Zajetí

Zajetí. Assyřané jsou snad první ze starověkých národů, kteří zavedli deportace aspoň vedoucích mužů podmaněných říší a království do vzdálených území, aby tak odstranili jakékoli jejich spojení s těmi, kdo byli ponecháni v zemi. Došlo-li přesto k zastavení uložených poplatků a nepomohly-li ani trestní výpravy, sáhlo se k deportaci většiny obyvatelstva. Také Babyloňané přijali tento způsob trestu. Jen tak bylo možno udržovat rozsáhlé panství v poddanství. Bible se zmiňuje o dvou hlavních z-ích:

1. Assyrské zajetí [exil] desíti kmenů Izraelských

Od r. 842 př. Kr. byl Jehu poplatníkem assyrského krále Salmanazara. Teprve za Tiglatfalazara a izraelského krále Pekacha došlo k první deportaci obyvatel území Neftalímova [2Kr 15,29]. Snad současně došlo k odvedení kmenů zajordánských [Ruben, Gád a polovice pokolení Manassesova] do vyhnanství v Mesopotamii [1Pa 5,26]. Salmanazar IV. za Ozee, krále izraelského, oblehl Samaří, jež bylo dobyto teprve r. 722/1 po tříletém obléhání za nástupce Salmanazarova Sargona II. [2Kr 17,5n.18; 18,13]. Do zajetí bylo odvedeno 27.290 obyvatel, hlavně šlechticů, kněží a vlivnějších občanů. Na jejich místa byli dovedeni obyvatelé syrští z Kut, Ava a Sefarvaim, a obyvatelé syrští z Emat, aby splynuli s pozůstalým obyvatelstvem izraelským [2Kr 17,24]. Pod jejich vlivem vznikla jakási směs jahvismu a pohanství [2Kr 17,19-41], v níž nutno hledat původ *Samaritánů. Někteří z vyhnanců se snad vrátili, ale většina se přizpůsobila svému prostředí. Aspoň o některých však můžeme mít za to, že zachovávali i dál staré náboženské zvyky a že čas od času navštěvovali Jerusalem [Sk 2,9]. Říše izraelská přestala existovat.

2. Babylonské zajetí se týká v podstatě říše judské

Už král babylonský Senacherib se chlubí v nápisu, že odvedl 200.150 zajatců z Judstva [sr. 2Kr 18,13]. Ale hlavní deportace nastala později a byla předpovídána 150 let [Iz 6,11n; 11,12; 39,6; Mi 4,10.]. Prorok Jeremiáš hlásal, že to zabere celých 70 let [Jr 25,1.11n]. R. 605 př. Kr. přitáhl Nabuchodonozor před Jerusalem, vyloupil chrám a odvedl do vyhnanství některé z královských synů [2Pa 36,2-7; Jr 45,1n; Dn 1,1-3]. R. 597 odvedl krále Joachina s jeho matkou a manželkami, s 3000 princi, 7000 předními z lidu as 1000 řemeslníky [2Kr 24,14-16]. R. 586 vypálil chrám jerusalemský, rozbořil Jerusalem a odvedl zbytek význačnějšího obyvatelstva, zanechav v zemi pouze chudinu, rolníky a vinaře, aby země úplně nezpustla [2Kr 25,2-21]. Ale ani to nestačilo. Po pěti letech byla zavedena do Babylona další skupina zajatců [Jr 52,30].

Izraelcům v zajetí bylo dovoleno stavět domy, vydržovat služebnictvo a zaměstnávat se obchodem [Jr 29,5nn; Ezd 2,65]. Podle Dn 2,48 a Neh 1,11 nebylo překážek, aby někteří z nich zaujímali význačná státní postavení. Kněží a učitelé pečovali o náboženskou výchovu [Jr 29,1; Ezd 1,5]. Někteří ze zajatců se usadili v Telabibu při řece Ghébar [umělém kanálu u Nippuru, Ez 3,15; 8,1; 20,1n; 24,18]. Vůdci takových kolonií byli ‚starší‘ kdežto kněží se zaměstnávali sbíráním starých písemností. Tak snad vznikla nejedná dnešní kniha SZ-í na podkladě starých tradic, jež byly historisovány a upravovány pro bohoslužebné účely. Z národa izraelského se stala židovská náboženská obec, jež ovšem stavěla do popředí prvky a pohnutky nacionální a rituální. V Babylóně vzniklo mnoho synagog, kde modlitby nahradily oběť. Také rabínské školy se mohly v Babylóně plně rozvíjet. R. 539 př. Kr. se zmocnil Babylonie Kyros [bibl. Gýrus], jenž r. 538 dovolil Židům vrátit se do vlasti a vystavěti chrám [Ezd 1,1-4]. Vrátilo se kolem 43.000 Židů [Ezd 2,64]. Mnozí však zůstali v Babylóně a vytvořili základ židovstva ‚v rozptýlení‘ [Sk 2,9n], nepočítáme-li rozsáhlou diasporu v Egyptě [viz Bič I., 146nn; 148nn]. N. Historická zkušenost zajetí i vysvobození z něho měla pro SZ lid nesmírný význam společenský i myšlenkový. Celý způsob jeho života se tím nesmírně změnil: na místo starého Izraele nastoupilo *židovství, které si bylo zajisté vědomo své bytostné souvislosti s předexilním Izraelem, ale bylo přece jen lidem jiného typu.