Žid (Židé), židovský, židovstvo

Žid (Židé), židovský, židovstvo

1. V SZ je v Kral. překladu slovem Žid [židovský] několikrát překládáno slovo 'ibrí ['ibrím]: Gn 40,15; 43,32; Ex 21,2; Nu 24,24; Dt 15,12; Jr 34,14; 1S 29,3.

Obvyklejším překladem tohoto slova, označujícího buď širší kmenovou skupinu, k níž Izraelci patřili, nebo jazyk, jímž mluvili, je *Hebrejský; není jasné, proč Kraličtí tohoto správnějšího překladu neužívali důsledně. V některých mladších knihách SZ je však české Žid překladem hebr. jᵉhûdím [Jr 34,9; 38,19; Da 3,8.12; Neh 4,2; Est veskrze.] Slovo židovský, označující jazyk Izraelců, je 2Kr 18,26 Iz 36,11 překladem hebr. jᵉhûdít. Původně šlo o označení Judejců, příslušníků jižního [Jerusalemského] království, skládajícího se hlavně z kmene Juda na rozdíl od severního království většiny kmenů izraelských. Když severní království zaniklo a když byl poté i Jerusalem vyvrácen a vedoucí vrstvy judejské byly odvedeny do exilu, z něhož se významná část po několika desetiletích vrátila a obnovila chrám a kult Hospodinův v Jerusalemě [sr. *Izrael 7], stalo se slovo „Judejci“ běžným označením Izraele takto nově ustaveného. Z hebr. jᵉhûdím vzniklo řecké Ἰουδαῖος, lat. Iudaeus, z čehož povstalo i české Žid. Až podnes se příslušníci lidu izraelského obvykle nazývají tímto slovem. Přitom však toto jméno – podobně jako ve staré době Hebrejec – označuje Izraele spíše z vnějšku, jako jistý národní, sociologický celek, kdežto vyjádřením duchovního základu tohoto lidu jakožto lidu Hospodinova zůstává jméno Izrael, které teprve v době nejnovější nabylo výrazného významu politického. V odborném názvosloví se jména Židé, židovstvo užívá pro pozdější, poexilní období dějin izraelského lidu.

2. Slovo „židovstvo“, které několikrát čteme v Kralickém překladu, má jen jednou přibližně týž význam jako v novočeštině, neboť označuje soubor všech Židů [Ga 2,12, kde se však podle přesnějšího překladu říká: „ti, kteří jsou z obřízky“]. Jinde označuje judskou zemi, Judstvo [Mk 13,14, Sk 2,9; 10,37, 1Te 2,14] anebo židovství, t. j. židovské náboženství, po př. židovskou církevní a náboženskou oblast [Ga 1,13-14]. Přídavné jméno židovský i příslovce židovsky často označuje hebrejský, po př. aramejský jazyk [2Kr 18,26; L 23,38; J 5,2; 19,20; Sk 22,2, 26,14; Zj 9,11, 16,16], jindy také příslušenství k židovskému národněnáboženskému celku nebo způsob názoru a života, charakteristický pro židovský svéráz.

3. Židovstvo rané doby římské, na jehož pozadí, ano v jehož lůně vzniklo prvotní křesťanství, bylo útvarem značně složitým. Jen část, pravděpodobně menšina, obývala v souvislém území v Palestině, ale i tam byla silně prostoupena nežidovským, většinou hellenisovaným [pořečtěným] živlem. Druhá, početně větší, část židovstva žila rozptýlena v nejrůznějších krajích římské říše i za jejími hranicemi, zejména v Mesopotamii, kde židovský živel zůstával ještě z dob babylonského zajetí. Tato t. zv. diaspora [*rozptýlení] byla soustředěna hlavně v městech, nejvíce ve světových velkoměstech [Alexandrie, Antiochie, Řím], a podléhala v rozličném stupni kulturnímu vlivu svého okolí, což se jevilo nejnápadněji přijetím řeckého jazyka [hellenisací]. Na této diasporní půdě vznikl také veliký pokus Filona z Alexandrie [v první polovině I. stol. po Kr.] spojit SZ poselství s myšlenkovým dědictvím řecké [platónské] filosofie. Ale ani v palestinském židovstvu nebyly poměry jednoduché. Z NZa i z jiných zpráv víme o rozličných bohosloveckých a náboženských směrech [*farizeové, *saduceové], ano i o bratrstvech sektářského rázu, jakým byli na př. t. zv. essejci a s nimi příbuzná, ne-li totožná sektářská pospolitost, jejíž spisy jsou od několika let objevovány v jeskyních v okolí Mrtvého moře. K tomuto rozrůzňování docházelo jak z vnitřních židovských podmínek při řešení otázek daných SZ dědictvím [na př. o smyslu a správném použití *zákona], tak vlivem cizích náboženských proudů, zejména hellenistického synkretismu [viz *Řekové lc-d, str. 825] a náboženství iránského. Zdá se, že pod těmito vlivy právě na půdě palestinského židovského sektářství nejdříve vznikly náboženské spekulace, které později vyústily v t. zv. gnosticismus [sr. *Poznání, str. 708, *Umění].

