Pokoj

Pokoj [část domu] *Dům.

Úvod – pokoj jako pojem

Pokoj [hebr. šálóm, řecky eiréné] v bibli neznamená jen a především to, co my označujeme výrazem *mír, po případě doba míru, tedy opak války, ukončení války, ač i v tomto významu se toto slovo v bibli vyskytuje [Sd 4,17; 1Kr 4,24; 5,12; 2Kr 20,19, kde se myslí na ustálenost poměrů; Kaz 3,8; snad také Sk 24,3]. Hebr. Šálóm, šálém znamená neporušenost, celost [na př. o závaží Dt 25,15, o kameni Dt 27,6], dokonalost [na př. o mzdě Rt 2,12], něco dokončeného [1Kr 9,25], úplného. P. může tedy míti význam hmotného blahobytu [Jb 5,19-26; Ž 37,11; Za 8,12], spokojenosti [sr. Sd 19,20; sr. Ž 4,9; Iz 55,12], štěstí [tak překládají Kral. hebr. šálom v Ž 73,3, sr. Iz 48,22], zdraví [Ž 38,4; Iz 57,18n], síly a zabezpečenosti [Sd 6,23; Dn 10,19], dlouhého života [Gn 15,15], úspěchu v podnikání [Sd 18,5n; 1S 1,17], vítězství ve válce [Sd 8,9; 1Kr 22,27n] a pod. P. je opakem zlého [Ž 28,3; Př 12,20], především však soulad, harmonie v pospolitosti rodiny i větších celků [Ž 125,5]. Hledati, obmýšleti p. znamená přát někomu neporušenost, celost, dokonalost, zkrátka: dobro [Dt 23,6; Jr 29,7; 38,4]. P. znamená tedy také určitý vztah mezi lidmi [1Kr 5,12], zaručující důvěru a vzájemnou bezpečnost [Gn 43,23; Sd 19,20]. Otázka „Pokojný-li jest příchod tvůj?“ [1S 16,4n] znamená „Míníš to s námi dobře?“ P. ovšem může být nabídnut [Dt 20,10-12; Sd 21,13; 1S 20,42], ale pod podmínkou, že ten, s nímž bude uzavřen p., nebude narušovat jednotu Izraele [Dt 23,6; Ezd 9,12]. Zprostředkovatel takové nabídky se nazýval posel, jednatel p-e [Iz 33,7]. Je přirozeno tedy, že p. a smlouva stojí v úzkém vztahu [Joz 9,15].

