Evangelia

Evangelia. Tímto výrazem se dnes nazývají psané zprávy o životě, učení, činech, utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Slovo e. znamená „radostnou zprávu“, t. j. samu zvěst o Ježíši Kristu. Teprve přesunem významu začalo totéž slovo označovat i spisy tuto zvěst zachycující. Dlouho se však mluvilo – ještě i v nadpisech Kral. bible! – o [jednom jediném!] evangeliu podle [sepsání sv.] Matouše, Marka… Tento způsob vyjadřování je vlastně jedině přiměřený pravému smyslu slova e. – Účelem evangelií nebylo napsati životopis Kristův, nýbrž vyzdvižením některých událostí vyznati víru, „že Ježíš jest Kristus, Syn Boží“ [J 20,31]. Proto v evangeliích nenajdeme vše, co bychom v nich dnes rádi četli, kdybychom chtěli míti přesný životopis Ježíše Krista. Byly to misijní spisy. Evangelií bylo v II. stol. větší množství, jak vysvítá už z L 1,1-4 a jak se zmíníme v oddíle o apokryfních evangeliích. Většina z nich se ztratila v době, kdy církev bojovala proti pohanské filosofii [gnosticismu]. *Bible.

V církvi dosáhla rozhodné autority jen 4 evangelia: Mt, Mk, L, J, z nichž se Tatian r. 160 pokusil vytvořiti jediné evangelium [Diatessaron, Harmonie evangelií]. Ale tato harmonie nebyla přijata církví. Církev totiž správně postřehla, že apoštolská tradice je lépe hájena čtyřmi různými e., jež Irenaeus přirovnává čtyřem světovým stranám, čtyřem hlavním větrům a čtyřem sloupům, na nichž spočívá církev. Každé odpovídá některé potřebě člověčenstva: Mt je přizpůsoben Židům, Mk Římanům, L Řekům a J potřebám universální křesťanské církve.

1. Evangelia synoptická

Evangelia synoptická [= souhledná; z řeckého synopsis, souhled; tyto spisy lze sestavit do paralelních sloupců a viděti je tak spolu, pohromadě]. Jsou to první tři e., která líčí život, slova a utrpení Ježíšova jaksi s jednoho hlediska, jež se značně liší od hlediska, slohu i rázu řečí Ježíšových u Jana. Tato evangelia se pozoruhodně shodují:

a) Shoda v postupu vypravování

Shoda v postupu, jak líčí vnější průběh života Ježíšova: kázání Jana Křtitele, křest a pokušení Ježíšovo, veřejné vystoupení se střediskem v Galilei, hlavně v Kafarnaum. Dva hlavní oddíly v každém z těchto evangelií jsou odděleny vyznáním Petrovým v Cesarei Filipově. Na konci působení Ježíšova je cesta do Jerusalema ke svátkům velikonočním. Je to jediná cesta Ježíšova do Jerusalema, kterou evangelisté synoptičtí znají. Pak následuje Ježíšovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

b) Shoda v látce

Evangelia synoptická se shodují nejen v postupu, ale v látce samé. Napočetlo se kolem 70 společných menších vypravování, mimo historii o utrpení Ježíšově. Je zajímavé, že synoptikové zaznamenávají pouze výsek z učení Ježíšova a že právě v tomto výseku se shodují. [Na př. Mt 9,1-17; Mk 2,1-22; L 5,17-39 nebo Mt 12,1-14; Mk 2,23-36; L 6,1-11].

c) Shoda doslovná

Shoda těchto evangelií je někde i doslovná [Mt 9,6; Mk 2,10; L 5,24; – Mt 16,25; Mk 8,35; L 9,24; – Mt 16,28; Mk 9,1; L 9,27 atd.]. Někde se shodují první a třetí evangelium, např. Mt 3,7 b-10.12 = L 3,7 b-9.17; – Mt 6,24 = L 16,13; Mt 23,37-39 = L 13,34.35.