Všecko toto směrové a duchovní rozrůzňování se odehrávalo na pozadí dlouho trvajícího a vnějším průběhem velmi proměnlivého zápasu o národní svobodu palestinského židovstva. Hlavními mezníky tohoto zápasu jsou nejprve úspěšný osvobozenský boj makkabejský r. 168-142 př. Kr., dále připojení Palestiny k římské říši r. 63 př. Kr., následující složité osudy židovstva za polosamostatných panovníků herodovského rodu, střídajících se s přímou správou římských místodržících [41 př. Kr.-66 po Kr.] a nakonec dva velké, tragickou katastrofou skončivší pokusy o svržení nadvlády římské r. 66-70 a 132-135 po Kr. [sr. *Izrael 9-10]. V tomto asi třísetletém období byl vnitřní život židovstva do velké míry ovládán otázkou, zda a v jakém smyslu patří k samé podstatě Izraele, aby byl po stránce politické opět nezávislým národem, a v kladném případě, jakými cestami má o tento cíl usilovat. Hlavní směry a skupiny židovské se od sebe odlišovaly v neposlední řadě tím, že si na tyto otázky dávaly odlišné odpovědi. *Saduceové, vycházející hlavně z kněžských a zámožných vrstev, klonili se k tomu spokojiti se dosti širokou mírou samosprávy, kterou pružná politika římská v některých obdobích poskytovala herodovským vladařům i jerusalemské nejvyšší radě [synedriu]. Lidovější farizeové se nevzdávali živé naděje na plnou nezávislost Izraele doufajíce, že se jí lidu židovskému dostane od Boha v odplatu za poslušné, přesné a obecné zachovávání zákona. Lze tedy v jistém smyslu říci, že podle jejich pojetí závisela existence Izraele v prvé řadě na jeho náboženské, „církevní“ základně a že jeho národní, politická stránka je druhotná a odvozená. Podobné pojetí měly i sekty essejského rázu. Naproti tomu radikální skupiny, pro něž se časem ustálilo označení zeloté [„horlivci“], usilovaly dosáhnouti organisovaným vojenským povstáním národní nezávislosti Izraele, která pro ně byla podstatným znakem království Božího. Při čtení NZ-a nesmíme zanedbati tento soubor otázek, který zřetelně proráží na př. Mk 12,13-17 [peníz daně], L 23,2; J 19,12 [Ježíš obžalován z pobuřování proti císaři], J 18,37 [království Ježíšovo není z tohoto světa]. Z těchto a podobných míst je zřejmé, že Ježíš i jeho církev řešili tyto otázky novým způsobem, odlišným ode všech směrů židovských: království Boží není svázáno s národem židovským a nemá vůbec mocenskou povahu, není však ani jen niterným stavem srdcí, nýbrž je novým člověčenstvem, novým stvořením veškerého bytí vnitřního i vnějšího, osobního i pospolitého. Obec vyznavačů Ježíše Krista, jeho církev, je pak prorockou předjímkou tohoto nového bytí.

4. V synoptických evangeliích, a to právě proto, že jsou zakotvena v situaci palestinského židovstva, čteme slovo Židé atd. jen zřídka, a to většinou v situacích, v nichž jsou příslušníci Izraele viděni a označováni z vnějšku, se strany pohanů [sr. na př. Mt 2,2, 27,11.29.37; L 23,37]. Za to se několikrát vyskytuje slovo Izrael, jímž Židé označovali sami sebe jakožto příslušníky pravého lidu Hospodinova [sr. Mt 8,10, 9,33, 10,6, 15,24-31, 19,28, 27,42]. Ve čtvrtém evangeliu je tomu právě naopak: naprosto převládá slovo Žid, židovský, jehož se někdy užívá takovým způsobem, jako by Židé představovali jakousi už ustálenou frontu protivníků Ježíše a jeho učedníků, o nichž jako by se už zapomnělo, že přece také byli příslušníky lidu židovského. Odráží se tu pozdější situace misijních sborů, jasně vysvítající na př. z knihy Sk, kdy křesťanství v hellenistické oblasti naráželo na tuhé nepřátelství diasporních synagog. Zajímavý je stav věcí u Pavla. Když mluví jakoby z vnějšku o příslušnících izraelské pospolitosti anebo když polemisuje proti spoléhání na vnější náboženské úkony a církevní znaky [na př. na obřízku], užívá slova Žid atd. Tak je tomu v prvních kapitolách Ř a ve většině ostatních listů. Když však Ř 9-11 mluví o tom, jaké místo má lid staré smlouvy v plánech a činech Božích, užívá důsledně slova Izrael. Podobně tomu je i v některých jiných NZ spisech [Sk, Zj].