Heslo
Prorok
Etymologie a základní pojem
Prorok [stč. = předpovědník, věštec], hebr. nábí', které je odvozeno od slovesa, jehož jeden tvar znamená „počínati si jako potrhlý“. Když se Saul octl mezi proroky a „prorokoval“, vzbudilo to pozornost těch, kteří ho dříve znali, a posměšnou otázku: „Což se stalo synu Cís? Zdali také Saul mezi proroky?“ [1S 10,10nn]. Byla to narážka na extatické počínání p-ů, kteří u vytržení ducha si počínali jako lidé „posedlí“. Jiní srovnávají hebr. nábí' s arabštinou. Pak by znamenalo „oznamovati, prohlašovati“ něčí vůli, mluviti za někoho. V tom smyslu je Aron nazýván p-em Mojžíšovým [Ex 7,1 sr. 4,16]. Také řecké profétés je označením vykladače, jenž tlumočí sny, vidění, nesouvislé a nesrozumitelné výkřiky člověka v extatickém vytržení [řecky mantis]; profétés je tedy ten, jenž mluví jménem druhého, za něho, tedy ne v prvé řadě předpovídač budoucnosti, nýbrž tlumočník, zvláště pak tlumočník vůle Boží nebo božstev [1Kr 18,19; Jr 2,8; 23,13].
„Vidoucí“, proroci v Izraeli
Také v Izraeli máme stopy, a to dosti silné, onoho extatického druhu p-ů. Říkalo se jim „vidoucí“ [hebr. ró'é, 1S 9,9, nebo chózé, Iz 30,10], protože nejvýznačnějším rysem u nich byla vidění a sny [1S 3,1], jež byly vyvolávány nejrůznějšími prostředky [zvláště u p-ů pohanských sousedů], jako hudbou [1S 10,5.10; 2Kr 3,15], tancem [1Kr 18,26-29] a sebezraňováním [proto je prorokovo tělo plno jizev, Za 13,6?], opojnými nápoji [Iz 28,7], samotou [1Kr 19,8; 2Kr 1,9], dlouhými modlitbami [Dn 9,21] a postem [Dn 10,3]. I prostředí jiných extatiků vedlo k vytržení [1S 10,10n; 19,19-24]. V takovém vytržení mysli, jež vedlo k viděním a snům, ztrácel „vidoucí“ vědomí sama sebe, takže vydával nesrozumitelné výkřiky [jedná jako šílenec, sr. 1S 21,14, kde je v hebr. užito téhož slovesa jako u Oz 9,7], chvěje se [Dn 10,10n], oněmí [Dn 10,15; Ez 3,26; 24,27; 29,21; 33,22], klesá k zemi [Ez 1,28; 3,23], ustrne [Ez 3,15] nebo běží jako Eliáš [1Kr 18,46] nebo se uchyluje na hory [2Kr 2,16]. Zkrátka: vidoucí je ovládán cizí silou, ruka Boží je na něm nebo nad ním [2Kr 3,15; Ez 1,3; 3,14.22; 8,1; 37,1], uchopila ho [Iz 8,11], Duch Boží sestupuje na něho, takže je proměněn v muže jiného [1S 10,6.10], staví ho na nohy [Ez 2,2; 3,24], „posilňuje ho“ [doslovně: obléká si proroka jako šat, Sd 6,34]. Prorok sám cítí, že je ovládán silou, proti níž nezmůže nic [Jr 4,19; 20,7, sr. Iz 21,3n]. O takovém vidoucím předpokládal prostý lid, že zná skrytá tajemství přírodní [sr. 1Kr 18,41-45; 2Kr 8,1nn.8n], že nahlíží do lidských duší, čte myšlenky i plány, a proto v něm viděl rádce ve všech záležitostech života [1S 9,6-12; 1Kr 22,13-28; sr. J 4,16-19]. Jl 2,28n dokonce předvídá, že přijde čas, kdy i „mládenci vidění vídati budou“, protože Duch Boží bude vylit na všeliké tělo.
