 sr. 2K 8,9; F 2,5-7]. Ježíš Kristus svrchovaně převyšuje M-e ve všem: je prostředníkem lepší smlouvy [Žd 7,22; 8,6], jež není dočasná jako M-ova, ale věčná [Žd 13,20 sr. 9,23nn]. Ve Zj 15,2-4 je vysvobození Izraelců z Egypta obrazem vysvobození z tohoto eonu hříchu, průchod Rudým mořem obrazem pochodu vykoupených mořem „skleným“ do nebeské vlasti, píseň M-ova je obrazem vítězného jásotu těch, kteří zvítězili, a M. je předobrazem Beránkovým.

Celkem možno říci, že M. a Kristus stojí vedle sebe jako prostředníci staré a nové smlouvy, současně však v protikladu jako představitelé jeden Zákona, druhý Evangelia. [J 1,17].