Mesiáš

Mesiáš [Viz i *Kristus.] Počeštěný název řeckou formou messias [J 1,42; 4,25] prošlého aramejského mᵉšíchá, hebr. mášijach, znamená doslova pomazaný. Kněží byli při své ordinaci mazáni [*Mazati] olejem a nazýváni „pomazaní“ [Ex 29,7; Lv 4,3.5; 6,22]. „Pomazaný Hospodinův“ je obecným titulem krále izraelského [1S 2,10; 24,7; 26,9; 2S 22,51; Pl 4,20; Ab 3,13], jednou dokonce i Kyra [Kral. Cýra Iz 45,1], aby se naznačilo, že král nestojí svou vlastní mocí, ale že byl vyvolen a má své pověření od Boha [1S 10,1.6nn; 16,13]. V žalmech jde většinou o davidovské krále, aniž jsou udávána jejich jména [Ž 2,2; 18,51; 20,7; 132,10.17 a j. V Ž 28,8; 84,10; 89,39.52 jde buď o krále nebo kněze nebo lid Boží jako celek; Ž 105,15 sr. 1Pa 16,22 mluví o pomazaných bez bližšího určení; míněni jsou ovšem zasvěcení Boží službě, sr. Iz 61,1. To vše naznačuje šíři pojmu „pomazaný“], až se nakonec pojmem „Pomazaný“ vytvářela představa ideálního krále, významného nábožensky jako nástroje Boží svrchovanosti a důkazu Boží věrnosti k zaslíbení, že založí království spravedlnosti, jehož nositelem bude Izrael. Pro NZ se staly žalmy proroctvím o budoucím Králi, proroctvím, jež navazovala na vidění izraelských proroků. Podobné mesiášské naděje vyjadřují už apokryfní žalmy Šalomounovy z 1. stol. př. Kr.

Z počátku jde ovšem o představy nejednou převážně politické a pozemské, i když jimi vždy prokmitávají myšlenky náboženské [král jako pověřenec, místodržitel Boží. *Král]. Bůh uzavřel s davidovskou dynastií věčnou smlouvu [2S 7,12n.14.15; 23,5; Jr 23,5; Ez 34,23n; 37,24n]. Ale už v Gn 49,10 se mluví o záhadném *Sílo se shromáždí národové. Do té doby bude vládnouti Juda, t. j. davidovská dynastie, z níž konečně vzejde tento podivuhodný panovník, za něhož se vrátí ráj [Gn 49,11n]. Stejným směrem ukazuje Nu 24,15-19, i když stále ještě převažuje [aspoň podle mnohých badatelů] představa politická: panovník z davidovského rodu zbraněmi přemůže nepřátele Izraelovy a Izrael se stane světovou říší [sr. Ž 72,8; Za 9,10].

Teprve proroci osmého a dalších století přinášejí do představy ideálního krále nové rysy s určitou důsledností. Iz 7,14n mu dává jméno Immanuel [„S námi Bůh“], jenž zahájí období zchudlého sice, ale docela nového, zbožného Judy [Iz 6,11; Am 5,14n; Sof 3,12n]. Bůh sám se postará o vysvobození a záchranu svého lidu, současně však dá zrod dítěti, jež vyroste v předivného Rádce a bude vládnouti nikoli zbraněmi a politickou mocí, ale právem a spravedlností [Iz 9,1-6; 1,26; 28,17]. Je příznačné, že mezi podivuhodnými tituly [Iz 9,6] chybí titul královský. Zde se setkáváme s Mesiášem v pravém slova smyslu. Bude naplněn nadpřirozenou mocí [Rek udatný, sr. Iz 11,2], ale nepřátel bude přemáhat pouhou svou existencí [Iz 11,4; sr. Mi 5,4]. Zachutná si v bázni Hospodinově [Kral. „bude stižitelný v bázni Hospodinově“ Iz 11,3], ujme se chudých a pokorných [Iz 11,4] a přinese říši Božího pokoje, návrat ráje [Iz 11,6-9]. To, co u Iz 2,1nn koná Bůh sám, bude provádět v Iz 11 M. I když má Izaiáš na mysli nějakého Davidovce, přesahují jeho představy hranice pouhého lidství.

Stejným směrem ukazuje současník Izaiášův Micheáš: čeká M., který se jako David zrodí v Betlémě [Mi 5,1.2; sr. 4,8], bude pastýřem lidu [Mi 5,4] „v síle a velebnosti jména Hospodinova“, který přinese pokoj a rozšíří vládu Boží až do končin země. Jr 23,5n přidává postavě M-ově nový rys, když mu dává jméno: „Hospodin spravedlnost naše“. To znamená, že v M-i přijde smíření s Bohem a tudíž odpuštění [sr. Iz 53,11; Ž 85,11]. Podobné tóny se ozývají u Ezechiele: M.-druhý David bude pastýřem [Ez 34,23] a knížetem [Ez 37,25] jako Boží zástupce.

Je nasnadě, že tyto ideální naděje, jež nedovedly zničiti ani trpké zkušenosti v Babylóně, byly marně spojovány zvláště v době po návratu ze zajetí s určitými dějinnými osobnostmi, na př. se Zorobábelem, jenž po světové katastrofě se stane Božím zástupcem na zemi [Ag 2,23n], podle Za 3,7n; 4,14; 6,13 spolu s veleknězem Jozuou. Tento M. dokončí chrám [Za 4,9], vydobude svobodu a samostatnost své zemi [Za 3,9; 4,7.10], odpuštění hříchů a rajský pokoj [Za 3,9n sr. Mt 21,5; J 13,15]. Když však i Zorobábel žalostně ztroskotal, zahořela znovu stará mesiášská naděje v plné prorocké síle. M. bude knížetem pokoje, přinese chudým záchranu a rozšíří svou říši od řeky [Eufratu?] až do končin země [Za 9,9n].