Prorok jako hlasatel vůle Boží
Od samého počátku však bible ukazuje, že u izraelských p-ů šlo převážně o něco jiného než o extatické stavy, vyskytující se u p-ů sousedních národů. P. byl člověk, oznamující autoritativně vůli Boží, stojící v mimořádné Boží blízkosti a pod mimořádným jeho vlivem. Už Abraham je v tom smyslu nazýván p-em [Gn 20,7, sr. Gn 15,1-18; 18,17.19.23-32], ale teprve Mojžíš je p-em v plném slova smyslu: Bůh si jej povolává k svému dílu [Ex 3,1-4,17], vkládá svá slova v jeho ústa [Dt 18,18], takže může mluvit s plnou autoritou jménem Božím [Nu 16,28]. Byl jakýmsi vyslancem Božím u vyvoleného lidu, zvěstovatelem spravedlnosti, vykladačem minulosti i přítomnosti, varovatelem před následky neposlušnosti a ohlašovatelem Božích soudů. Na Mojžíše navazují všichni SZ proroci, i když to není vždy výslovně řečeno. Ačkoli Samuel byl ještě nazýván vidoucím [1S 9,9], přece jen Izrael cítil, že se v něm obnovuje prorocká úloha Mojžíšova [1S 3,20]. A nazýval-li Amaziáš, kněz bethelský, Amose vidoucím Am 7,12 sr. 1,1; 8,1; 9,1, užíval tohoto starobylého titulu z posměchu proto, aby znevážil jeho prorocké poslání [sr. Am 7,15].
Povolání a znaky pravého proroka
Téměř každý biblický p. ví o chvíli svého bezprostředního povolání od Boha [Ex 3,1-4,17; 1S 3,1-15.19-21; 2Kr 2,13n; Iz 6; Jr 1,4-10; Oz 1,2; Am 7,15]. Jen jednou se mluví o tom, že Bůh k povolání za p-a užil lidského prostřednictví [1Kr 19,16.19n]. Ze Ž 105,15 se soudilo, že p-i podobně jako králové bývali zřizováni k svému úřadu obřadným pomazováním olejem, ale žalmista tu mluví o patriarších a myslí obrazně na pomazání Duchem Božím. O Eliášovi se sice praví, že má pomazati Elizea za proroka místo sebe [1Kr 19,16], ale zdá se, že i zde jde o obraznou řeč, protože Eliáš vyhověl Božímu rozkazu tím, že uvrhl na něj svůj plášť [1Kr 19,15, sr. 2Kr 8,13, kde rozkaz pomazati Hazaele za krále byl splněn pouhým vyřízením Božího rozhodnutí]. Pomazání Duchem Božím je ovšem předpokladem a podmínkou prorockého povolání [1Kr 22,24; 2Pa 15,1; 24,20; Neh 9,30; Ez 11,5; Jl 2,28; Mi 3,8; Za 7,12, sr. 1Pt 1,10n]. Sny, vidění a slyšitelné oslovení [Nu 7,89; 1S 3,4; Dn 9,21] ještě nebylo bezpečnou zárukou toho, že skrze p-a mluví Bůh.
Vedle p-ů Hospodinových byli totiž také falešní p-i. Mluvili-li ve jménu cizích božstev [Dt 18,20; 1Kr 18,19; Jr 2,8; 23,13], snadno byli rozeznatelní od p-ů Hospodinových. Ale bible upozorňuje také na p-y, kteří mluvili ve jménu Hospodinovu, a přece byli falešnými p-y [Dt 18,20; Jr 23,16.32]. Buď šlo o podvodníky, kteří z vlastního prospěchu předstírali, že mluví ve jménu Hospodinovu [1Kr 22,5-28; Ez 13,17.19; Mi 3,11; Za 13,4], anebo o zbožné lidi, kteří se mylně domnívali, že mluví ve jménu Hospodinovu. Vždyť i skuteční p-i se museli učit rozlišovat své osobní myšlenky od myšlenek Božích [1S 16,6n; 2S 7,3-16]! Proto Zákon rozeznává tři známky pravého proroctví:
1. Znamení [Ex 4,8; Iz 7,11.14], jež však nemuselo být zcela průkazné, protože mohlo jít o náhodu nebo podvod [Dt 13,1nn, sr. Ex 7,11.22; 2Te 2,9]
2. Splnění předpovědi [Dt 18,21n; Jr 28,6-9].
3. Obsah jeho učení [Dt 13,1.5]. Vede-li p. od zákona Božího v Desateru, není skutečným p-em. Skuteční p-i rozvíjeli to, co přijal Mojžíš; brali vážně Boží příkazy, stavěli se plně za Boží zjevení. Jen tak mohli také předvídat budoucnost, protože znali Boží zákony [Iz 38,5n; 39,6n; Jr 20,6; 25,11; 28,16; Am 1,5; 7,9.17; Mi 4,10]. Ale hlavním jejich úkolem bylo souditi minulost a zasahovati do přítomnosti poukazováním na Boží cesty [Iz 41,26; 42,9; 46,9nn; Mi 6,6nn].
