Hebrejský

Hebrejský, jméno, jímž pohané s určitou dávkou opovržení označovali Izraelce [Gn 39,14; 41,12; Ex 1,16; 2,6; 1S 4,6.9; 13,19; 14,11] anebo Izraelci sami sebe vůči cizincům [Gn 40,15, kde mají Kral. Židovský; Ex 1,19; 2,7; 3,18; 5,3; 7,16; 9,1.13], aby tak vyjádřili, že přišli „z oné strany“ [‘eber ha-nahar = za řekou Joz 24,2n] řeky [Eufratu], t. j. z *Harán [Gn 11,31]. Biblická genealogie [Gn 10,21.25; 11,14n] prohlašuje H. za potomky *Hebera. Prof. Sayce se domnívá, že slovo h. je původu babylonského a že znamená „obchodníka“, který chodil za obchodem sem a tam přes řeku. Jiní toto slovo vykládají z hebr. kořene, znamenajícího „vázati“. Tedy: zajatec, námezdník. Jiní zase v tomto označení vidí název pro cizince, kočovníka, vpadávajícího do kulturní země, tedy bezdomovce [sr. Bič I, 72n pozn.]. V klínových dopisech Tell-el-amarnských se mluví o Chabirech, o nichž máme zprávy už z druhé poloviny 3. tisíciletí. Už tehdy byly Chabirové žoldnéři v Bábelsku. Všeobecně se má za to, že tito Chabirové jsou totožní s H. Kolem r. 1400 př. Kr. ohrožovali egyptské vasaly v Palestině [bydleli v „horách“, t. j. v pohoří efraimském]. Celkem lze míti za to, že h. neoznačuje nějaký určitý národ [*Heber 1], nýbrž cizince, kočovníka nebo toho, kdo se [dobrovolně?] vydal do cizích služeb, kdo vstoupil do otroctví. Tomu odpovídá i užívání jména ve SZ, jenž činí rozdíl mezi Hebrejci a Izraelem. Někteří H-ové jsou mimo svazek Izraele [1S 13,7; 14,21; Nu 24,24], jiní však jsou v tomto svazku [Ex 2,11n; Jon 1,9]. Vyložit to lze jednak tím, že *Izrael je původně pojem náboženský, ne ethnický, jednak tím, že H. je pojem juristický, označující, jak jsme viděli, toho, kdo [dobrovolně?] vstoupil do otroctví [Ex 21,2n; Jr 34,8-14; 1S 14,21]. Ponenáhlu ovšem pronikal etnický význam tohoto slova.

O náboženství starých H-ů, pokud měli vztah k Izraeli, máme jen dohady a náznaky ve SZě. Podle Joz 24,2 „sloužili bohům cizím“. Zdá se, že jejich božstva byla v těsném spojení s čeledí nebo kmenem [božstvo bylo Otcem, Bratrem, Příbuzným] a že mezi těmito božstvy zvláštní postavení měl Él. Abraham zná božstvo Él Šaddaj [Kral. „Bůh silný, všemohoucí“ Gn 17,1; Ex 6,3]. Toto jméno se zpravidla vykládá z assyrštiny jako „Hora“ nebo „Vyvýšený“. Přibereme-li k tomu jména jako Él ’eljón [= Bůh silný nejvyšší, Gn 14,18] a Él ‘ólám [= Bůh silný, věčný, Gn 21,33], vidíme, že představa Boha u starých Hebrejů byla velmi vyspělá. Bič [II,200] upozorňuje též na starohebrejské božstvo Bethel [Jr 48,13; Gn 31,13, kde český překlad je nejasný], jehož kult se udržel až do prvních století po Kr. Při všech různých představách však zůstávalo povědomí, že jde o Boha otců, který se zjevuje různě, ale při tom zůstává neproměnný.

Pokud jde o jazyk těchto přistěhovalců, zdá se býti jisto, že přejali jihokananejskou semitskou řeč domorodých obyvatel, jazyk kananejský [Iz 19,18]. Nejde tedy o nějakou zvláštní hebrejskou řeč [sr. Bič III,26nn]. Později, zvláště po návratu ze zajetí babylonského, tato kananejština byla nahrazena aramejštinou.

V době postarozákonní slovo h. označovalo „hebrejštinu“ jako „svatý jazyk“ na rozdíl od příbuzné aramejštiny a rovněž starohebrejské písmo na rozdíl od „assyrského“ a řeckého.

Starohebrejského písma bylo užíváno až do exilu. Od zajetí babylonského převzali Židé písmo aramejské, jež přetvořili v ozdobné písmo kvadrátní [čtvercové]. Ale starohebrejské písmo zůstalo ještě dlouho v užívání, zvláště na židovských mincích a u Samaritánů, dokonce až po naše dny. Abeceda měla 22 souhlásek; původně se psalo bez označování samohlásek. Označování samohlásek bylo zavedeno až v 6.-7. stol. po Kr. Knihy SZ jsou až na některé výjimky, psané aramejsky [Dn 2,4-7; Ez 4,8-6,18; 7,12-26; Jr 10,11], napsány hebrejsky.

Slovem h. byl v této době [judaistické] označován také lid izraelský, pokud se mluvilo o nejstarších jeho dobách. Zdá se, že toto označení bylo také zdvořilejším a vznešenějším označením Židů, zvláště těch, kteří bydleli anebo pocházeli z Palestiny a jejichž mateřštinou byla aramejština.

V Kral. překladu NZ-a se slovo h. ne vyskytuje, ač v řeckém textu je několikrát uvedeno. Kral. říkají „židovský“ [L 23,38; 19,13.17.20; Sk 21,40; 22,2; 26,14], Jde tu o označení aramejštiny, jež v denním životě zatlačila hebrejštinu. Ve Zj 9,11 a 16,16 se snad myslí na hebrejštinu SZ-a. Rovněž Sk 6,1; F 3,5 překládají Kral. i Žilka řecký výraz hebraios jako Žid; v 2K 11,22 Kral. : Židé, Žilka: Hebreové. Hebreové [Židé] ve Sk 6,1 jsou asi Židé narození v Palestině, kteří tvořili ve sboru zvláštní, přirozenou skupinu, protože se navzájem lépe znali a mluvili aramejsky, kdežto „Řekové“ [hellenisté] byli židovští přistěhovalci z diaspory, mluvící řecky. Právě pro svou neobeznámenost s prostředím mohli býti snadno při sociální péči přehlédnuti. Rovněž ve F 3,5 a 2K 11,22 jde asi o zdůraznění palestinského původu Pavlova nebo o to, že jeho vlastní mateřská řeč byla aramejská. Stejně lze vykládat i název epištoly k Židům [Hebreům]. Jde snad o skupinu Izraelců, zavlečených z Palestiny do Itálie [sr. Žd 13,24].