Žíti

Žíti [žnu], *Žeň.

Žíti [žiji], v Kral. bibli vždy jen živ býti; živý. Ve SZ-ě jsou tak překládány výrazy s-r-d [= uniknouti zkáze, Joz 8,20; 10,20; uniklý, ten, kdo vyvázl, Nu 21,35; Dt 3,3; Joz 10,30.33.37.39n; 11,8; 2Kr 10,11], néfeš [= duše, život, Joz 11,11: „Pobili také všechen život v něm“], nešámá [= dech, Joz 11,11: „Nezůstalo, co by dýchalo“], mágór [= putování, pobyt; Gn 47,9 v překladu Sicherově: „Nedosáhly dnů let života otců mých za jejich putování“] a šálôm [= pokoj, prospěch. Karafiát překládá 2S 18,32: „Dobře-li se má syn Absolon?“], nejčastěji však jde o odvozeniny kořene ch-j-h [= žíti, býti živ, zůstati na živu]. Kořen ch-j-h označuje především fysický, organický *život protikladu ke smrti, nebo existenci ať už lidí nebo zvířat, projevující se v samočinném pohybu a činnosti. Kaz 9,4 mluví o tom, že lépe je živému psu než mrtvému lvu, Ex 21,35 staví v protiklad zvíře živé a zabité; Joz 8,23; 2Kr 7,12; 10,14 mluví o zjímání ž-ých králů a královských princů. Eva je nazývána matkou všech ž-ých [Gn 3,20], t. j. všech lidí. „Země živých“ [Ž 27,13; 52,7; 116,9; Iz 38,11; 53,8; Ez 26,20; 32,32], t. j. přebývajících na zemi. „Světlo živých“ [Jb 33,30; Ž 56,14] = světlo, jež mohou vnímat jen živoucí tvorové anebo *světlo života. „Duše živá“ [Gn 1,20n; 9,10.12; Lv 11,10; sr. 1K 15,45; Zj 16,3] = živá bytost, živý tvor. „Býti živ“ často ve smyslu zůstat na živu, na př. Gn 12,13; 19,20; 20,7; Ez 18,28. Podle Dt 5,24.26 ten, kdo mluví s Bohem, nemůže zůstat na živu [sr. Dt 4,24; 9,3; Žd 12,29]. Jindy znamená obrat „býti živ“ být šťasten, míti se dobře [Dt 8,1; 30,16; Neh 9,29], okřáti, ožíti [Ž 22,27], takže pozdrav „Živ buď!“ [naše „ať žije!“] je přáním všeho dobra [1S 10,24; 2S 16,16; 1Kr 1,31; Neh 2,3]. „Žíti v něčem“ [Gn 27,40] = opírati se o něco, žíti z něčeho. „Žíti podle něčeho“ [Ez 33,19] = žíti na základě něčeho, říditi se něčím [soudem a spravedlností]. Dt 8,3 praví, že ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových [Mt 4,4]. Snad na to navazuje Iz 38,16, jež Karafiát překládá: „Pane, tím [t. j. milostivým slovem Božím] živi budou, a v tom jest všelijak [t. j. v každém směru] život dýchání mého, žes mi zdraví navrátil a mne při životu zachoval“. Ez 16,6 mluví o poskvrnění Izraele krví. Nebylo naděje na další život. Ale Bůh ve své milosti nechce dopustit, aby Izrael zahynul ve svém opovržení. Stačí jeho slovo, jež je rozkazem: „Ve své krvi živa buď“ [dcero jerusalemská], t. j. přes svou poskvrněnost zůstaň při životu [sr. 18,23; 33,11 a Poznámky Kral.]. Podle Ag 2,4 *spravedlivý bude živ oddanou důvěrou v Boží zaslíbení a tímto spoléháním na Boha bude znovu a znovu uchováván při životu. Na tomto verši založil Pavel své učení o *ospravedlnění z víry [Ř 1,17; Ga 3,11; sr. Žd 10,38].

Ž 58,10 překládá Zeman: „Dříve než si vaše hrnce uvědomí bodlák [t. j. než pocítí žár hořícího bodláku], smete to [Bůh], ať je to syrové [Kral. „za živa“], ať je to ve varu“. Lv 13,14nn mluví o živém masu, jež se objeví na ráně, vyhnilé malomocenstvím až po maso. „Živá voda“ [Gn 26,19; Lv 14,5nn; 15,13; Nu 19,17; Pís 4,15] = tekoucí, pramenitá voda; obrazně ve smyslu životodárný o Bohu jako o pramenu spásy u Jr 2,13 [sr. Ž 36,10; Jr 17,13; Za 14,8; J 4,10; Zj 21,6; 22,1]. V tom smyslu jest rozuměti NZ obratům živý chléb [J 6,51] = chléb, dávající život, živá slova [Sk 7,38], živé slovo Boží [Žd 4,12; 1Pt 1,23] = účinné slovo Boží, ž-á cesta [Žd 10,20], ž-ý kámen [1Pt 2,4n], ž-á naděje [1Pt 1,3] = životodárná cesta, kámen, naděje. Ž-á oběť [Ř 12,1] = oběť, při níž se neobětuje maso mrtvého zvířete, nýbrž život obětujícího, odevzdaný milosrdnému Bohu v Ježíši Kristu zjevenému.