Mesiášská proroctví
Z jejich neotřesitelné víry v Boží svrchovanost a v jeho konečné vítězství ve světě vyrostla t. zv. mesiášská proroctví *Mesiáš, jimiž vyrozumíváme nejen proroctví o svrchovaném Vysvoboditeli, nýbrž vůbec proroctví o tom, že Boží plány se světem budou naplněny přese všecky překážky a přese všechnu temnotu přítomného stavu věcí. Víra p-ů je nejsilnější právě tehdy, když všecky okolnosti nasvědčovaly opaku jejich naděje. Věřili, že konečné Boží vítězství bude uskutečněno buď prostřednictvím Mesiáše nebo bez něho. Zvláště od 2. stol. př. Kr. osoba Mesiášova stojí v popředí všech nadějí lidu izraelského právě vlivem p-ů. Ale už v dobách exilních a předexilních dovedli p-i líčiti osobu Mesiášovu takřka „křesťanskými“ barvami: je to „pomazaný Boží“ [Iz 45,1n], „David a pastýř“ [Ez 34,23], „výstřelek z kořene Davidova“ [Iz 11,1], „Syn člověka“ [Dn 7,13], „Služebník“ [Iz 41,8; 42,1; 52,13; 53,11 a j.], ten, který prolamuje [Mi 2,13] a j. Někdy není docela jasné, zda p-i myslí na jednotlivce nebo na lid anebo na ostatky izraelské. Ale Ježíš vztáhl všecka tato proroctví na sebe, zvláště pak proroctví o trpícím Služebníku Božím, který svým utrpením přináší celému světu milost pokání.
Prorok v Novém zákoně
V Dt 18,15-19 je předpovídáno, že Bůh vzbudí proroka, podobného Mojžíšovi. Jeho slovo a poměr k němu budou rozhodovat o soudu Božím nad člověkem. NZ církev viděla tuto předpověď splněnu v Ježíši Kristu [J 1,46; Sk 3,22n; 7,37; J 17,8; 4,25], v jehož osobě se soustředil SZ úřad královský, prorocký i kněžský. Ježíš sám se označoval za p-a [Mt 13,57; L 13,33] a za p-a jej pokládali i jeho současníci [Mt 21,11; L 24,19; J 6,14; sr. Mt 16,13-14]. I jako Vyvýšený vykonává svůj prorocký úřad v církvi: uděluje dary Ducha sv. apoštolům, p-ům a uvádí věřící ve všelikou pravdu [Ef 4,8. 11; J 16,7-13]. Celý NZ si vůbec dává záležet na tom, aby ukázal, že SZ proroctví, zvláště o Mesiášově utrpení, byla naplněna v Kristu [L 24,25nn; Sk 3,18; 18,28; 1K 15,3; Mk 14,21; J 5,39, sr. Mt 2,15.17n] do všech podrobností [Mt 1,22n; 2,5.23]. Celá SZ historie byla NZ-u předobrazem NZ církve.
Sociální učení proroků
Zvláštní pozornosti zasluhuje t. zv. sociální učení izraelských p-ů. Nejde při tom o nic jiného než o důsledky jejich theologie. První mohutnější vystoupení p-ů souvisí s pevným usazením lidu izraelského v zaslíbené zemi. Lid pastýřský, jehož vlastí byla step, kde majetek patřil rodině a kmenu, usadil se v zemi, kde chtěj nechtěj došlo k soukromému vlastnictví. Každá rodina nebo kmen dostaly kus vlastní půdy [Joz 13-21]. Různá úrodnost půdy i různá píle vedly k majetkovému rozlišení. Toto rozlišení bylo zvětšeno volným obchodem v městech, kde bohatí přidávali dům k domu a pole k poli. Vzniká otroctví ze zadluženosti *proletariát. S bohatstvím vzrůstá poživačnost, roste kapitál. Sociální otázka stává se palčivou. Jsou sice kruhy lidí, kteří se stavějí proti zemědělství a vinařství [Nazarejští, kteří žádali návrat ke zvykům na poušti a bojovali proti pěstování vinné révy jako symbolu usedlého života, Am 2,11-12; Rechabitští zavrhovali nejen pěstování vína, ale i bydlení v pevných domech. Sami bydleli ve stanech, 2Kr 10,15-17; Jr 35], ale teprve vystoupením p-ů dostává se sociální otázce pevné náboženské páteře. Mnozí z nich život usedlíků považují za Boží kletbu [sr. Gn 3,17nn], návrat na poušť za spásu [Oz 2,14]. Podle prorockých tradic, svedených ve SZ, Noé, zakladatel vinic, má v historii lidu smutnou úlohu [Gn 9,20nn]. Kain, bratrovrah, je zakladatelem prvního města [Gn 4,17]. Stavba města Bábel je líčena jako vzpoura proti Bohu [Gn 11,1n].
