Národ

Národ. Hebr. a řecké výrazy gój, gójím, ethnos, ethné označují v nejstarších dobách jakoukoli pospolitost, jež se podobala tomu, co dnes označujeme pojmem n., tím, že šlo zpravidla též o společný jazyk nebo o společné území, zvyky, praotce, ale v prvé řadě zvláště o náboženství [Gn 10,5.20; Iz 2,4; Jb 12,23], ať už jde o Izraelce [Gn 12,2; 17,4nn; 18,18] nebo o jiné národy [Gn 22,18; 26,4; Př 14,34]. Rozdělení lidstva na n-y podle řeči, mravů a sídliště odpovídá podle jedné linie bibl. tradice Božímu řádu [Gn 10; Dt 32,8; Bůh je králem n-ů Am 9,7; Jr 10,7], podle jiné je následkem hříchu [Gn 11,1-9], ač-li právě toto místo nemá na mysli spíše úsilí po pyšném odstranění hranic, jež mezi jednotlivé n-y položil Bůh. Někteří vykladači [Bertram v TWNT II., 365] se totiž domnívají, že výklad Gn 11, jako by rozdělení lidstva na n-y bylo následkem hříchu, vznikl teprve pod vlivem hellenistického imperialismu a pacifismu v římském impériu.

Bible od počátku činí jasný rozdíl mezi Izraelem a ostatními n-y. Už to je příznačné, že Izrael, jemuž se dostává názvu *lid [sr. na př. 2S 7,23; 1Pa 17,21], je označován za n. tehdy, provinil-li se vůči Bohu neposlušností, porušil-li se tedy hříchem [Dt 32,28; Iz 1,4] a tak klesl na úroveň pohanů, tedy neizraelců. N., obyčejně v plurálu: národové, se stal ustáleným označením pro pohany [Ex 34,10; Lv 25,44nn; Nu 14,15; Dt 15,6; 1Kr 4,31; Iz 11,10 sr. v. 14]. Izrael je lid Boží, ostatní svět jsou n-ové, sloužící modlám; bezbožníci a n-ové jsou souznačné pojmy [Ž 9,6.15.18; Ez 7,21]. Toto rozlišení sílelo úměrně k zesilujícímu vědomí, že Hospodin je vyvýšeným Bohem a klade na svůj lid absolutní a výlučné požadavky [Am 9,7n; Mi 7,18]. Z tohoto vědomí výlučnosti rostlo na jedné straně prorocké vědomí odpovědnosti za celý svět, jemuž má Izrael být knězem, prostředníkem známosti Božího zákona [sr. Ex 19,5n], ale ovšem v širokých vrstvách lidu též snadno nebezpečí nenávisti k ostatním n-ům, jež byly přirozeně považovány za odpůrce Boží. Toto nebezpečí bylo zmírňováno častěji se opakující připomínkou Izraeli ve SZ, že podle těla je také jen gój [na př. Ex 19,6] a že jen milostí Boží se stal „národem svatým“ [tamtéž]. Mimoto ví tradice o příbuzenství s Moabem, Edomem [Dt 2,1-13; 23,7n], Ammonem i Aramem a j. [Izrael před nastěhováním do Palestiny byl vpravdě složeninou mnoha „národů“, přesněji arci: kmenů, sr. Ex 12,38; Nu 11,4]. Případná nevraživost „národní“ byla mírněna také jednak zákonem [*Cizí], jednak politickými smlouvami [Iz 7,1nn; 2Kr 16,5nn], jednak obchodním stykem [sr. 1Kr 9,27nn; 10,11; Ez 27], což ovšem nezřídka vedlo k duchovnímu porušení Izraele. Jednotliví králové se sice snažili vykořeniti ze země všechen náboženský synkretism [2Kr 22 a 23], ale proroci v navázání na Ex 20,3 ustavičně musili vyzdvihovati odlišnost lidu Božího [Am 5,25; Iz 2,6; Jr 2,11; Sof 1,8], jež nepřipouštěla, aby se Izrael směšoval s pohany, i když bylo pohanům umožněno zapojit se do svazku lidu Božího [sr. Rut]. Kdo se ovšem nechtěl bezvýhradně podrobit pod zákon Hospodinův, neměl místa ani v jeho lidu. Proto byly zakázány smíšené sňatky s příslušníky ostatních n-ů [Dt 7,3]. Podle Dt 23,3n jsou Ammonitští a Moabští z obzvláštního trestu vyloučeni ze shromáždění Hospodinova dokonce až do desátého kolena. Cizina byla pokládána za nečistou zemi, ježto v ní nebylo možno sloužiti Hospodinu [Am 7,17 sr. Oz 9,3nn]. Náboženská méněcennost cizích božstev vedla snadno k tomu, jak již výše připomenuto, že se prostý Izraelec cítil povýšeným nad ostatní národy, určené podle lidových představ pro své nepřátelství vůči Hospodinu jen k zániku, protože nechápal hloubky náboženského cítění proroků, jimž naprosto nešlo o nacionalismus a jiné pohnutky čistě lidské, nýbrž výhradně o oslavení a vyvýšení Hospodina – a to právě i tehdy, když mluvili o soudu [Jr 10,25; 25,15-33; 46,28]. Proto také Izrael bude vyvýšen [Izrael je manželka Hospodinova, Oz 2,3; Jr 2,2; Ez 16; Iz 54,5n; má s ním zvláštní smlouvu, Oz 2,18.20; Jr 11,10; Jerusalem bude povýšen na zvláštní sídlo Hospodinovo, Am 1,2; Mi 4,1-3 = Iz 2,2-4]. Podle Ab 1,4.13 je Izrael spravedlivý, Kaldejci však jsou bezbožníci. Pocit výlučnosti Izraelovy vzrostl zvláště v zajetí babylonském, jež bylo pokládáno za trest toho, že Izrael zapomněl být lidem zvláštním mimo [= nad] všecky lidi [Ex 19,5]. Zvláště Ez, Ezd a Neh bojovali pro tuto výlučnost. Gójím byli prostě opovržení pohané [Ezd 6,21; Neh 5,8; Ž 2,1; 135,15], bezbožníci, protivníci a nepřátelé Boží [Ž 8,2; 68,2n; 74,4-23; 83,3n; 89,51n]. Izrael stále ještě čekal na vysvobození od nich [Ag 2,21nn; Za 1,18-21; 14; Dn 12,1]. Kniha Ester ukazuje na živelnou nenávist vůči pohanům. V době Makkabejských pak tato výlučnost dosáhla svého vrcholu. Vyprchalo však již téměř nadobro vědomí odpovědnosti za ostatní svět tak příznačné v posledu pro celý SZ. Nezapomeňme totiž, že nepřátelé, o nichž se tak často mluví v žalmech [7; 35; 69; 109 a j.] a kteří se dříve zpravidla pojímali historicko-politicky, dnes se ponejvíce chápou nábožensko-rituálně jako představitelé oněch chaotických mocností temna, jež Bůh-Stvořitel přemáhá, aby svému lidu připravil nový, blažený věk [sr. zvláště A. Bentzen: Messias- Moses redivivus – Menschensohn, Zürich 1948], a kteří ovšem v konkretních situacích mohou nabýti i velmi konkretní podoby.