Od doby *Makkabejských mesiášská naděje dostává víc a více ráz nadsvětnosti. I když u Dn 9,25n je snad M-em míněn velekněz Oniáš III., sesazený r. 175 př. Kr., nebo Jesua, první velekněz po návratu ze zajetí [sr. Ezd 3,2], na „konci dnů“ podle Dn 7 převezme vládu nad světem podobný Synu člověka, s nímž přijde nebe na zem. Syn člověka není davidovským, nýbrž nebeským zástupcem Božím, ale jako Syn člověka i zástupcem člověčenstva, pokud je obrazem nebeské slávy [sr. Ž 8,6; Gn 1,26n]. Tento Syn člověka bude prostředníkem vlády Boží na zemi.

Ovšem vedle této prorocké linie existovala stále ještě lidová politická naděje, jak ukazují mnohé královské žalmy, sepsané na oslavu současných králů dvorními básníky. Některé z nich projevují sice ducha prorocké mesiášské naděje [na př. Ž 72; 45], ale u většiny z nich převládá představa světsky-duchovního, mocného, válečného světového vládce. Ani Ž 110, ve kterém je myšlenka M-e spojena s myšlenkou kněze, nepřesahuje staré lidové představy. A právě na tyto představy navazují t. z v. Žalmy Šalomounovy asi z r. 50 př. Kr. a farizejská zbožnost v době předježíšovské a ježíšovské. Sedmnáctý ze Žalmů Šalomounových popisuje charakter a činy královského Vysvoboditele, kterého povolá Bůh, aby osvobodil svůj lid z ruky bezbožných nepřátel. Osvobodí a shromáždí ovšem jen spravedlivé a sám, svobodný od hříchu a vybaven Boží moudrostí, silou a spravedlností přinese lidu Božímu požehnání. Ostatní národové, pokud nebyli vyhubeni anebo zotročeni, přijdou od končin země, aby se kořili jeho slávě. Ani tento žalm nenazývá očekávaného krále M-em. Tento titul byl vyhrazen pozemskému „synu Davidovu“ kterého vzbudí Bůh, aby vládl obnovenému království Davidovu. Podobné rysy najdeme v Podobenstvích Enochových, jež mluví o *Synu člověka podobně jako Daniel.

Zvláštní druh mesiášské naděje máme v t. zv. Druhém Izaiáši v představě trpícího Služebníka Božího. Druhý Izaiáš sice také věří ve smyslu mesiášské naděje davidovské, že jednou lid Boží bude svědkem, vůdcem a učitelem národů [Iz 55,4n sr. Ž 18,44nn], ale Bůh sám přijde jako Král [Iz 52,7]. Politickým vládcem [Mesiášem] je mu perský král Kyros [Cýrus], kterého nazývá Pomazaným Hospodinovým [Iz 45,1]. Ale založení nového řádu, jenž se rozšíří ze Siona, očekává nikoliv od krále, ale od Služebníka Božího, Učitele a Proroka, jenž svým utrpením uzavře novou smlouvu mezi Bohem a Izraelem a zprostředkuje spásu i pohanům [Iz 42,1-7; 43,10; 48,16; 49,1-6.8.9; 50,4-9; 51,14-16]. Tato smlouva bude zprostředkována sebeobětováním za hříchy naše [Iz 52,13-53,12], jež Bůh korunuje zmrtvýchvstáním a dalším pověřením mezi králi a národy, až konečně přijde očekávané království Boží [Iz 52,15; 53,12n]. Jakousi matnou ozvěnou tohoto vyvrcholení SZ mesiášské naděje je Ž 22 a Za 12,10. Jinak však je Služebník Boží i ve SZ postavou ojedinělou. „Je, jakoby nebyl, a přece je o něm řečeno, že uzří símě své a bude nasycen známostí Hospodinovou… Je Mesiášem, který přináší skutečnou spásu. Mesiášem, jenž zástupně trpí. Tím končí [a vyvrcholuje] theologie SZ“ [L. Köhler]. V pozdějším židovstvu se tato postava neujala, leda snad jen v tajných kroužcích, jak dovozují někteří badatelé. Teprve NZ na myšlenku trpícího M-e vědomě navazuje [Mt 20,28; L 24,26].

V době Ježíšově zbožní lidé jako Simeon „očekávali potěšení Izraelského“ [L 2,25] anebo jako Anna „vykoupení Jerusalema“ [L 2,38]. Také otázky, jež byly dávány Ježíšovi a Janu Křtitelovi [Mk 14,61; J 1,19-28], jakož i Petrovo vyznání [Mk 8,29] ukazují, že mesiášská naděje byla tehdy aspoň mezi zbožnými živá. Dosvědčuje to ostatně i skutečnost, že Akiba uznal za M-e Bar Kochbu, vůdce nešťastného povstání proti Hadriánovi r. 132-135 po Kr. O poměru NZ a zvláště o poměru Ježíšově k mesiášské naději viz *Kristus.