Všecky tyto názory vyplývají ze základního prorockého přesvědčení, že Bůh je majitelem zaslíbené země, jež byla dobyta na jeho rozkaz, a proto smí být rozdělena jen podle jeho rozkazů. Bůh tuto půdu svému lidu jen propůjčil. Bůh je ochráncem slabých a chudých; každý svobodný Izraelec má podle toho nárok na část Boží zaslíbené země. Proto se obracejí p-i proti těm, kdo shromažďují majetek na úkor chudých [Iz 3,15; Jr 20,13; Mi 3,3; Sof 1,8-13; sr. Jb 24,2nn; Neh 5,1nn]. Známky boje proti tvoření velkostatků můžeme vyčísti z 1Kr 21; Iz 5,8; Mi 2,1-2, ovšem že z důvodů náboženských! Také zřízení t. zv. milostivého léta [Lv 25,8-17.29-34], které mělo zameziti dědičné držení nakoupených statků v rukou několika jedinců, bylo výrazem přesvědčení, že Bůh půdu jen propůjčuje, nikoli dává. Půda měla být každého padesátého roku navrácena těm, kdo se pro neúrodu nebo jiné příčiny zadlužili a své hospodářství zastavili. Pro domy v městech platilo právo zpětné koupě. Prorockým ideálem bylo, aby každý Izraelec měl vlastní střechu nad hlavou [vlastní hospodářství, Mi 4,4; Za 3,10; Ez 45,1-8; 46,16-18; 48]. Každého sedmého a padesátého roku má býti všecka rolnická práce zastavena. Jen to, co země dobrovolně vydá, má sloužit všem za potravu [Lv 25]. Jinými slovy: země se stala na rok zase společným majetkem všech. Stav, jenž panoval na poušti, byl zase obnoven. Zvláště Dt může být nazváno prorockým programem theokratického sociálního zřízení se starostí o vdovy a sirotky, chudé a slabé [sr. Dt 23,20; 24,6n.10-15.17-18; 15,9n; 15,3; 23,16n; 24,15.19-22]. Ztrátu politické samostatnosti pokládali p-i za trest Boží také za sociální nespravedlnost [Iz 3; Am 5,27; Mi 2,1-5]. Jejich důraz na tuto sociální spravedlnost vypadá někdy tak, jako by jí dávali přednost před kultem [Iz 1; 58; Mi 6; Ez 18]. Bůh, jemuž patří vyvolený lid na základě smlouvy, žádá na člověku soud, milosrdenství a věrnost [sr. Mt 23,23].
Prorocké školy a společenství
Někteří badatelé se domnívají, že proroci sdružovali žáky v prorockých školách nebo řádech na různých místech zaslíbené země. 1S 10,5 mluví totiž o zástupu p-ů [hebr. chebel; 1S 19,20 hebr. lahªqá'] sestupujícím s „pahrbku Božího“. t. j. nejspíše nějakého kultiště, a z 1S 19,18n je patrno, že Samuel bydlel v *Náiot v Ráma. Targum Jonatanův vykládá výraz Náiot jako „dům pro vyučování“, místo pro studium, kolej, a odtud vznikla domněnka, že proroci shromažďovali žáky ve školách. Z textu však je patrno pouze to, že v Ráma bylo sdruženo několik lidí s prorockým darem, bydlících u Samuelova domu. Sílo, někdejší středisko izraelské bohoslužby, bylo Bohem opuštěno, a tak se proroci soustředili v Ráma ke společné bohoslužbě [sr. 1Pa 25,1-3], k pěstování společných modliteb za lid [sr. 1S 12,23; 15,11.35; 16,1] a k probouzení náboženského života mezi lidem na společných výpravách [1S 10,5.10]. Snad také připravovali střediska náboženské reformace v době, kdy na všech stranách hrozilo odpadlictví od Boha. Také dvě stě let později se shledáváme v severním království s prorockými společnostmi, založenými nejspíše Eliášem. Členové těchto společností se nazývali „syny prorockými“ [1Kr 20,35-38.41; 2Kr 2,3.5; 9,1] podobně jako se nazývali členové určitých cechů [Neh 3,8.31; 12,28]. Byly to jakési řády dosti početné [1Kr 18,13; 2Kr 2,7.16; 4,42n], bydlící společně [2Kr 4,38; 6,1-4] i s