Má-li Bůh ve SZ i v NZ-ě přívlastek živý, zdůrazňuje se tím nejen trvalá jsoucnost na rozdíl od mrtvých, ve skutečnosti neexistujících božstev [Dt 5,26; Joz 3,10; sr. 1Kr 18,26nn; Iz 8,19; Sk 14,15; 2K 3,3; 6,16; 1Te 1,9; 1Tm 3,15 a j.], nýbrž zvláště jeho spasitelná činnost, která jej zjevuje, na niž je naprosté spolehnutí a jež dává pravý, skutečný život [Nu 14,21; Dt 32,40; J 6,57; Ř 14,11]. Ž-ý Bůh je jednající, uplatňující se Bůh, který provádí své spasitelné plány i trestající soudy [Dt 32,40n, sr. 30,20, Dn 5,23; Jb 19,25; Mt 16,16; 26,63] nejen v dějinách, ale i v životě jednotlivců. Právě proto se žalmisté a proroci často dovolávají ž-ého Boha [Ž 42,3; 84,3, sr. 1Tm 4,10; 6,17 a j.] a úcta před ním a pokorná poslušnost je jim samozřejmostí [Jr 10,10; Dn 6,26n, sr. Zj 4,9n; 15,7], zatím co lhostejnost k němu, utrhání jeho jménu, převracení jeho slov a odstupování od něho pokládají za hřích, který zcela určitě bude potrestán [1S 17,36; 2Kr 19,4.16; Iz 37,4.17; Jr 23,36; Žd 3,12; 10,31]. Agar nazvala Boha, který se jí spasitelně zjevil u studnice, „Živým, vidoucím ji“ [Gn 16,14; 24,62; 25,11]. Také Nabuchodonozor nazývá Boha, jehož moc zakusil, „Živým“, a Daniel slyšel ve svém vidění přísahat muže, oděného lněným rouchem, skrze „živého na věky“ [Dn 7,7]. Jméno Jahvé [Ex 3,14] naznačuje, že jde o živého, jednajícího Boha [*Hospodin]. Izraelci byli pyšní na to, že jsou nazýváni syny Boha silného, živého [Oz 1,10].

Obratu „živ jest“ se užívalo často v přísežných formulích. Přísahalo se při životě lidí [Gn 42,15n; 2S 15,21] ve smyslu „tak jistě, jako žije ten a ten“, i při životě vlastní duše, ale také při životě božstev i Boha [Rt 3,13; 1S 1,26; 14,39.45; 17,55; 20,3; 25,26; 2S 2,27; 11,11; 14,11; 2Kr 2,2; Jb 27,2; Ž 18,47; Am 8,14]. Dokonce i Bůh přísahá sám při sobě [Nu 14,28; Jr 46,18].

V NZ-ě jde téměř všude o překlad řeckého slovesa zén [„žíti, býti živ]. Může znamenat tak jako ve SZ-ě sloveso ch-j-h cítiti se dobře, býti šťasten“ [1Te 3,8], zdráv [Mk 5,23], v převážné většině však jde o pravý, skutečný *život [Žd 12,9]. Už ve SZ se rozlišuje v Dt 8,3 pouhý fysický život od života, jenž má původ ve slovu Božím. V NZ-ě je tato myšlenka christologicky zahrocena. Žít, skutečně žít lze jen ve spojení s Bohem, t. j. vírou v jeho Slovo-Syna, který tento pravý život zjevil a všem věřícím jej dává [J 6,57; 1J 4,9]. Syn je živ skrze Otce. Proto v živém Synu [Zj 1,18] je jediný zdroj skutečného života [J 11,25n; 14,19; 2K 13,4]. Je to věčný život [J 6,51.58; 11,26], život z víry [Ř 1,17; Ga 3,11; Žd 10,38], ve víře v Syna Božího [Ga 2,20], život Duchem podle Boha [Ř 8,13; 1Pt 4,6], v němž je Kristus vším [F 1,21], takže ve věřícím žije vlastně Kristus [Ga 2,20] jako životní princip. Věřící už nežije sám sobě, ale Bohu a Kristu [Ř 6,10n; 14,7n; 2K 5,15; Ga 2,19, sr. Ř 6,13].

Na některých místech jde o bližší označení způsobu života. Marnotratný syn byl prostopášně živ [L 15,13], Pavel žil kdysi [v dětství] bez Zákona, později jako farizeus [Ř 6,9; Sk 26,5]. Petrovi připomíná, že žije jako pohan, t. j. bez ohledu na obřadní předpisy SZ-a [Ga 2,14]. Věřící nežijí už podle těla, nýbrž v Duchu [Ř 8,12n], i když zatím žijí v těle [Ga 2,20; F 1,22], ale nežijí ve *světě [Ko 2,20], t. j. z jeho předpokladů, sil a pravidel jako posledních norem [sr. J 17,14nn; 2K 10,3], nežijí v neřestech, jež pisatel Ko 3,7 vypočítává ve 3,5, zkrátka: nežijí v hříchu [Ř 6,2], ale zbožně v Kristu Ježíši [2Tm 3,12; Tt 2,12, *Pobožně].

U L 20,38 se praví, že Bohu jsou všichni živi. Ježíš tu uvádí proti saduceům, kteří nevěřili v posmrtný život a zmrtvýchvstání, důvod z Pentateuchu, jimi jedině uznávaného. V oddíle, který nazývají Židé „Keř“ [právě tak jako 2S 1 nazývají „Lučiště“, a Ez 1 „Vůz“], se vypravuje, že se Bůh zjevil Mojžíšovi jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův [Ex 3,6; Mt 22,32]. Bůh není Bohem mrtvých, neexistujících bytostí, ale živých. Nikdy by se nenazýval Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, kdyby se tito patriarchové stali jen rozpadlým prachem.