Naděje

Naděje, t. j. pevné očekávání budoucích věcí a živá touha po jejich uskutečnění, znázorňovaná odedávna obrazem kotvy, udržující lodičku života na rozbouřeném moři, znamenala ve SZ často víru nebo důvěru v Boží vedení a ochranu [Jr 17,7; Ž 40,5; 91,2 sr. J 5,45], takže ne nadarmo byla označena za „čekající víru“. Někdy je totéž hebr. slovo tikvá překládáno slovem naděje [Jb 5,16; Ž 71,5; Př 23,18; 24,14; Oz 2,15 a j.], jindy stč. slovem *čáka [Jr 31,17], očekávání [Př 11,23; Ž 62,6 a j.]. Jiné hebr. slovo pro naději bittáhón je překládáno do češtiny buď n. [Kaz 9,4] nebo doufání [2Kr 18,19; Iz 36,4]. Jindy totéž slovo, označující n. [kislá Jb 4,6] je překládáno bláznovství [Ž 85,9]. Jiné hebr. slovo pro n., seber [Ž 146,5] je překládáno také očekávání [Ž 119,116]. To všecko ukazuje jednak na bohatost tohoto pojmu, jednak na jeho charakter. Souhrnem lze říci, že SZ n. je očekávání dobrého, spojené s důvěrou a trpělivým vyhlížením na Hospodina. Má-li kdo n., znamená to pro SZ pisatele, že to s ním je v pořádku. V n. je síla [Pl 3,18], v beznaději je smrt [Ez 37,11]. Kde ovšem podkladem n. není Bůh, tam se dostaví Boží soud [Am 6,1; Ž 52,9; Jb 31,24; Ez 33,13; Jr 17,5; 7,4; 48,13; Ab 2,18; Iz 31,1; 2Kr 18,24].

Důvodem SZ naděje jest tedy Bůh, který je výslovně nazýván nadějí Izraelovou [Jr 14,8; 17,7. 13; 50,7; Ž 14,6; sr. Ž 71,5; 130,5.7], nebo jeho milosrdenství [Ž 52,10; sr. Ž 13,6; 33,18] či jméno [Ž 33,21].

Předmětem SZ naděje jsou většinou věci, patřící k pozemskému království Božímu [Iz 55,60n; Ž 72,96-98]. Je příznačné, že čím byly horší sociální a politické poměry, tím živější a fantastičtější byla n. Izraelova na příchod Božího království. Z této živé naděje vyrostla víra v mesiášské království [Iz 9,6n; 11,1-9] s plností nadpřirozených sil a víra ve vzkříšení z mrtvých [Iz 25,8; 26,19; Dn 12,2; Ž 16,8-11; 17,15]. Vrcholu dosáhla tato naděje v t. zv. apokalyptické literatuře, dochované mimo SZ.

Důvodem NZ naděje je zmrtvýchvstání Ježíšovo, které je jednak naplněním SZ nadějí, jednak důkazem, že se Bůh k lidstvu sklonil v nekonečné lásce [1Pt 1,3, sr. Sk 2,22-36; 1K 15,12-26; 1Tm 1,1]. Vzkříšení Kristovo je Boží nejmocnější čin, který vyvolal víru. Vzkříšení Kristovo je středem, jádrem spasitelných dějů Božích a zároveň předobrazem našeho konečného cíle a údělu a proto základem naší n. [Ř 5,1-5]. Proto může Pavel říci, že „nadějí spaseni jsme“ [Ř 8,24], neboť naše konečná spása je zatím trpělivě očekávána. V tomto životě máme jen závdavek konečné spásy [2K 5,5], t. j. svědectví Ducha sv. o Kristu, Kristus v nás [Ko 1,27]. V NZ je n. rozlišována od víry: víra se vztahuje na spasitelné skutky Boží v minulosti a v přítomnosti, naděje na budoucí skutečnosti království Božího v slávě. Někde je slovo n. přímo označením obsahu toho, co je očekáváno: Ga 5,5; Ko 1,5; Tt 2,13; Žd 6,18. Pavel se označuje za služebníka naděje evangelia [Ko 1,23]. Kořenem NZ naděje je Duch sv. [Ř. 15,13]. Předmětem NZ naděje je sláva Boží [Ř 5,2; 1Te 2,12], t. j. plné uskutečnění spásy lidstva a příchod Božího království v moci. Ježíš Kristus bude uznán jako Pán [F 2,9n; 1K 15,24-28], svatí Jeho budou oslaveni [Ř 8,17-25; 2Te 1,10n; 1K 15,35-49], mrtví vstanou z mrtvých [Sk 24,15; 1Te 4,16; 1K 15,12-23] a vyvolení se budou těšiti z obecenství s Kristem [L 20,35n; Mt 5,8; J 14,2n; 17,24; Zj 7,14-17], který se podle zaslíbení vrátí [Mt 24,30; Sk 1,11; 3,18-21; Zj 11,15-18], aby se ujal panství nad světem [Tt 2,13]. Heslem prvních křesťanů bylo Maran-atha [Pán přichází]: 1K 16,22; Zj 22,20.

Tato naděje umožňovala prvním křesťanům snášeti protivenství i pronásledování. Byla to kotva jejich duše, zachycená o trůn živého a oslaveného Ježíše ve „vnitřku za oponou“ [Žd 6,18n]: Ř 5,2-5; 8,18-25; 2K 4,14-18; 5,8; F 1,20; Žd 10,32-36; Zj 7,13-17. Při čtení těchto míst a vůbec při NZ slově o příchodu Ježíšově na tento svět nesmíme zapomínat, že je v nich obsažena i naděje na proměnu řádu tohoto světa, založená arci v moci a lásce Boží, nikoli v síle lidské. Tato naděje byla křesťanům zdrojem chlouby, radosti, sdílnosti a vzájemné lásky [Ř 12,12nn] a čistoty [1J 3,3; 1Pt 3,15nn], nejen potěšením v utrpeních a zármutcích, zdrojem síly, pevnosti a stálosti. Křesťané doby NZ se lišili od pohanů tím, že žili nadějí, jež byla jejich nejpříznačnější známkou [Ř 15,4; 2K 3,12; Ef 2,12; 1Te 4,13]. Tato n., založená na vykupitelském činu Kristově, je také předjímkou konečné spásy [Ef 1,13n] právě tak jako Duch sv. [Ř 8,23; 2K 1,22; 5,5]. Viz *Doufání, *doufati.