Micheáš

Micheáš [= kdo (jest) jako Hospodin?].

1. Syn Jemlův [1Kr 22,8], prorok v Samaří, který v posledním roce Achabovy vlády předpovídal jeho porážku a smrt [1Kr 22,1-35; 2Pa 18,7-8]. Jeho ostré vystoupení proti Achabovým prorokům vedlo k jeho uvěznění. Události však mu daly za pravdu.

2. M. Moraštický, prorok z Moréšet, domnělého podměstí Gát [Mi 1,14] v jižním Judstvu jz od Jerusalema. Žil za králů Jotama, Achase a Ezechiáše [Mi 1,1; Jr 26,18]. Jeho současníky byli Ozeáš a Izaiáš [sr. Mi 1,1 s Iz 1,1; Oz 1,1]. Byla to doba pohnuté politiky, jež vzrušila lid izraelský a vynesla na povrch i nižší sklony zámožnějších vrstev. M. pocházel snad z kruhů utištěných malorolníků, smíme-li tak soudit z jeho výroků proti boháčům, které ovšem neplynou z vědomí utrpěných křivd, ale z vědomí Boží spravedlnosti a správného rozpoznání příčin úpadku. Sotva pocházel z cechu proroků, protože se ostře proti nim obrací [Mi 3,5nn]. Cítí se naplněn silou Ducha Hospodinova, soudem a udatností, aby oznámil lidu Božímu jeho zpronevěření [Mi 3,8]. Prorokoval pád Samaří i Jerusalema, úsilně volal lid judský k pokání, hrozil Božími tresty, ale také potěšoval Božím slitováním [Mi 7,18–20]. O jeho životě máme jen dohady. Jeho proroctví byla pronesena nejprve veřejně, jistě před r. 722, potom teprve sepsána a rozmnožena o dodatky. Nádherné stavby v Jerusalemě i v Samaří mu byly důkazem, že chudí jsou vyssáváni. Obrací se proti majitelům půdy [2,1nn], soudcům a úředníkům [3,1-4], falešným prorokům [3,5n] a kněžím, které obviňuje, že naprosto nepochopili vůli Boží, ujišťujíce se bláhově Boží přítomností [Mi 3,11n]. Dovolává se tradice Mojžíšovy [Mi 6,4], vystupuje proti spoléhání na oběti [Mi 6,6n] a ukazuje, „co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe, jediné, abys činil soud a miloval milosrdenství a pokorně chodil s Bohem svým“ [Mi 6,8]. Některá jeho slova prozrazují příbuznost s poselstvím Izaiášovým [sr. Mi 1,10-16 s Iz 10,27nn; Mi 2,1-5 s Iz 5,8nn; Mi 5,9-14 s Iz 2,6nn]. Od Izaiáše se liší tím, že se vzdal naděje na zachování Jerusalema.

3. Kniha Micheášova má zřejmě čtyři skupiny výroků: Oznamování soudů, kap. 1-3 [s výjimkou 2,12n]; zaslíbení, kap. 4–5; pohrůžky, kap. 6-7; zaslíbení 7,7-20. V tomto rámci jde o tento podrobnější obsah: Kap. 1–3: Proroctví proti Samaří a Jerusalemu pro hříchy národa [1,6-16], zvl. pro sociální útisk, páchaný knížaty, jejichž úplatky berou kněží, soudci [3,1-4] a falešní proroci [3,5–12], a pro modlářství na výsostech. Kap. 4,1-5: Proroctví o budoucí slávě Jerusalema, jenž se stane střediskem Božího zjevení pro všecky národy v době mesiášské vlády všeobecného míru [sr. Iz 2,2-4, jež se téměř doslovně shoduje s Mi 4,1-3]. Kap. 4,6-5,15: Proroctví o vysvobození lidu izraelského ze zajetí za vedení spravedlivého Panovníka-Mesiáše z Betléma [Mi 5,1-4], který potře nepřátele lidu Božího [5,5], očistí zaslíbenou zemi od modlářství [kouzelníků a planetám] a způsobí, že se lid zřekne koní a válečných vozů i pevností. Kap. 6,1-7,6: Boží domlouvání s Izraelem; požadavek milosrdenství, práva a pokory, ne oběti; ohlášení Božího trestu za nepoctivost v obchodu a pronásledování spravedlivého. Kap. 7,7–20: Sión trpí pro svůj hřích, ale nakonec budou zbožní vysvobozeni, hřích odpuštěn a Boží vítězství na věky utvrzeno. Je to prorocká liturgie [právě tak jako Iz 53], sepsaná pravděpodobně až v první poexilní době pro jeden ze smutečních dnů nad zkázou Jerusalema.

Dobu vzniku lze těžko určiti. Podle některých badatelů kap. 1 pochází snad z doby rozvratu severní říše [735–722], kap. 2-5 vznikla prý mezi lety 722–699, kap. 6,1 – 7,7 v době Manassesově [698–643], kap. 7,8nn kolem 470 př. Kr. V NZ je citován Mi 5,2 jako doklad, že se Mesiáš má naroditi v Betlémě [Mt 2,6].