Starý zákon

Izrael byl ovšem přesvědčen, že p. v každé ze zmíněných podob je dar Boží [Lv 26,6; Nu 6,26; Ž 29,11]. Neboť p. byl u Izraele především pojem náboženský, i když jeho ovocem může být také hmotný blahobyt. Hospodin je p. [Sd 6,24], působí p. nejen na výsostech [Jb 25,2], ale i v lidských končinách [Ž 147,14; Iz 45,7], přeje p-e svému služebníku [Ž 35,27, sr. 1Kr 2,33], ať jde o levity [Mal 2,5] nebo jiného věrného Izraelitu [Ž 4,9]. Proto je oprávněná modlitební výzva: „Žádejtež p-e Jerusalemu“ [Ž 122,6]. P. je znamením a výsledkem spásy Hospodinovy [Ž 85,9-14]. Zvláště velcí proroci spojovali p., spásu, spravedlnost a soud v jeden celek [Iz 48,18; Jr 33,8-14; Za 8,16-19; sr. Ž 119,165], a Iz 32,17 prohlašuje p. za ovoce *spravedlnosti, kterou způsobuje Bůh. „Nemajíť žádného p-e bezbožní“ – to bylo přesvědčení proroků [Iz 48,22]. Právě proto vedli od vystoupení Micheáše, syna Jemlova [1Kr 22,5nn], až po Ezechiele urputný boj proti falešnému a povrchnímu spoléhání na Boha u falešných proroků, kteří zvěstovali „pokoj, ač není žádného p-e“ [Jr 6,14; 8,11; 12,12; 14,13n; 30,5; Ez 13,10.16; Mi 3,5nn]. Neboť pro hřích Izraelův Bůh sám „odjal svůj p. od lidu tohoto“ [Jr 16,5]. Ale když byl vykonán Boží soud [r. 597 a 586 př. Kr.], ujišťují titíž proroci, že Bůh nemá s lidem myšlení o trápení, ale o p-i [Jr 29,11], o takovém p., že přivede k úžasu národy země [Jr 33,9]; neboť to bude p., založený na spravedlnosti a na přímém vyučování Bohem [Iz 54,13n]. Ohlašovat takový p. je totéž co zvěstovat dobré a spásu [Iz 52,7]. Tak se stává p. hlavním obsahem eschatologické naděje Izraelovy [Iz 55,12; 57,19], kdy Bůh uzavře novou smlouvu s Izraelem [Ez 34,25-30; 37,26; sr. Iz 54,10]. Panství, jež zřídí Bůh sám anebo prostřednictvím svého Mesiáše, bude panstvím p-e [Iz 2,2-4; 9,6n; Mi 5,4n; Ag 2,7-10; Za 9,9n], jež přijde k dobru i okolním národům [Iz 53,5]. Bude to návrat rajského stavu [Iz 65,25; Ez 34,25-28]. Až na nepatrné výjimky [na př. Pl 3,17] je p. skoro výhradně pojmem s dosahem sociálním, vyjadřujícím vztah mezi lidmi nebo mezi Bohem a lidskou společností. Při tom má p. čím dál tím užší příbuznost s pojmem *požehnání literatuře mezi SZ a NZ. Pozdravy „Pokoj vám!“, „Jdi v p-i!“ znamenaly pozdnímu židovstvu přání Božího požehnání. Odejít v p-i = odejít s požehnáním [sr. Gn 26,31; 28,21]. Zákoníci pak se soustředili na zdůrazňování p-e mezi jednotlivci a za největší ctnost prohlašovali sjednání p-e mezi rozvaděnými, dovolávajíce se Gn 13,8, neboť svár a závist podle jejich názoru zdržují příchod Mesiášův. Tu a tam se už ozývají NZ tóny.

Nový zákon

NZ navazuje svým pojmem p. na vrcholky SZ proroctví. Eiréné je mu především uskutečněním eschatologické spásy, otevření „cesty p-e“ [L 1,79]. Také chvalozpěv andělů při narození Ježíšově [L 2,14] vyjadřuje, že spása přišla na zem [L 2,29n]. Podobně je rozuměti L 19,42 [ku pokoji = ke spáse] a L 19,38 b: „P. na nebi“, t. j. spása byla připravena na nebi a nyní přichází v Ježíši Kristu [sr. Zj 12,10; 19,1]. Právě proto je Bůh nazýván Bohem p-e [Žd 13,20] a prototyp Mesiášův, Melchisedech, „králem p-e“ [Žd 7,2]. Neboť Bůh, popřípadě Kristus, přemohl nebo přemůže satana [Ř 16,20]. Vítězství nad satanem je jednou z podstatných stránek spásy, a tím i p-e. A toto vítězství nad satanem se projevilo především ve vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých [Žd 13,20]. Proto také evangelium, radostná zvěst o spáse, má název evangelium p-e [Ef 6,15 sr. 2,17; Iz 57,19; Sk 10,36; Ř 10,15]. Je to p., který dává Bůh [Ko 1,2] a odkazuje Ježíš Kristus [J 14,27 sr. Ř 1,7; Ga 1,3; F 1,2; 2Te 1,2]; „svět“ jen přeje p. a touží po p-i, ale Kristus jej dává přes všecko soužení ve světě [J 16,33]. Když Ježíš někomu řekl „Jdiž v p-i!“ nebo „P. vám!“, bylo v tom víc než v obvyklém pozdravu židovských současníků [Mk 5,34; L 7,50]. Byl to dar spásy a všeho, co s ní souvisí; dar, vydobytý jeho smrtí a zmrtvýchvstáním [J 20,19-23. 26]. Tentýž pozdrav v ústech Ježíšových učedníků znamenal rovněž nabídku spásy [Mt 10,12-15; L 10,5-9], jež mohla být buď přijata nebo odmítnuta. Také Pavlovy pozdravy v epištolách [Ř 1,7; 1K 1,3; 2K 1,2; 1Tm 1,2; 2Tm 1,2; sr. 2J 1,3 a j.] byly prohloubením obvyklých židovských pozdravů právě proto, že pisatel myslil na spásu, uskutečněnou v Ježíši Kristu. Proto také pisatelé epištol spojují p. s milostí, milosrdenstvím a láskou [Ju 1,2]. Vyzývá-li Žd 12,14 čtenáře, aby „následovali p-e“ [Žilka: „Usilujte o p.“], povzbuzuje je k tomu, aby společně se všemi spěli ke spáse [sr. v. 13], jež jediná je s to uchrániti srdce i myšlenky v Kristu Ježíši [F 4,7], protože je ovládá jako vítězná rozhodčí moc [Ko 3,15]. Je možno říci, že p. je novým životním principem věřícího člověka, jeho novým normálním stavem, stavem spásy. Proto Pavel jmenuje jedním dechem „život a p.“ [t. j. věčný život] jako výsledek, k němuž směřuje proměněné smýšlení člověka [Ř 8,6, sr. 2K 5,17]. Věřící, který očekává podle slibu Páně nové nebe a novou zemi, má usilovat o to, aby se jich dočkal „bez poskvrny a úhony“ ve stavu spásy [„v pokoji“, 2Pt 3,14; sr. 1Te 5,23; Žd 13,20n], do něhož byli uvedeni Boží milostí. Podle Ko 3,15 p. Boží uvádí věřícího do jednoho těla, církve.

