Ezechiel

Ezechiel [= Bůh má síla nebo Bůh posiluje].

1. Izraelský prorok

Syn kněze Buzi z rodu Sádochova [1,3]. Už to zdůrazňuje těsný vztah prorokův i jeho knihy ke kultu. Byl prý mladším současníkem Jeremiášovým. Roku 597 [?] byl s králem Joachinem odveden do zajetí babylonského [33,21; 40,1; 2Kr 24,11-16], kde se usadil na řece Chébar v Babylonii [Ez 1,1.3; 3,15]. Někteří badatelé vyčetli z knihy E., že prorok patřil pravděpodobně mezi zámožnější zajatce, měl vlastní dům [8,1], byl ženat, ale žena mu náhle zemřela [24,18]. Mezi zajatci požíval značné vážnosti a starší judští se s ním radívali o všech věcech [8,1; 11,25; 14,1; 20,1 a j.]. Jako prorok vystoupil prý v sedmém roce před zkázou Jerusalema [592]. Bylo mu prý tehdy 30 let [sr. Nu 4,3].

Základní rysy jeho zbožnosti jsou tyto: Bůh je Bohem naprosto nadsvětným, vyvýšeným a svatým. Základní ctností člověka je tedy naprostá pokora, jíž nesluší reptati proti Božímu vedení. Ezechiel cítil především nutnost obhájiti Boha před lidmi, kteří říkali: Není pravá cesta Páně [18,25]! Ezechiel ukazuje na celou řadu nejčernějšího nevděku a mnohých hříchů národa. I Sodoma je jako lilium proti hříchům Jerusalema [16,48n]. Ale Bůh svými tresty chce dosíci pouze proměny srdce Izraelova [18,23; 33,11]. Bůh hledá ztracené ovce [34,11-16; sr. Mt 18,12-14; L 15,4; 19,10].

Proto Ezechiel cítí povinnost pastýře více než proroka. Celou svou duchovní péči věnuje zajatým [kap. 34; 33,8-9; 3,18.19]. Ezechiel byl prvním duchovním pastýřem mezi proroky. Při tom mu nejde o to, aby vychoval z lidí zbožné jednotlivce, ale usiluje o probuzení smyslu pro společnost [církev]. Pokusil se o to především přesným dodržováním soboty [20,12], zdůrazňováním mravního života a bratrské lásky [18,5-9]. Až budou Izraelci žíti podle těchto požadavků, přijde království Boží.

Líčení nového Jerusalema zaujímá značnou část knihy [40-48]; chrám tvoří střed života; jediným panovníkem bude Bůh, který dá národu nové srdce, čímž odpadne potřeba všeho soudnictví. Boží stát [církevní stát] byl Ezechielovým ideálem [*Chrám].

Ezechiel byl církevníkem a organisátorem, spisovatelem a zákonodárcem. Mnozí jej přirovnávali k Řehořovi VII. a Kalvínovi pro jeho logickou přesnost a ocelovou energii. Celému židovství vtiskl zvláštní ráz, který nebyl smazán do dnešního dne. Jako spisovatel si libuje v přesném datování, měření a vážení. Užívá symbolů a jedná symbolicky. Pocházejí-li od něho kapitoly 38-39 [Gog a Magog], pak můžeme říci, že byl i původcem apokalyptické literatury židovské.

Mimobiblická pověst vypravuje, že byl zavražděn nějakým židovským knížetem v Babylóně, jehož vinil z modlářství. Byl prý pohřben při Eufratu ve vzdálenosti malé denní cesty od Bagdadu.

2. Obsah knihy Ezechielovy

Thema: Boží sebeoslavení v dějinách Izraelových a ostatních národů. Kniha má tři hlavní oddíly:

Kniha Ezechielova je jednou z nejobsáhlejších knih Starého Zákona. Vykazuje mnohé obdoby s Jeremiášem [sr. Jr 1,13-15 s Ez 11,2-11; 24,3-14; Jr 3,6-11 s Ez 23; Jr 18,5-12 s Ez 18,21-32; Jr 23,1-6 s Ez 34,1-24; Jr 31,29n s Ez 18,2-31; Jr 31,33n s Ez 11,19n; 36,25-29 a j.]. Celkem možno říci, že E. tvoří spojovací článek mezi předexilním profetismem a poexilním židovstvím; je prorokem extatického typu i básníkem, knězem i theologem, a především pastýřem.

3. Doba vzniku

To, co jsme o knize E. napsali, odpovídá zhruba tradičnímu názoru. Ale moderní SZ věda vidí v této knize množství nerozřešitelných problémů, které vedly až k názoru, ostatně zastávanému už židovskou tradicí, že jde o výplod záhadné Veliké synagogy z doby Ezdrášovy. Někteří vidí v prorokovi příslušníka sev. Izraele v době Manassesově, který se vrátil 30. roku [1,1] po pádu Samaří [r. 722], tedy asi 691, do Palestiny a působil tam v protikladu k jerusalemskému kněžstvu. Jiní tvrdí, že byla napsána až kolem 230 př. Kr., načež byla asi kolem r. 200 redaktorem upravena na poměry v Babylóně. [K další problematice sr. Bič III., 210-214]. Střízlivý názor podává A. Weiser [Einleitung in das AT 1939], který si vznik knihy vykládá ve třech etapách:

1. Především to byly a) datované deníkové záznamy prorokovy o Judovi a Jerusalemu a o pohanech; b) řeči a básně prorokovy všeobecného obsahu, často souběžného s deníkovými záznamy, čímž lze částečně vysvětliti opakování některých částí.

2. Redaktor se snažil tuto látku sestavit chronologicky a do věcného rámce. Dnešní podoba knihy pochází od ezechielovské školy

3. Později byla kniha rozšířena přídavky, zvláště z okruhu kněžského písemnictví [zvl. kap. 40-48]. Tyto starosti nám však zůstanou ušetřeny, přestaneme-li se starati o osobnost beztak neznámého proroka, a vezmeme-li knihu jako celek. Kdy vznikla literárně, nevíme a nemůžeme přesněji určiti. Jistě už jeví znaky judaistické [poexilní], ale obsahem vede do babylonského zajetí. Odtud také nejlépe rozumíme její zvěsti: svaté město je zničeno, pro Izraele tento svět patří minulosti a jeho veškerá naděje se obrací k novému stvořitelskému zásahu Božímu, kdy učiní nové nebe a novou zemi s novým Jerusalemem a novým chrámem. Historie přešla v eschatologii!