V celém SZ je však vedle této výlučnosti také silný misijní universalism. Už Gn 22,18; 26,4 mluví o tom, že Izrael se stane požehnáním pro všecky národy, jejichž ostatky zůstanou i po Božím soudu: Egyptští [Jr 46,26], Moabští [Jr 48,47], Ammonitští [Jr 49,6], Elamitští [Jr 49,39]. Všichni n-ové přijdou k Sionu, aby se naučili poznávat Boha [Iz 2,2-4; Mi 4,1-3; Iz 19,18-25; Jr 12,14nn sr. 3,17n; 16,19nn]; služebník Hospodinův bude světlem n-ů, pohanů [Iz 49,6; 51,4 sr. 45,14. 22nn; 55,4; 1Kr 8,41-43]. Tento misijní universalism je patrný i v judaismu přes všecku jeho výlučnost. Vedly k tomu už knihy Rut a Jonáš. Některé školy [na př. Hillelova] otvíraly dokořán dveře t. zv. proselytům [sr. Mt 23,15], kdežto škola Šammáiova se proselytům co nejvíc bránila. Tento různý názor se dostal až do prvokřesťanské církve.

V NZ je pojmem n. [ethnos, ethné] označen jednak n. židovský [L 7,5; J 11,51.52; 18,35; Sk 10,22; 24,3.10.17; 26,4; 28,19; 1Pt 2,9], jednak národy světa vůbec [Mt 24,7.9.14; 25,32; 28,19; Mk 11,17; 13,10; L 12,30; 21,24; 24,47; Sk 13,19 sr. Dt 7,1; Ř 15,11; Ga 3,8]. Kde se myslí výslovně na pohany na rozdíl od Židů, naznačují Kral. už svým překladem [Mt 4,15 sr. Iz 8,23; L 21,24]. Ovšem někde ponechali n. [Mt 20,25; Sk 4,25; 7,7; 13,19; Ř 1,5; Zj 10,11; 14,8; 15,3n]. Asi na 60 místech jde o term. techn. pro označení pohanů na rozdíl od Židů a křesťanů [Mt 6,32 sr. L 12,30; Mt 10,5; 20,19; Sk 14,16]. Tito pohané stojí mimo společenství Izraele, žijí bez Boha na světě [sr. Ef 2,12; 4,17]. Dokonce i křesťané původu nežidovského jsou označováni za ethné [pohany Ř 11,13; Ga 2,12.14; Ef 3,1]. Na jiných však místech nekřesťané vůbec jsou označováni za pohany [1K 5,1; 12,2; 1Te 4,5 sr. Jr 10,25; 1Pt 2,12; 3J 1,7]. Křesťané totiž jsou pravým Izraelem. Jen čtvrté evangelium nezná výraz ethné jako označení pro pohany. Zato zná výraz *svět, jímž označuje jak zatvrzelé Židy, tak i pohany. Celkem možno říci, že NZ tu stojí pod vlivem SZ a rabínského židovství, když národy [= pohany] staví v protiklad Židům. „Kteříkoliv jiní národové“ [Ř 1,14] je Kral. překlad slova barbaros, což je vžitý řecký název pro cizince, mluvící řečí Řekům nesrozumitelnou, potom označení lidí bez řecké kultury. Kraličtí týž řecký výraz Sk 28,2 překládají „lidé toho ostrova“ [1K 14,11; Ko 3,11: cizozemec.] *Pohan.

Výraz „od národu do pronárodu“ je doslovným překladem hebr. „od pokolení do pokolení“, t. j. na věky [Ž 10,6; 61,7; 72,5 aj.; Iz 51,8; 58,12; Dn 3,33].