Tento stav spásy [pokoj] se ovšem jeví ve třech důsledcích nebo základních rysech. Především jako usmíření s Bohem. Kristus je náš p., naše spása tím, že zabil [Kral. „vyhladil“] skrze kříž příčinu nepřátelství mezi pohany a Izraelem a Izraelem a Bohem. Touto příčinou nepřátelství byl Zákon. Jeho vyprázdněním [zničením] v těle Kristově padla zeď jak mezi pohany a Izraelem, tak mezi Izraelem a Bohem [Ef 2,14-17]. Ř 5,1 se soustřeďuje výhradně na tento p. s Bohem [sr. Ř 5,10], do něhož byl věřící člověk smrtí Kristovou přenesen [sr. Ef 2,16], když byl nejdříve usmířen rozpor mezi nadzemským světem a zemí [K 1,19n]. – Už Ef 2,14-17 mluví o p-i mezi lidmi jako o důsledku spásy, kterou přinesl Kristus. Tato myšlenka je ve svých praktických důsledcích a účincích sledována v Ř 14,17n. Království Boží, o něž mají křesťané usilovat, je budováno tam, kde panuje spravedlnost [opak úrazu a pohoršení, v. 13], radost [opak zármutku, v. 15] a spasitelný p. z Ducha sv. [sr. Ga 5,22] mezi údy Kristova těla [sr. 2K 13,11; Ef 4,3; 1Te 5,13; Jk 3,18; 1Pt 3,11.9]. V těchto citátech je p. téměř souznačný s láskou. V 1K 7,15 zdůvodňuje Pavel svou radu, aby se křesťan nevzpíral příliš usilovně rozvodu nábožensky smíšeného manželství, dala-li k němu podnět strana pohanská, tím, že křesťan byl povolán k míru. „Dát podnět k rozvodu by bylo porušením míru právě tak jako vzpírati se mu tvrdošíjně“ [J. B. Souček, Výklad 1K, str. 81]. I když tu má výraz p. poněkud jiné zabarvení než v Ř 14,17, přece jen i zde jde o zavedení normálního, Bohem chtěného a zdravého stavu, který byl hříchem porušen. V 2Tm 2,22 vyzývá pisatel Timotea, aby ve spojení s těmi, kteří vzývají Pána z čistého srdce, usiloval o spravedlnost, lásku a p., t. j. o to, co slouží ke spáse. Jistě je v tom zahrnuto i odmítání pošetilých a neukázněných sporů mezi lidmi [2Tm 2,23]. Neznamená to ovšem p. za každou cenu [Mt 10,34n; L 12,51], ač věřící mají, pokud na nich záleží, usilovat o zjednání p-e mezi rozvaděnými [Mt 5,9] a udržovat p. se všemi [Ř 12,18] s nejvyšší sebekázní [Mk 9,50]. – O vnitřním p-i jako důsledku nového poměru mezi Bohem a člověkem mluví Ř 15,13. Je to stav duše, která je „v pořádku“, „neporušená“, t. j. duše, proměněné Boží milostí. *Pokojně.