Učení

Učení. K výrazům, jež jsou uvedeny v hesle *Naučení [músár, Př 4,1.13; 23,12; dé‘á, da‘at, Př 22,17; lekach, Jb 11,4; tórá, Iz 42,4] nutno uvésti ještě dábár, [– slovo, řeč], které Kral. v Ž 119,130 překládají slovem u., Karafiát: „Výklad slov tvých osvěcuje“. Výraz u. může tedy znamenat vyučovatelskou činnost, kárání, poučení, nauku i učením získané poznání, jež má úzký vztah k životní praxi. *Umění.

V NZ-ě jde hlavně o výrazy didaskalia a didaché. Při tom je příznačné, že tam, kde jde o u. farizeů a zákoníků nebo o u. duchů bludných a ďábelských, je řecké didaskalia ve množném čísle [příkazy, nauky]. Mt 15,9; Mk 7,7 tím navazuje na Iz 29,13 [sr. Ko 2,22], kde je stavěna do protikladu jednotnost zjevené vůle Boží a mnohost a mnohoznačnost příkazů a nauk lidských. Podobně je tomu v 1Tm 4,1: tam, kde Bůh přestal učit, vzniká změť různých nauk a předpisů lidských. Všude jinde jde o výraz didaskalia v jednotném čísle. Jde při tom o nauku nebo vyučovatelskou činnost, za níž stojí vůle Boží, zjevená ve SZ-ě a vtělená v osobě a ve výkupném díle Ježíše Krista. Zvláště v t. zv. pastorálních epištolách se mnoho mluví o u., jež je v 1Tm 4,13 spojeno s ‚čítáním‘ [SZ-a] a napomínáním. Podobně ve 2Tm 3,16, kde jde rovněž o vyučování na základě Písem, jež ovšem vedou ke Kristu. Je to u., zakládající se na pravé zbožnosti, jež je v 1Tm 6,3 souběžná se zdravými slovy Kristovými; toto u. po všech stránkách činí čest Bohu-Spasiteli [Tt 2,10]. V 1Tm 1,10; 2Tm 4,3; Tt 1,9; 2,1 je toto u. označeno jako zdravé, protože pochází od Boha a vede proto ke spáse. 1Tm 4,6 mluví v původním textu o dobrém, krásném u. [kalé didaskalia, Kral. ‚pravé u.‘]. Snad tu ještě nejde o přesně formulované u. církve, jež by bylo možno odděliti od učitele právě tak jako nelze evangelium odděliti od apoštola, ale změněná situace v prvotní církvi, kdy místo apoštolů nastoupili učitelé a kdy církev byla ohrožována naukami, jež nestály pevně na Písmu [1Tm 1,3nn], jak je naučil chápat Ježíš [1Tm 6,3], je už v těchto výrazech patrná a nutně vedla k vytvoření formulovaného vyznání. Na vedoucích sboru bylo žádáno, aby byli „způsobní k u.“ [1Tm 3,2; 2Tm 2,24]. Tt 2,7 napomíná Tita, aby v u. „ukazoval neporušenost, čestnost; tvé slovo ať je zdravé, povznesené nad každou možnost odsouzení, aby příslušník protivné strany nemohl o nás říkati nic špatného a musil zahanbeně umlknout“ [Žilkův překlad]. V 1Tm 5,17 se činí rozdíl mezi slovem a u-m, mezi zvěstným kázáním a vyučováním. Zdá se tedy, že u. na tomto místě bylo chápáno spíš jako návod k praktickému křesťanskému způsobu života a pod. [sr. 2Tm 3,10; 1Tm 6,1] než jako katechismový a dogmatický souhrn křesťanské věrouky. Pastorální epištoly však nesporně ukazují k pozdějšímu vývoji, který proměnil apoštolskou zvěst v předávání pravověrné nauky, přesně formulované ve vyznání a dogmatu [sr. Ju 1,3].