manželkami [2Kr 4,1] na př. v Bethelu, Jerichu a v Galgala [2Kr 2,3.5; 4,38], tedy ve střediscích pohanské bohoslužby, kde působili reformačně. Nosili zvláštní kroj [2Kr 1,8; Za 13,4, sr. Mt 3,4] a snad měli i tonsuru [2Kr 2,23]. Živili se tím, co poskytovala příroda [2Kr 4,39, sr. Mt 3,4], ale byli také podporováni lidem [1S 9,8; 1Kr 14,2n; 17,9; 18,4; 2Kr 4,8.10.42]. Někteří měli soukromé jmění [1Kr 19,19.21]. Eliáš a po něm Elizeus tato střediska střídavě navštěvovali [2Kr 2,1.2.4; 4,38]. Byli nazýváni „pány“ [2Kr 6,5], „Seděti před prorokem“ byl odborný výraz pro dotazování se na vůli Boží [2Kr 4,38, sr. Ez 8,1; 14,1-7; 20,1]. Zdá se, že i později existovala podobná prorocká společenstva [Iz 8,16; Am 7,14], Někteří se domnívají, že z takových škol pocházejí i prorocké knihy a že Izaiáš, Jeremiáš atd. znamenají vlastně celý prorocký okruh [školu]. Jisto je, že proroci patřili mezi první historiografy za panování Davidova a Šalomounova [1Pa 29,29; 2Pa 9.29, sr. 2Pa 12,15; 13.22; 20,34 s 19,2]. Také Joz, Sd, 1S a 2S, 1Kr a 2Kr byly zařazeny do biblického kánonu pod společným titulem „Přední proroci“ k označení toho, že jsou proniknuty prorockým duchem. Ze „Zadních proroků“, t. j. těch, jejichž knihy známe pod jménem knih prorockých [vyjma Dn], působili Ozeáš, Amos a prý i Jonáš [částečně v Ninive, 2Kr 14,25] v sev. království, ostatní v Judstvu anebo v exilu. V assyrském období [746/5 – cca 625 př. Kr.] působili Abdiáš, Ozeáš, Amos, Izaiáš, Micheáš, Nahum a také prý Jonáš. V období novobabylonském [625-586 př. Kr.] Joel, Jeremiáš, Abakuk, Sofoniáš. V exilu působili Ezechiel a „druhý“ Izaiáš. Po návratu ze zajetí Aggeus, Zachariáš, Malachiáš. Datum působnosti většiny těchto p-ů je ovšem dosud sporné. Viz hesla o jednotlivých prorocích.
Proroci v Novém zákoně (křesťanské sbory)
V NZ vystupují známí proroci nebo prorokyně jako Anna [L 2,36], Zachariáš [L 1,67], Simeon [L 2,25n], kteří očekávali „potěšeni Izraelského“ a „modlitbami a posty sloužili Bohu dnem i nocí“. Poslední p. ve SZ slova smyslu byl ovšem Jan Křtitel [Mt 14,5; 21,26; Mk 11,32; L 20,6], kterého Ježíš prohlásil za největšího p-a staré smlouvy, a přece za menšího, než je ten nejmenší v království Božím [Mt 11,9n; L 7,26n]. Apoštolové ve vylití Ducha sv. viděli naplnění proroctví Joelova [2,28n], že prorokovati budou všichni, kdo otevřou srdce Duchu sv. [Sk 2,16n]. V 1K 14,5 staví apoštol prorokování nad extatické mluvení jazyky, protože p. vzdělává církev. Proroctví je tu považováno za zvláštní dar Ducha, který vede ke zvěstovatelské službě. Stojí hned vedle učitelství [Sk 13,1] a apoštolství [1K 12,28n; Ef 4,11]. Činnost p-a se snad omezovala jen na sbor [Sk 13,1n; 1K 14,4.22.24n.31; Ef 3,5], kdežto apoštol káže „nevěřícím“, tedy pohanům. P. je ve sboru nositelem nových zjevení vůle Boží, kdežto učitel vykládá pravdu slova Božího, které už je známo [sr. Žd 5,12].
Z p-ů křesťanských sborů, jmenovaných v NZ, známe podle jména Judu a Sílu v Antiochii Syrské [Sk 15,32], Agaba v Jerusalemě [Sk 11,27n] a čtyři dcery evangelisty Filipa [Sk 21,9]. Nejspíše však měl každý křesťanský sbor své p-y [1K 12,28n; 14,29; Ef 3,5; 4,11]. Ponenáhlu však p-ů ubývalo, zvláště když falešní p-ci uváděli sbory ve zmatek [sr. Mt 7,15; 24,11.24; 1J 4,1, sr. 2Pt 2,1], takže všecka duchovní odpovědnost musela být svěřována voleným činitelům sboru.