d) Nápadné rozdíly

Při tom najdeme na druhé straně mnoho nápadných rozdílů: Rodokmeny Mt a L se podstatně liší. L 24 vypravuje o zjevení Ježíšově v Jerusalemě, Mt zná takové zjevení zmrtvýchvstalého pouze v Galilei. Některé věci vypravuje jeden obšírněji než druhý, některé zase v docela jiné souvislosti. Mk na př. má velmi málo z řečí Ježíšových ve srovnání s Mt a L. U Mk chybí na př. celé kázání na hoře; L má z toho kázání jen některé věci. Matouš má vypravování, jež nejsou u druhých: 2,1-23; 13,30-50; 20,1-16; 21,28-30; 25,1-13; 16, 17-19; 17,24-27; 27,3-10; 19,62-66; 28,11- 15.16-20. Stejně Mk má svoje zvláštní vypravování: 7,31-37 [uzdravení hluchoněmého], 8,22-26 [uzdravení slepého v Betsaidě], 4,26-29 [podobenství o semeni], 14,51n [mládenec v zahradě Getsemane]. Zvláště L má mnoho zvláštních vypravování: 2,1-39 [narození Ježíšovo], 2,40-52 [Ježíš v chrámě], 7,11-17 [mládenec v Naim], 7,36-50 [žena hříšnice], 8,1-3 [posluhující ženy], 10,38-42 [Marie a Marta], 13,1-5 [povraždění Galilejských Pilátem a smrt pod věží v Siloe], 17, 11-19 [deset malomocných], 19,1-10 [Zacheus], 15,11-32 [marnotratný syn a jiná podobenství 16,1-9; 16,19-31; 18,9-14; 18,1-8; 10,29-37] atd.

2. Synoptický problém

Už Augustin si předkládal otázku, jak vysvětliti tyto podobnosti a různosti. Jest jistě příznačné, že z 1068 veršů e. Mt 500 je z e. Mk, jež má celkem 661 veršů. Z 1149 veršů Lukášova e. je asi 320 z e. Markova. A jen asi 50-55 veršů Markových není ani v Mt ani v L. Dnes jsou nejznámější následující theorie:

a) Lessing, Eichhorn a j. věřili v t. zv. praevangelium, jež bylo napsáno buď aramejsky nebo přeloženo do řečtiny a jež tvořilo základ dnešních evangelií. Praevangelium v aramejštině prý bylo napsáno kolem r. 35.

b) Schleiermacher myslil, že evangelia povstala ze zlomkovitých zápisků mimopalestinských křesťanů, kteří si zaznamenávali kázání apoštolská. Ale ani tato theorie nevysvětluje dostatečně na př. shodu v postupu vypravování.

c) Gieseler věřil v ústní podání, jež se tak ustálilo, že mnohé věci byly vypravovány docela shodně. Ale už L 1,1-4 ukazuje, že nešlo o ústní podání, ale o písemné záznamy.

d) Jiní učenci konečně vykládají, že jeden evangelista užíval druhého. Tak na př. Augustin, Holsten a j. tvrdí, že postup byl tento: Mt, Mk, L; Griesbach zase myslí, že Marek užíval Lukáše a Lukáš Mat.; Lachman: Mk, Mt, L; Wilke: Mk, L, Mt atd. Dnešní stav otázky synoptické je asi tento: uznávají se dva hlavní prameny synoptických evangelií. Prvním z nich je naše evangelium podle Marka, obsahující hlavně zprávy o Ježíšových příkazích a činech. I ono snad již zčásti spočívalo na záznamech ještě starších, nám již nedostupných. Druhým hlavním pramenem je podle většiny badatelů sbírka Řečí [řecky Logia, ve vědecké literatuře je tato hypothetická sbírka obvykle označována písmenem Q], které užívali hlavně Matouš a Lukáš. Evangelium Mk povstalo před r. 70 po Kr.; sbírka Řečí snad celkem současně. Svědectví Papiovo může vésti k domněnce, že tuto sbírku Řečí v aramejštině sepsal sám Matouš, jeden ze Dvanácti; jeho jméno bylo snad později přesunuto na první evangelium, v němž jsou řeči Ježíšovy zaznamenány nejobšírněji a nejsoustavněji. Všecko toto jsou však otázky, které ještě dlouho budou čekati na konečné rozřešení.

3. Apokryfní evangelia

Apokryfní evangelia jsou ta, která církví nebyla přijata mezi novozákonní spisy. Vypravují hlavně o dětství Mariině, o mládí Ježíšově, o životě Mariině a jejím nanebevzetí atd. Jsou to smíšeniny tradice a legend. Nejznámější jsou: Evangelium k Židům [jedno z nejstarších, snad současné se sbírkou Řečí], evangelium Egyptské [2. stol.], evangelium Petrovo [2. stol.], Nikodémovo [5. stol.], Prvoevangelium Jakubovo [2. stol.], Tomášovo [6. stol.], Filipovo [3. stol.] atd. Hesla k jednotlivým evangeliím.