Velmi nesnadný je výklad Ef 4,14, jak ostatně ukazují už různé překlady. Žilka tlumočí: „Abychom nezůstali lidmi nedospělými, kteří bývají strhováni a zmítáni každým větrem u. v lidské chytrosti, v obratnosti k úkladům bludů“. Hejčl: „Abychom už nebyli jako nedospělé děti, které se nechají každým větrem u., majícího svůj původ v lidském podvodu a vychytralosti, zmítati a hnáti do služeb bludu“. Škrabal: „Abychom již nebyli jako děti, kterými pohazuje a zmítá vítr lecjakého učení, v kterém lidská chytrost a prohnanost nastražuje blud“. Právě proto dal Bůh církvi apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele, aby věřící nebyli podobni vrtkavým dětem, které se dají strhnout kýmkoli, kdo obratně vystupuje s neoprávněným nárokem, že přináší u., jež vyjadřuje spasitelnou vůli Boží a odpovídá jejímu měřítku [sr. Sk 20,29n; Ř 15,4].

Řecké didaché [= poučování, vyučování, vyučovatelská činnost] označuje především nikoli nauku ať už ve smyslu dogmatickém nebo ethickém, nýbrž spíše souhrn vyučovatelské činnosti a způsob, jakým byla zvěst o vůli Boží předávána, při čemž bývá u Ježíše často vyzdvihován otřesný účinek tohoto způsobu u. [Mt 7,28; 22,33; Mk 1,22.27; 4,2; 11,18; 12,38; J 18,19], jehož původ je v Bohu [J 7,16n]. Mluví-li se u Mt 16,12 o u. farizeů a zákoníků, myslí se na celou jejich vyučovatelskou činnost i na její způsob; podobně Sk 2,42 o u. apoštolů [sr. 5,28; 17,19; Ř 6,17; 16,17]. 1K 14,6.26 činí rozdíl mezi zjevením, jež podávalo tajemství posledních dnů, ‚uměním‘ [= poznáním], jež označovalo všeobecnou znalost Božího světa, proroctvím, jež spočívalo ve slovech napomenutí a povzbuzení, promlouvaných ve vytržení ducha, písní, ‚jazykem‘ [*Jazyk, 4], výkladem [tlumočením ‚jazyka‘], a u-m, jež bylo výkladem biblických textů SZ-ích, zvláště zaslíbení [viz J. B. Souček, Výklad 1K, str. 147n]. „U. Kristovo“ ve 2J, 9n [sr. Sk 13,12] znamená způsob, jak byl Kristus zvěstován; u. Balámovo [Zj 2,14], u. Mikulášenců [Zj 2,15], u. Jezábel [Zj 2,20. 24] jest označením vyučovatelské činnosti Baláma, Mikulášenců a Jezábel. Na vyučovatelskou činnost, spočívající ve výkladu SZ-ích textů, se myslí také v 2Tm 4,2; Tt 1,9. Poněkud jiný smysl má výraz didaché v Žd 6,2; 13,9, kde jde o pevně formulovanou nauku o omývání [Kral. „křtech“] a o rozmanité cizí nauky, odchylující se od ústředního poselství o Kristu.

Řecké paradosis, jež je ve 2Te 2,15 přeloženo výrazem „u. vydané“, v 2Te 3,6 „naučení vydané“, v 1K 11,2 „ustanovení, jakž jsem vám vydal“, označuje křesťanskou tradici, jak byla vytvořena kázáním evangelia [sr. 1K 15,2n], mající původ v Kristu [1K 15,3, sr. 11,23]. Jinou tradici Pavel neuznával [Ko 2,8]. *Ustanovení. *Vydati.

V 1K 13,8 je výrazem u. přeloženo řecké gnósis [po př. množné číslo gnóseis] ve smyslu dar [charisma] známosti, poznání Božího tajemství a všech důsledků Boží pravdy [sr. v. 2, kde je totéž slovo přeloženo výrazem *umění. Sr. 1K 8,1-3]. *Učitel. *Učiti.