Pokušení

Pokušení, stč. zkouška, zkušení, vyzkoušení [*Pokoušeti], zda někdo odpovídá určitým předpokladům [hebr. tvary a odvozeniny kořene nsj [massá], u Mal 3,15 jde o překlad hebr. báchan, řecky peirasmos]. Tak Bůh zkusil věrnost Abrahamovu [Gn 22,1], „pro zkušení“ Izraele projevil svou přítomnost na hoře Sinaj [Ex 20,20], zkoušel faraóna před očima Izraelovýma [Dt 4,34; 7,19; 29,3], nechal projít p-m i kmen Léví [Dt 33,8], podroboval zkoušce Izraele při putování pouští [Dt 8,2; 13,3; Ž 81,8], zkoušel Joba [Jb 3,26]. Žalmista sám prosí Boha, aby ho „zpruboval a zkusil“ [Ž 26,2; 139,23n] a Jk 1,2nn vyzývá věřící, aby rozličná p. pokládali za největší radost, ježto víra, osvědčená vytříbením, působí vytrvalost. Každý věřící musí projít zkouškami ve své službě Kristu [Sk 20,19; sr. 14,22]. Někdy i mdloba kazatele evangelia může být p-m pro posluchače [Ga 4,13 překládá Žilka: „Vy jste mnou nepohrdli pro můj tělesný stav, ač byl pro vás p-m, a neodvrátili jste se ode mne s ošklivostí“]. Jindy takovou zkouškou může být i „oheň“ [= pronásledování?, 1Pt 4,12]. P. je tu chápáno jako část výchovy, jež má vésti k dokonalosti a celosti. Když Bůh zkouší věřící, činí to ze spasitelných důvodů, nikoli, aby přivodil něčí pád [Jk 1,13 sr. 1K 10,13; Jr 29,11nn; sr. také Mt 15,21-28]. Ovšem, i v takových zkouškách je možno zatvrditi srdce [Ž 95,8].

V bibli má p. ovšem také význam svodu ke zlému, k odpadnutí od Boha a jím určené cesty. Ježíš Kristus sám prošel takovým p-m, v jehož pozadí viděl působení ďábelské [sr. 1Te 3,5; 1Pt 5,8], ale také zkoušku, do níž ho vedl sám Duch sv. [Mt 4,1nn; Mk 1,12n; L 4,1nn]. Tak jako vyvolený lid byl zkoušen po svém přechodu přes Rudé moře [symbol křtu] čtyřicet let na poušti, tak také Ježíš, jenž jako Mesiáš ztělesňoval a jaksi rekapituloval „dějiny“ Izraele ve své osobě, byl pokoušen na poušti po čtyřicet dní, když byl pokřtěn od Jana v Jordáně a přijal mesiášské poslání. P. bylo trojího druhu, ale vykladači se různí v hodnocení významu jednotlivých jeho rysů. Přijmeme-li pořadí p. u L, zdá se, že šlo pokušiteli jednak o to, aby odvrátil Ježíše od uloženého poslání, jednak o to, aby si je nesprávně vykládal, a konečně aby při jeho uskutečňování užil nesprávných prostředků. V prvním p. pobízí satan Ježíše, aby zvolil raději pohodlí a zajištěnou bezpečnost než tvrdou cestu mesiášství. Jiní vykladači v tomto p. vidí podnět k zneužití mesiášských sil k sobeckým cílům. Ježíš překonal toto p. poukazem na to, že jsou vyšší statky než vlastní pohodlí a zabezpečenost, a to slovy Písma: „Ne samým chlebem živ bude člověk“ [Dt 8,3]. Druhé p. se týkalo otázky, zda mesiášské království má mít ráz politický, jak to očekával lid i jeho vůdcové, anebo čistě duchovní. Politický ráz by předpokládal užití násilí a lstivosti – poklonu satanovi -; Ježíš toto p. odmítl slovy Písma o naprosté poslušnosti a službě Bohu. V třetím p. šlo o methodu, jak nejlépe přesvědčit lid, že Ježíš má skutečně mesiášské poslání. Ježíš zavrhl toto p. jako něco, co pochybovačně podrobuje Boha zkoušce [Dt 6,16]. Všemi těmito p-mi v různé podobě prochází ustavičně křesťanská církev a každý věřící. Ale právě proto, že mají nejvyššího kněze, jenž jim byl ve všem připodobněn [Žd 2,17n] a ve všem vyzkoušen podobným způsobem jako my [Žd 4,15] a zvítězil nad p-m, jsou s to, překonati tato p. právě s jeho pomocí [2Pt 2,9]. Že jde o p. svrchovaně vážné a nebezpečné, naznačuje Písmo už tím, že za nimi vidí ďábelskou moc, i když Jk 1,14 připomíná, že každý bývá pokoušen od svých vlastních žádostí [Žilka: chtíčů, sr. 1Tm 6,9]. Neboť i zde stojí v pozadí výkladu představa Božího odpůrce, Pokušitele [sr. 1K 7,5; 2K 12,7].

Prosba otčenáše „Neuvoď nás v p., ale zbav nás od zlého [nebo: toho Zlého, Mt 6,13]“ nemůže znamenat vzhledem k Jk 1,2.12 touhu po vytržení z tohoto věku, v němž pokušení je nevyhnutelné. Možná, že tu jde o vztah eschatologický: „Neuváděj nás do zkoušek, jež budou předcházeti konec světa“ [sr. L 21,21-36; Mt 24,11.24; 2Pt 2,9; Zj 3,10. Opak ve 2Pa 32,31; Ž 22,2; 27,9]. Pak by to byla prosba za spásu. Obvyklý však výklad je, že se v této prosbě žádá za uchránění před okolnostmi, obtěžkanými mravním a duchovním nebezpečím, v nichž by mohl selhati lidský odpor [Mt 26,41; L 8,13] a tak uvaliti novou vinu, za jejíž odpuštění prosí předcházející prosba. „Dojde-li však k podobným okolnostem, nedovol, abychom podlehli zlu [Zlému]“.